Svatý Valentýn

Svatý Valentýn

Stojí sám na vysokém stožáru, proudy vody mu šlehají do tváře, a tak nejsou vidět slzy, které by tomuto obrazu dodaly ještě smutečnějšího nádechu. Bylo to na úsvitu temného dne, dne sladce Valentýnského. Kdy se jejich duše konečně spojili.

Probouzel se pomalu a sám. To mu nijak zvlášť nevadilo. Dnes byl ten den, kdy se na něj mělo usmát štěstí. Snad tomu věřil, snad doufal, že konečně po tolika letech samoty a tolika neúspěchů, nebude uléhat sám. Při tomto zjištění vyskočil z postele. Měl velkou radost, radost z toho, že ji našel.

Radost z toho, že ji uvidí. Byla ztělesněním jeho ideálů. Byla krásná, a její křivky, které občas viděl ladně se pohybovat po chodbách ho uváděli do transu. Oblékala se decentně, ale právě to umocňovalo hebkost a jemnost rysů její tváře. Byla to tichá a romantická duše toužící po tom být hýčkána a on ji miloval a chtěl být jejím ochráncem.

Nevěřil na lásku na první pohled, avšak tenkrát, když ji uviděl, jen zatajil dech a snad až drze na ni zíral. Avšak tenkrát si nemohl pomoci, byl lapen do síti lásky a šíp Amorův ho zasáhl přímo a hluboko, hluboko do jeho srdce a jeho jed mu zatemnil mozek. Když procházela kolem něj, lehce pohodila hlavou  a prsty si pohladila vlasy. Dva drobné pramínky vlasů se odpojili od celku a spustili se podél až k dolíčkům jejích tváří. Krátce se na něj podívala a na rtech se jí vykouzlil něžný úsměv. Snad ten usměv ani nepatřil jemu a snad to ani nebyl úsměv, ale on si tenkrát přál aby byl, a tak si prostě zaryl do mozku nesmazatelným písmem že se na něj usmála. „Tak na tu nemáš, prosim tě, co by asi tak mohla vidět na někom jako ty.“ Už zase, zase tu byl. Ten všudypřítomný šotek, někde v koutě jeho mysli, nenáviděl ho a zároveň nenáviděl sám sebe za tu svoji slabost. Nebo si alespoň myslel, že je slaboch, už od dětství si z něj každý utahoval, tak proč by to nebyla pravda, nechtěl aby to byla pravda, ale někde hluboko, velmi hluboko v jeho mozku, se za tu dobu usadil onen šotek, jenž mu nedal pokoje a ničil všechny jeho naděje. „Je to fakt kus, co?“ ozvalo se náhle za ním a onen hlas ho vytrhl z jeho úvah „Jo to je!“ odpověděl rychle, téměř vyděšeně, zaskočen otázkou. Tak tohle byl poslední hřebíček do rakve jeho odvahy. Mnohokrát se ji snažil oslovit, promluvit si s ní, ale onen šotek se vždy vynořil a sevřel mu hrdlo a zatemnil mozek. Takže jediné čeho byl schopen byl nesmělý úsměv a tiché „Ahoj.“

 Dlouho se zdráhal, ale neklid jeho duše, mu nedal pokoje. A on se nakonec odhodlal. Sedl a psal, psal a vyléval své city na ony neposkvrněné listy papíru, jeho spojence, kterým mohl svěřit touhu svého srdce. Chtěl jí to říct, ale nemohl, chtěl, ale nemohl, ne z očí do očí, na to neměl. Vložil dopis do obálky a vhodil do schránky v domě, ve kterém bydlela. Večer uléhal v nejistotách, jestli si vše nevyloží špatně a jestli si onen choulostivý obsah nechá jen pro sebe. Na druhý den se mnoho nevyspal, nervozita nedala mozku klidu a sny jenž přicházeli o tom jak bude ztrapněn ho ještě více vyděsily. Ráno bylo nejhorší, snad radši zůstane doma a nikam nepůjde, ale ne, nemá to cenu, stejně tam jednou musí a čím dřív to bude mít za sebou, tím dřív se na to zapomene. Ve škole se nic nedělo, nikdo se mu nesmál, až na obvyklé poznámky o jeho osobě, a tak se nemohl dočkat odpovědi, zároveň se jí bál víc než čert kříže, snad, snad opravdu vzala jeho dopis vážně.

