Vzpomínky na Nainu VIII.

Vzpomínky na Nainu

(8. pokračování povídky) 

1997

            Postával u okna, ruku v kapse perfektního tmavomodrého saka, které se  kontrastně odráželo od čistě sněhobílé košile. Jestli byl nervózní, dobře ten stav mysli i těla skrýval. Stál tam sebevědomý mladý muž. Nikdo nemohl vidět, že v ruce, ležérně zasunuté do kapsy, svírá tři malé kamínky. Roky je nosíval všude možně  po kapsách, válel v malém sáčku po poličkách, až se staly jakýmsi jeho talismanem, bez kterého si nedokázal představit žádný svůj krok životem. Proto bylo samozřejmé, že je nahmatal v kapse i toho červnového rána, kdy postával v místnosti před kanceláří, kde měl skládat poslední ze státních závěrečných zkoušek.

            Spoustu let si dnešní den představoval. Nedovedl si představit, jak se takový den dá přežít, ale protože to byla již poslední ze státních zkoušek, měl pocit, že by mu neškodila jistá otrlost, která se ne a ne dostavit. Léta si soukal do paměti vědomosti, skládal jednu zkoušku za druhou, některou lépe a některou hůře. Co jich jenom opakoval a kolikrát už skládal zbraně! Ale nakonec se mu podařilo studiem medicíny dojít až k dnešnímu dni, který měl být v jeho životě zlomovým.  Při pohledu na znak Palackého university v Olomouci, kde na lékařské, jedné ze sedmi zdejších fakult, prožil šest let života, se vždy dostavil pocit úcty ke všemu, co ho zde obklopovalo. A tak tu tedy dnes stál, skrýval svou nervozitu z nadcházející státnice a prsty mimoděk probíral ty tři kamínky. Proč je ještě nevyhodil? Proč je stále nosí u sebe? Nevěděl. Jen tušil.

            Tenkrát šel na nádraží. Nebyl sám, ale už si ani nevzpomene na to drobné děvče, které šlo s ním. Najednou znovu slyšel pronikavě táhlý zvuk sanity, která v odpoledni projížděla od městečka dál do okresní nemocnice. Uskočili před sanitou on, dívka i Art do příkopu. Vlastně je tam instinktivně zatlačil Art v předtuše blížícího se nebezpečí. Jako by to bylo včera. Instinktivně se otočil, jestli se zase někde neobjeví udýchaná běžící Radka, tak živá byla ta vzpomínka.

Radka, kamarádka z dětství. Radka, trochu kulatější obličej, pár kilo jasně navíc, ale neskutečně dobrosrdečná povaha a ustrašený pohled v sametových očích. Hnědé těžké copy se jí v běhu pohupovaly na prsou a ona si rukou utírala zpocené čelo.

            „Pavle, prosím tě, potřebujeme, abys nám pomohl. Kastelána právě odvezla sanitka do nemocnice, asi mrtvička, říkal doktor. A nikdo tu není, naši odjeli jako na potvoru před tejdnem na dovolenou, budou se vracet nejdřív za měsíc. Nemůžeš mě v tom nechat samotnou, ty jedinej to tu zvládneš..“ Přerývavě oddychovala a úzkostlivým pohledem pátrala v jeho tváři.

            Chvíli se zarazil, ale situace mu byla jasná. Chápal, že tu Radka zůstává na všechno sama, jen se sestrou, a že ji skutečně nemůže nechat samotnou na hradě se všemi povinnostmi, které k tomu patří. Cítil se za ni odpovědný jako za mladší sestru. Vyrůstali tu kdysi spolu, spojovala je spousta společných okamžiků z dětství.

 Jen to děvče, co tam s ním bylo, očividně ničemu nerozumělo. Nesnažil se mu ani nic vysvětlovat, jen se díval na copatou Radku a po chvíli kývl souhlasně hlavou: „Ale to víš, že tě v tom nenechám, jako bys mě neznala. Arte, co říkáš, nenecháme ji v tom, viď?“

            Radce se pomalu ztrácel z obličejíku vyděšený výraz, ale druhému děvčeti zatuhl původní mírný úsměv. „Takže my zůstáváme, zase náhlá změna?“ Zeptala se odměřeně.

