Vždy jsem myslel, že na To setkání jsem připravený. Nebyl. A dnes za To děkuji. Jinak bych To ani nepoznal. Proto se nikdy nepřipravujte. Jen tak To má smysl a jen tak si vás To najde (www.nahlavu.cz)

NEROZHODNOST

Samota mě děsí a dech se mi tají
výčitky nemám, přesto se mě ptají
svědomí mám čistý, měl bych to znát
chtěl bych to zařvat, city se kají
ať už dál nemusím sám sobě lhát

 

Už skoro nespím, přesto sny se mi zdají
žíznivé představy v noci mě sají
musím se smát, však slzy mi tečou
stále tě vidím, tak už mě mají
a chvíle bez tebe líně se vlečou

 

Za zrádnou krásou rudočerných snů
z těch probdělých nocí chtivých rtů
kdy budí mě skřípot co děsí i mrazí
a marně uspává vytí šakalů
dívám se na nás, ležíme tu nazí

 

Je to jak dlouhý vlak bez konce a začátku
nebo snad starý kat věšící oprátku
a ty jsi princezna do mě zakletá
mající na vlnách jen starou kocábku
co v bouři ztroskotá, než přijde vendeta

 

 

STRIPTÉR POLITIKEM

Tak jako vystřelený šíp zpátky už nevrátíš

tak někdy slovem dobro v zlo obrátíš

život krásné fantazie s jednou vlnou odpluje

zasáhneš-li šípem srdce, toho kdo tě miluje

 

Zasáhneš-li pohledem, toho kdo se první svlékne

ač dárkem je, bez mašlí a bez obalu k tobě klekne

jak pyšný chameleon barvy mění, přesto mu je nanic

šupinu za šupinou odkládá, dnes musí být tvůj panic

 

Chce dělat věci jinak a bojí se překročit linii tenkou

kde trest předchází zločin a slova zní před myšlenkou

a mluvit a trestat smí beztrestně jen krásná vdova

a taky lačné publikum, volající: Znova! Znova!

 

 AŽ SE ZVEDNE PRACH

I Dunaj teče proti proudu a topí

zbytky z hostiny kde každý se postí

z mastných skvrn kartářka stopy hledá

budoucnosti. Nechápe, všichni jsou z masa a kostí

dřív než se sítem prosejí, pak už jen prach se zvedá

je čas jen tak se radovat z maličkostí…

 

Když plave po řece z tvých dopisů loďka

kameny míjí a mělčiny hloubí, dřív než se dočká

doteků vášně silou kotvy pomalu valí se ke dnu

s línou tlamou dokořán zas další lodižrout zimu přečká

na čestném místě. Z podvodních ocenění pak blednu

to proto, že prý stačí jen maličkosti…

 

Volám za tebou a běžím za jinou bez pocitu viny

cítím tě dneska, přitom čtu jen včerejší noviny

a všechny kondolence tak posílám se zpožděním

zašpuntované v láhvi hází je do vody za mě někdo jiný

myslím, na co chceš myslet a doufám, že něco změním

a pak že prý stačí se společně radovat z maličkostí…

 

OTÁZKY BEZ ODPOVĚDÍ

Můžeš mít vojáčky srovnané na poli

můžeš mít pocit, že spolu zápolí

můžeš mít panenky ukryté v kočárku

pořád to bude jen život na dálku

 

Píšeš co sama nechceš číst a čteš co není psáno

korektor marně obrací list, snaží se opravit co není dáno

a nerozhodně v rukách mačkáš svou prázdnou obálku

bez zpáteční adresy nezkrátíš ten život na dálku

 

Tvé ruce vyrůstají z mého ramene

jak sousoší tisíckrát popsané a stále kamenné

na můj vlas si navlékla svou sbírku korálků

ani to nemůže zkrátit náš život na dálku

  

JAK BÁSNÍCI PŘICHÁZEJÍ O ILUZE

Pár starejch vysloužilců, co staví se na hlavu

a pořád doufaj, že kolem nich se točí

ten proklatej svět, v tom prastarým oustavu

kde se jim líbí, prej dřou jak koně a řvou jak kočí

práskají bičem a zloba i výsměchem jim kouká z očí

 