Pátou hodinou vyučovací dosáhla jeho nervozita vrcholu. A poté, až se zazvonilo, se ve dveřích objevila dívčina, v rukou dřímajíce dopis, dopis pro něj. Předala mu ho a beze slůvka odešla. Takže je to jasné, je to zase trapas. Nejistě jej obracel v prstech, snažíce se uhodnout co je uvnitř a stále doufajíc v kladnou odpověď. Ale přeci, co je uvnitř, výsměch jeho tužbám a jeho osobě, pohrdání nad jeho drzostí….  Stál ve třídě s dopisem v rukou a náhle si uvědomil že je sám, všichni již odešli je přece polední přestávka. A jeho čekají ještě dvě písemky musí být v klidu strčil dopis do tašky a šel se najíst. Večer, když se konečně dostal domů seděl v pokoji, sám, vytáhl psaní a nesměle jej otevřel. Hltal každý řádek, jenž byl napsán ladným písmem a náhle se mu chtělo křičet, křičet z plných plic a do celého světa, že on, on má konečně štěstí.

Chtěla se s ním setkat, zítra, hned zítra na svatého Valentýna.

Ten den stál v koupelně, nepřítomně koukal do zrcadla a usilovně si drhnul zuby. Přemýšlel, jestli se  má oholit, nebo ne, ale vždyť  je to jedno, usoudil nakonec. Vzal na sebe své nejlepší věci a vyšel do chladného deštivého odpoledne. Konečně došel do oné kavárny, tam, kde se měly setkat. Oklepal z bundy vodu a pověsil jí i s čepicí na věšák. Usedl ke stolu pro dva, usmál se na číšnici a objednal si kávu. Čekání bylo nekonečné. Po půl hodině již začínal mít strach, něco se mu nezdálo, něco bylo špatně. Stále si pohrával s dárkem, který pro ni koupil. Podíval se z okna, počasí bylo příšerné, proudy vody se spouštěli z nebe a občas se probudili stíny, když v se v dáli rozsvítil blesk. Nebylo to zas nic tak zvláštního, no prostě bouřka, ale na sv. Valentýna? Seděl tam ještě dlouho, nebo alespoň jemu to připadalo jako věčnost. Byl zvyklý čekal, ale po dvou hodinách to vzdal. Zaplatil servírce a jako spropitné jí nechal zlaté náušničky ve tvaru srdíček. Nechápavě na něj koukala, na vysvětlenou se podíval na hodinky, vzdychl a odešel. Šel, pryč procházel parkem a nechal se omývat deštěm. Hlavou se mu honilo spousta myšlenek, byl to zas jen žert, to celé byl jen žert, nejapný žert na kterém nebylo nic vtipného. Naplnil ho vztek a nenávist, avšak jen na okamžik, poté již jen beznaděj a nakonec se o své přihlásila prázdnota. Došel až ke stožáru, kam chodil v létě. Byl z něho nádherný výhled a ty západy slunce, dokonce i teď se dokázal pousmát. Poté se pousmál ještě jednou a to nápisu: VSTUP ZAKÁZÁN

Škoda, že se nedozvěděl ještě jednu věc, a nebo by to bylo jedno? Jela za ním, plná naděje, že najde konečně spřízněnou duši. Jenže, proč je tu vždy to jenže. Ujel jí autobus, a tak radši, než aby čekala na další, si stopla auto, jenže to už nikdy nedojelo.

A tak, o dva dny později, vyrostli dva pomníčky daleko od sebe, které k sobě však mají blíž, než může někdo jen tušit..