            Pavel přimhouřil oči a chvíli ji pozoroval. Cítil, že mu leze na nervy pořád víc a víc. Byla to hodná holka, připadal si sám před sebou jako prevít, ale nemohl jinak. „Ne, zůstávám já. Ty odjíždíš. Žádná další změna pro tebe, jestli to myslíš takhle..“ Nemohl se ani cítit. Vždyť mu nic neudělala, proč se k ní takhle chová? Ještě včera by nevěřil, že je schopen proměny v takového hrubiána. Ještě včera to byl normální citlivý kluk, přes noc ale jakoby v něm něco umřelo.

            „Pane Žehrovský,“ vstoupila najednou do místnosti sekretářka a přerušila tok jeho vzpomínek, „teď tam šel váš kolega, tak počítejte, že za slabší hodinku bude řada na vás. Komise to dneska bere nějak rychleji, nikdo se zatím nezdržel, takže žádné zpoždění asi nebude. A jestli máte chuť na kávu, na chodbě je automat,“ usmála se.

            Vyndal ruku z kapsy a usmál se na ženu v kostýmku. Byla milá, tak okolo třicítky, ve tváři měla vepsaný zájem o všechno, co se děje kolem, ale výsledný dojem kazila nevkusná brož na špendlíku. Pavel nikdy neviděl něco tak odporně kýčovitého. Ale zvykl si, že lidé jsou různí a tak tu hrůzu podvědomě toleroval.

            V duchu počítal: --Ještě tak slabší hodinku tam budou trápit Pepu Javůrka, pak půjdu na přípravu já a u komise si vymění s Javůrkem místo Lenka Sytáková. Jak se tu všichni pěkně střídají,--napadlo ho. Ale to se již otevřely dveře a pozdravil ho Kamil. „Jak to jde?“ Ptal se.

            „Nic moc dramatickýho se zatím neděje, ale nemám z toho dobrej pocit, připadám si jako prázdná krabice od buráků, co zbyla po mejdanu na kolejích,“ zabrblal Pavel. „Jdu na kafe, sice jsem jich už vypil, že to nikdo nespočítá, ale tady se prostě nedá nic jinýho dělat.“

            Upíjel sladké kapucino z plastikového kelímku, postával na chodbě a snažil se nemyslet na to, proč tu je. Nějak se snažil vytěsnit z hlavy blížící se státnice. Nic se neděje, opakoval si. V tom jeho ruka nahmátla v kapse něco tvrdého, prsty četly oblý tvar oblázku a myšlenky se rozeběhly zase časem nazpět..

            Zůstal tenkrát na Svojanově do až konce prázdnin. Ubytoval se v přihrádku, napravo od vstupní brány v pokoji s číslem 1, protože to byl jen dvoják a měl odtud blízko do koupelny. K Radčině spokojenosti si vzal na starost povinnosti průvodce i kastelána, obojí zvládal s přehledem, ne nadarmo starému Živnému občas vypomáhal.

I když chtěl původně z městečka odjet, přišlo mu to jako osudová náhoda, že nakonec zůstal. Nemohl se odpoutat od místa, kde zažil něco tak silně emočního, jako byla zvláštní setkání s Nainou. Ale již ji nezahlédl, snad jen ve snu se k němu vracívala a v bezesných nocích se od něho vzdalovala do neuvěřitelných dálek. Pavel byl zoufalý.

            Snažil se zaměstnat, jak to šlo. Prohlídky na hradě byly jedna jako druhá. Znal nazpaměť svou řeč a ani nemusel přemýšlet, o čem mluví, byl jako magnetofon:

--Vítejte na hradě Svojanov, který náleží do vlastnictví města Poličky. Je krásné počasí, takže jste si zatím mohli prohlédnout nově obnovenou hradní růžovou zahradu, jíž vévodí socha pastýře, okolí hradu jste mohli z ptačí perspektivy vidět z přilehlé bašty. Pokud jste tak neučinili, máte ještě možnost po naší prohlídce hradu…. Baštu rozhodně nesmíte vynechat! Vnitřní dřevné schodiště je nově opraveno, nahoře prosím z bezpečnostních důvodů nelezte na ochoz..