Vrátný bez minulosti tu bývá první, den co den

s objemným svazkem všech klíčů od žaláře

nikdo ho nevítá, tak postává stranou, čert ho vem

jako ty uvnitř, na ledu smažené a  pykající lháře

pozdě vzpomněli si, nejdřív na peklo, potom na faráře

 

Bílá paní v Evině rouše už vchází do zavřených dveří

a přízrak se mění v němohluchou příčinu téhle frašky

s očima hrůzou úzce dokořán pak každý slepě jí uvěří

jen kočí mají zlost a s tupým pohledem sádrové sošky

tavící sklo v horkých rukách dychtivě popíjejí z flašky

 

Lepší nežli literární braky a od konce falešný aplaus publika

lepší nežli lidské vraky, z nichž strachy nespí světci ani vrazi

když děsí je a teplem mrazí, společný chtíč slábne a pryč utíká

za zrádnou krásou rudočerných snů všichni se pokorně plazí

jen aby po probdělých nocích chtivých rtů se probouzeli nazí

 

Po noci bez konce a začátku nakonec fraška vybíhá ze dveří

a od těžkých vrat bez zámku co nejdál zahazuje klíče

má strach, má zlost, má pravdu. Nikdo jí tu už nevěří

jen studené plameny papír polykají a není už čas číst kýče

vždyť kočí jsou zase zpět a vzduchem zní práskání biče

 

Tady je ten proklatej svět, v tom prastarým oustavu

a jim se tu líbí, vždyť dělají tu kočí, pouhé kočí jen

kde každý sám veřejně doufá a tajně bojí se o hlavu

a ze všech nejvíc ten, kdo bezostyšně plije si svůj sen,

co sní do tváře poesie, nakonec odezní ráno a další den

 

 

POSLEDNÍ BÁSNÍK

Poslední básník na Zemi

seděl sám v místnosti

když v tom někdo zaklepal na dveře

byla to jeho Múza

přestože už neměl žádného čtenáře

nebyl totiž jen poslední básník na Zemi

ale i poslední člověk

tak zvedl pero a psal

a psal další báseň…

 

…sedím tu sám a čekám

nečekám dlouho

mně jen dlouhé se to zdá

a jak tu sedím sám a čekám

myslím přitom na čekání

jako kůl v plotě si připadám…

 

Múza si sedla ke stolu

a spolu s básníkem tam seděli a psali

a za chvíli se zvedla k odchodu

ale ještě předtím slíbila

že bude-li psát dál

bude ho navštěvovat často

básník měl však příliš mnoho nápadů

a tak si ani nevšiml

že Múza odešla…

 

…navštívila mě Múza, kterou znám

známe se už řádku let

a já ani nevím, co je zač

vím jen to, že jsem sám

a žádnou slávu nečekám

já už jen spoustu času mám…

 

KOCOVINA

Venku se bouří a vítr kvílí

na stůl si vylezly i myšky bílý

tak léčíš v pivu svojí kocovinu

a všem kolem za to dáváš vinu

říkáš, jak je krutej ten svět zdejší

No tak se napij, ať seš povolnější

 

Nikdo nás tu vlastně vůbec nezná

přesto za chvíli máš plný seznam

bláznů, co touží tě následovat

do první řady, kde se nedá schovat

tak sedíme spolu v putyce zdejší

Jen se napij, ať seš povolnější

 

Nosím tě s sebou jako obrázek

navíc pár nevyslovených otázek

a netrpělivě postávám poblíž

zatímco ty se potichu modlíš

Chléb náš dej nám dnes vezdejší...

