Síla smrti

....."Dvě stě let "...... unavený hlas zazněl rozlehlou síní a ruka lemovaná podivným tetováním pomalu sjela na jílec mithrilového meče.

     "A ty, můj věrný služebníku, tu stojíš stejně, jako by to bylo včera...."

...ticho, někdo by řekl že až hrobové ticho a aby taky ne. Pět sáhu pod zemí, kde sluneční paprsky nemají žádnou moc, se poslední z kněží Aswra sel' Dabla posadil do prachem zavátého křesla, jež před několika desítkami let užívali ti nejmocnější mágové a kouzelníci svých dob. 

     "Copak se stalo?" a obočí se tázavě pohnulo by odkrylo jizvu kterou dokonale ukrývala před světlem loučí černá kapuce....

     "Aha, rozumím. Tvé kosti jsou věčné, však na zbytku tvého těla se nemilosrdný čas přece jen podepsal....."

     Křik rezavé zbroje oživil místnost když ta zrůda vystoupila ze stínu a zamířila k mému pánu. Kostlivec s lebkou rozpolcenou v půli a zbytky seschlé zrohovatělé kůže jen stěží zakrývají polámané části toho, co kdysi dávno byl snad i člověk. Kusy kovu a tupý meč, to jediné mu zbylo a to jediné kdy potřeboval….snad jen ten jazyk, aby mohl mému pánu odpovědět. Kosti pískové až prašně šedé barvy ve mě vždy budou budit respekt a strach, a to jsem učněm tohoto nekromanta již po tři roky.

     Mé jméno je Dullahan, syn Malekhita, syna Elgarothova. Můj život dříve nebyla tahle špína a má kůže kdysi nebyla tak bledá.....

Jako syn krále, si řeknete, nemůže se mít špatně. Leč jedná-li se o krále temných elfů, váš osud je předem zpečetěn. Mám sedm bratrů a každý chce být králem....cha, vždyť je to hloupost !!! Jediné o co tady jde, je přežít. Proto jsem opustil svou rodnou zem, Naggaroth, a vydal vstříc svému konci mezi.....závistivé lidi, a nenáviděné eledhely, vznešené elfi jak si ti svatouškovští bastardi říkají....

.....a tak jsem potkal svého pána, pochopil že síla nemusí vycházet jen ze svalů, ale že moudrost a konečně vláda nad svým osudem je tím klíčem jak si udržet život....

     "Navěky "

     "Říkal jsi něco Dullahane ?"

     "Nic,....jen jsem trochu vzpomínal můj pane." mávnutí ruky okamžitě rozehnalo veškeré další pochybnosti že právě toto je ta správná cesta k získání toho, co je po právu mé, trůn......

     "Tak tu tak nestůj a ukaž co jsem tě naučil !"   ukázal prst se stříbrným kroužkem na mohutné kamenné dveře a já okamžitě pochopil co mám dělat.

Níedé...to zemí otřásla síla nahromaděné magenergie postupující do mého těla. Thetórí...a vzduch kolem mých dlaní změnil barvu do planoucí modře. Khátó...se ruce zkřivené do znaku magického symbolu změnily v nástroj moci a křídla dveří se pomalu ale jistě otevírala.

Na tváři mého učitele se objevil smích, viděl jsem ho již dřív. To když hlava kouzelnice Morathi vybuchla pod tíhou mentálního spojení mezi ní a tímto,....vždyť já ani neznám jméno svého pána....

     "Ano, jsi dobrým žákem, až nadejde můj čas, budeš jistě tím kdo povede mou armádu napříč touto pustinou "

     "Pane? Jakou armádu? Myslíte tohoto zbídačeného otroka?"

     "Ne dítě, myslím tuhle armádu...."

.....Zem ožila pohyby stovek, ne tisíců kostěných válečníků jež ukrývající se po dvě stě let čekali na příchod svého stvořitele. Nyní bez otázek a fanaticky odhodláni splní jakékoliv jeho přání. Seřazeni ve vojenských útvarech se tato zkázu nosná masa smrti vydala na pochod. To město, jak říkal můj pán, bude zanedlouho našim novým domovem....

                                                                       Sydney Lostarot