Tak už se napij, ať seš povolnější

 

Dál věříš tomu, že život tvůj prý je

tak rozeklaný, jak jazyk zmije

a z břehu na břeh se táhne dlouhý most

chtěl bych zkrátit tu strašnou vzdálenost

dlouhou, jak dlouho tě nikdo nekonejší

Rychle se napij, ať seš povolnější

 

Tys mlčela a slova se ti pletla

jak velká voda všechno jsi smetla

a teď tu stojíš na utrženým molu

tvá prsa bojují s vlnami nahoru a dolů

přesto jsi stále nesmělejší

Napij se přece, ať seš povolnější

 

Vtom se ti z očí ozval ten svůdný tón

a v srdci rozkoukal se spící zvon

a duní a ňadra tvá ještě více dmou

snažím se proniknout tou hustou tmou

však to je už jen pro ty otrlejší

Radši už nepij, ať nejseš povolnější

  

NA HLAVU …

… mi spadla, kapka jako prase
a ještě jedna, opět a zase
padá a padá
co na to řeknou má revmatická záda

 

Záda mlčí, tak nic neříkej
v hlavě mi hučí, kapky polykej
jsou dobré, chutnají slaně
stejně, jako tvé zpocené dlaně

 

Dlaně, co do rukou už nikdy neuchopím
někdy se vzchopím, však nikdy nepochopím
proč po tváři mi teče kapka jako prase
a ještě jedna, opět a zase

 

Vidím tě v dálce, jakoby v mlze
jak jen je ta kapka podobná slze
vidím tě, vidím, skrze
tu kapku

ZAMILOVANEJ PEKAŘ

Měl bych se stydět, že na tě myslím
když sleduji svým zrakem syslím
Výběrový chléb s podmáslím
a navíc v noci málo spím
takže se vznáším mezi zemí a nebem
snad proto, lásko, jak voníš chlebem
první, druhý, třetí, od života k smrti

 

Dnes už mi nechutná ani Kmínovej chleba
krmíš mě láskou, tak jak je třeba
a v duchu tě svlíkám, jak z chleba igelit
načež si připadám, jak hloupej satelit
kterej se taky vznáší mezi zemí a nebem
snad proto, jak krásně voníš chlebem
První, druhý, třetí, od života k smrti

 

Nejspíš se teď lekneš, jakej sem nemrava
Českej chleba už není jen potrava
a s lítostí zkoumám jeho cudně oblé tvary
tak jako dychtivě přijímám tvé boží dary

a dál se vznáším mezi zemí a nebem
a hledám rozdíly mezi tebou a chlebem
První, druhý, třetí, od života k smrti

 

Nechápeš, že můj cit není beze skvrny
stejně tak, jako chléb Celozrnný
dál procházíš mi rukama, znova a znova
včera průsvitná a zítra do bronzova
a já se vznáším mezi zemí a nebem
snad proto, jak děsně voníš chlebem
První, druhý, třetí, od života k smrti

 

Ten kdo mi říkal, že láska je otročina
sám dosud neusnul na chlebu Vysočina
a když už miloval, jen sebe pouze
tak nikdy nepropad té chlípné touze
vznášet se s tebou mezi zemí a nebem
už totiž znám rozdíly mezi tebou a chlebem
První, druhý, třetí, od života k smrti

 

 

ŠVÉDSKÝ STŮL

Tak už jsem u tebe zase
a neříkej, že to nemá cenu
klopýtám hlady a umírám žízní
když vybírám z tvýho menu
tak neříkej, že to je pasé!

 

Vše nač myslíš, končí v koši -
hrudním
kde je mý srdce a dost velký
pro tebe, někdy i pro druhý
a sem tam taky chytá lelky
a nejvíc se podobá vyschlým
studním

 

BLUES SLEPÉHO MILENCE

Srdce hoří
duše pálí
cítím tě zblízka
a vidím v dáli

 

Krev se mi vaří
tělo mám znavený
jak každý večer
ustýlám kameny

 

Žaludek bolí
touhou se smaží
dokud se tělo tvé
konečně neobnaží

 

Vždyť já jsem slepý
neslyším, nevidím
a lidem bez srdce
jen slepě závidím

 

Cítím je zblízka
vidím je v dáli
v objetí vášní
jež se mi smály

 

Tak tápám ve tmě
a docela sám
po hmatu tě hledám
a rozdávám co mám

 

Věřím jen svým dlaním
co cit dobře znají
až tě ve tmě najdou
pak nic se neutají

 

 

TROJJEDINNÝ SVĚT

Cigareta hoří, cimra prázdnotou zeje
okno je dokořán a přesto se dusím
žal se mi dvoří, postel se směje
smutno mi je, říct ti to musím

 

Zavírám oči a pořád tě vidím
chtěl bych se milovat, i když leje
zkouším se odhalit, přitom se stydím
jen černoch myslí, že to smeje

 

V tom slyším vzdechy, jakoby z ulice
pomalu střízlivíš, zavřená ústa sají
nesmím se probrat z té tvojí opice
prázdné oči tě zrazují, ruce se ptají

 

Na všechny kolem, jenom ne na nás
té tmy se bojí i čas, tak běží pozpátku
ozvěna předbíhá volání i můj hlas
když zápasí s vichřicí slábnoucí do vánku

 

To bylo včera, kdy kaviár jsme jedli
a v kašnách na náměstích šampaňské teklo
a nebe na dotek, aniž jsme se zvedli
teď jsme však na zemi a začíná peklo

 

SLADKOSLANÁ TOUHA

Rychle uvadá a vůbec nevzkvétá
touha jak vrána co z rána odlétá
pryč společně s nocí temnou
kdy zhoubná vášeň
byla včera ještě se mnou

 

Stojím tu dlouho a čekám
odkud se vrátí. Odlétla, tam, někam
kde hledat mám, nemám zdání
ač z čeledi bezkřídlých, však
musím za ní a bez váhání

 

Stojím tu dlouho a tuším
tak jako ozvěna dolehne k mým uším
zbytečná jsou slova nebo ptaní
a vinen nebo nevinný
musím za ní, bez váhání

 

Neznámo kam, přesto musím jít dál
za hladovou vůní co spolkla otesánka a plný sál
se změnil, jak želva když písek rozvíří
po nekonečném
třicetiletém spánku v krunýři

 

City jsou jak jarní tání
odtečou jako prosba a roztají jako přání
a zůstane po nich jen ta zvláštní
a sladkoslaná
pachuť prázdných vášní

 

POUŠTNÍ ZÁKON

Toulám se rád, když zvony vyzvání
komu to asi hrana zvoní
chudý či bohatý, bez rozdílu vyznání
čert nikdy nespí, co bude zítra
a co bylo vloni

 

Zas vyšlo slunce, cesta už mizí
dávno jsem zapomněl, kdo na mě čeká
co bylo včera, dnes je mi cizí
a s davem poutníků stojím
tam někde v dálce je Mekka

 

Přestalo pršet, pak vyšla duha
a pořád ještě nejsme u cíle
bolí mě nohy a jde se mi ztuha
svět se mění ve vyschlou pastvinu
a konec je vzdálen na míle

 

Ty míle nám nikdo nezměří
konečně, blížíme se k oáze
když v tom zas Míla láteří
že týden nejedl a taky málo spal
a zase medituje o váze

 

Známe se už dlouho, já a doktor Míla
co pořád říká: Tak a dál nepůjdu
na to se vždy zjeví pouštní víla
snad aby zatančila, snad aby
zas Míla uvěřil krásnému přeludu

 

Poté pochopil jsem náhle pouštní zákon
až ani my tu nebudem
pak nikdo nikdy neuvidí, jak on
dnes ještě jenom přelud
nebude zítra přeludem

 

Však napad mě nápad, jak neztratit síly
dřív než nás všechny spolkne zem
usnout i s přeludem vedle Míly
a ráno se probudit se slovy
Čert to vem

 

 

DEJA VU

Kdekdo záhy zjistí pravdu smutnou
po krutém životním zklamání
potřeba ženy a tabáku jest mu nutnou
a zlé chmury se derou do duše
nezbude než pochybovat suše
o dalším možném zmrtvýchvstání
v tom pouze člověk vzdělaný
vezme rozum, ne do hrsti
nýbrž do hlavy
a vzpomene na stará moudrá slova:
Poznáš-li nové přátele
(tak si kdo lehne, jak si ustele)
nezapomínej na staré
a flintu neházej do žita, zkus to znova
vždyť leckde na kdekoho
čeká dál rozverná vdova
a proto je třeba žíti vesele
kdekdo už ví, že jde to pouze tam
kde ženy, dobrý tabák a přátelé
a tak opravme moudrosloví
a pamatujme si jiná slova:

 

Poznáš-li novou ženu
nezapomeň na starou
a pak je třeba s chutí to s chotí zkusit znova
vždyť vše pomine, jen vzpomínky tu zůstanou

 

PŘEVRÁCENÝ SVĚT

Na zdi visí obraz s výrazem vědce marnivého
a do kopce barvy tečou v předtuše zlého
konce a pukliny na zdi vnikají do srdce mého
jsi prostě krásná

 

Ten obraz je do mě zamilován
můžu jen tiše řvát a tak potichu volám
dost, už nemaluj, srdce mi nelam
je prostě krásná

 

Vím, že oba dva jsme obrazem sebe
obrazem bez rámu, z kterého zebe
kde zem je nahoře a dole je nebe
láska je krásná

 

 

ZPOCENEJ ZÁPISNÍK

Asi moc dlouho jsem plánoval
to naše setkání
těšil se a nikam nevolal
dokonce zrušil i své pokání
do kalendáře jsem si psal
den za dnem odškrtával
a pak jsem proti tobě stál
a v hlavě jsem měl nával

 

Ta chodba byla široká dost
i pro víc lidí
jenže tam byla má žárlivost
co za mnou slídí
a pronásleduje mě stále a znova
a dělá mi vrásky
když očima opékám tě do bronzova
na svém rožni lásky

 

Tvé tělo tak strašně hicovalo
a my spěli k září
v té chvíli mě zamrazilo
nastal škrt v kalendáři
kde zůstal jen zápis, mající
příchuť potu a smělej
pohled tvé touhy, řvající
Chci to, tak už dělej

 

 

SIAMSKÁ LÁSKA

Dotýkám se tvých dlaní
když podáváš mi svůj prst
já ale chci s celou rukou srůst
a to bez nejmenšího ptaní

 

Dlouhým pohledem hladím tvé vlasy
které vyrůstají z mého ramene
i čas se zastavil a jakoby z kamene
vytesal ten věčný symbol krásy

 

S trochou bázně se dívám do tvých očí
té neprůhledné řeky plné vášně
však je mi z toho nějak zvláštně
celý se chvěju a všechno se točí

 

V tom víru jsem viděl i tvojí duši
kde Eros a Tanátos si spolu hrají
na jeden strom s plody, které zrají
a jsou tak krásní, aniž to tuší

 

NÁVNADA

I kočka má sedm životů
a chameleon barvy mění
tak rozdávám své srdce z marcipánu
jak podle plánu
až do setmění

 

Už dlouho každý den s napětím
zvědavě koukám, kdo se chytí
okolní pohledy však prázdnotou zejí
nikdo je nejí
všichni jsou sytí

 

Konečně přišla moje chvíle
na kterou čekám už měsíce
svrhnu tě do víru a chci tvé tělo
co včera mělo
srdcí tisíce

 

SOLIDARITA

Modlit se, to tě nebaví
a svěcené vodě ses vyhnula
jak čert kříži
i žebrák s chutí tě zastaví
však staví každého
bez rozdílu vyznání
jen když se k němu blíží

 

Je slepý a proto nevidí
barvu tvých šatů a
barvu tvých očí
a jen slepě ti závidí
tvé mládí
a tvůj pohled
i vidomým se z něj hlava točí

 

Neví, že papeže znáš jenom z obrázku
a tvou barvou
je barva smutku
čeká odpověď na tichou otázku
s nataženou dlaní
a prázdným pohledem
čeká na náznak dobrého skutku

 

Tak ti nezbývá, než mu ruku podat
a později, o samotě
se za něj pomodlit
dříve než půjdeš svojí duši prodat
můžeš jen doufat, že v hříšném opojení
za svitu měsíce
konečně najde klid

 

CHMELAŘOVA LABUTÍ PÍSEŇ

Tam někde uvnitř lounské oblasti
kde sloupy trčí jak invazní kůly
bohužel, nezávisle na svojí vůli
jsem rukoval do míst nevalné pověsti

 

Tam někde uvnitř lounské oblasti
kde řeka Ohře teče
s prstama po známkách křeče
zažívám divné starosti

 

V noci tam straší, vykrádaj kostely
otvíraj hroby a uzavíraj sázky
lidé se bojí barbarů lásky
jen já na tebe myslím v posteli

 

V posteli plné kapradí
noc co noc se mi o tobě zdává
za oknem anděl na mě mává
že prý mi tě snem nahradí

 

Službu k nezaplacení by mi prokázal
moci tě vidět, jak půlnoční víly
jenže on ulít, došly mu síly
to snad jen ďábel by dokázal

 

Ráno mě budí zpěv, nejspíš ptačí
vytržen ze snu, těžce si postel stelu
zase sám, já a tři šišky chmelu
co prý na jeden půllitr stačí

 

A pták se zatím někam schová
slunce už nehřeje, spějeme k září
barbaři lásku čtou na mé tváři
a zítra to začne znova

 

 

STRAHOVSKÁ VÍLA

Ta černá holka z Namibie
hezká je, jen mě krev pije
ale až potkám krásku ze Strahova
v srdci mým se celá schová

 

Netuší, že je tanečnice
musíš však zavřít oči, sice
svíce, co na chodbách hoří
pohltí milence, jenž se jí dvoří

 

A víc nepronikne černou tmou
budeš si myslet, že sen je hrou
a krásná víla ze Strahova
navěky se ti někam schová

 

Zbude ti lístek od šatny a vlasy
asi vypadly královně krásy
když se tu včera tančilo a hrálo
a možná se mi to celé zdálo

 

Řekla mi Ahoj a šla se koupat
aby mi do těla vnikla jako kat
tak její fotku mám ještě schovanou
co našel jsem ráno za vanou

 

Pak věřte starší generaci
že pohádky jsou pro legraci
mě navštívila víla ze Strahova
a doufám, že jí potkám znova

 

 

POTOPA

Byl teskný večer, tristní máj
zoufalý máj, to byl tvůj čas
tak vejdi dál a lítost zhas
a neboj se otevřít stáj

 

O zradě řehtá tu kůň bílý
a černý myšky a šedá vrána
slídí tu kolem a nejvíc z rána
tak nespěchej a zůstaň chvíli

 

Život je pes a domov prázdný
v záplavě smutku všechno se topí
přehrady praskly, spláchlo to stopy
beznaděje. Zmizel i hrázný…

 

 

OČISTEC

Je noc a lampa matně svítí
na stěně visí modrý plakát
asi ho sundám, chce se mi plakat
když u mě vadneš jako kvítí

 

Pak slyším vodu na záchodě
to někdo léčí kocovinu
chtěl bych tam spláchnout svojí vinu
a nenechat nic na náhodě

 

Náhodou jsem tě kdysi poznal
byli jsme spolu krátkou chvíli
teď už je konec a my jsme v cíli
asi jen blázen by se v tom vyznal

 

 

3 X 7 = 13

Sedmý den srpnový jsem tě potkal
a jeden z tvých sedmi životů jsem prožil
sedmý den srpnový jsem se dočkal
toho abych zjistil, že jsem vlastně nežil

 

Sedmý den v prosinci jsem tě ztratil
sedm slz jsem v tu chvíli nezadržel
sedmkrát jsem věřil, že se čas vrátil
osmý život už nezačal. Bohužel

 

Strašné ticho zaburácelo sedmý den v lednu
a sedmkrát naposled mé srdce zahřmělo
sedmkrát jsem myslel, že se ještě zvednu
však jaké překvapení - mě se nechtělo

 

Ty cáry jak sup sedmý měsíc spolknul
když třináctého hladově se vypotácel ze stínu
jen na kamenným srdci se málem zalknul
aby se pak odvalil na svatební hostinu

 

---