Jen dal ještě pokyn Artovi, aby na něj počkal venku, pes se tam pohodlně uvelebil na svém místě pod košatou lípou a již se zase věnoval skupince:

--Nyní bych prosil, následujte mě dovnitř. Nacházíme se v gotické části sklepení hradu. Uprostřed hustých lesů, na česko-moravském pomezí  založil kolem roku 1265 král Přemysl Otakar II, zvaný železný a zlatý, na Trstenické stezce hrad, původně pojmenovaný Fürstenberg. Hrad sloužil k ochraně nové cesty z Litomyšle do Brna. Tento název se však neujal a již na počátku 14. století byl vytlačen dnešním názvem, Svojanov. V letech 1287 - 1290 byl sídlem Záviše z Falkenštejna, poté královský hrad až do husitských válek, kdy jej získal Oldřich z Boskovic, byl korunním majetkem….

Pavlovi se ještě teď, po letech vybavovala jeho slova, která tolikrát opakoval příchozím návštěvám. Málokdy mu někdo z návštěvníků utkvěl v paměti, ale na někoho si přece vzpomínal. Byl to nenápadný starší muž. Pokud se Pavel držel historického textu svého výkladu, nejevil nějaký zvláštní zájem. Nevybočoval z profilu běžného letního turisty. Prohlížel si exponáty stranou od ostatních, nevyrušoval.

Pavel si však zpříjemňoval ty fádní, jednotvárné prohlídky občas svou osobitou tvorbou. Zvlášť, když mezi návštěvníky bývaly děti, vymýšlel si pro ně epizodky, při kterých se rozšiřovala dětská očka. A tak tomu bylo i toho srpnového odpoledne.

Děti, dvě holčičky se světlými vlásky do culíků, na něm přímo visely, když jim vyprávěl o šperkovnici královny Kunhuty.  „Ta královna Kunhuta byla velice překrásná žena a jako většina žen, i ona byla marnivá. Král Otakar ji miloval a hýčkal, přinášel jí spousty skvostných šperků a ona si zde na hradě nechala zbudovat tajnou šperkovnici. Do Kunhuty se zamiloval i Záviš z Falkenštejna, který se stal jejím milencem a darem jí nosil další a další šperky, které královna ukládala také do tajné šperkovnice. Jenže, těsně před svou smrtí nechala šperkovnici potajmu zazdít a nikdo dodnes neví, kde ta šperkovnice vlastně je. Na hradě je tak ukryt veliký poklad, o kterém se ví, ale který dodnes nikdo nenašel.. A klenoty dala hledat i uherská princezna Alžběta, která potom se Závišem tady na Svojanově žila až do jeho smrti, ale nikdy se nic nenašlo. Jen se vypráví, že ty klenoty našla po staletích paní Kateřina ze Šlemberka, provdaná za  Mikuláše Trčku z Lípy, pána tady na Svojanově. Když se Kateřina do šperků oblékla, byla tak půvabná, že to pohnulo myslí pana Mikuláše a on ji ze žárlivosti nechal zaživa i s těmi šperky zazdít. Takže paní Kateřina tu je stále s námi, hlídá svou i Kunhutinu šperkovnici a čas od času se tu objevuje,“ vyprávěl Pavel jakoby pro holčičky, kterým jen jen svítila očka.

Za Pavlova vyprávění prošla skupinka hradními místnostmi a právě procházela okolo dveří, od kterých si Pavel bohužel nevzal klíč. „Co je za těmi dveřmi?“ Ptala se jedna z dívenek. Nechtěl jí kazit dojem z před chvílí navozeného tajuplna a tak přimhouřil oči: „to je vchod do tajného světa Dorianu. Každý hrad má svá tajemství a tady na Svojanově je vstup do jiných světů a právě teď je z nich nejblíže Dorianu, takže kdybys těmi dveřmi prošla, ocitla by ses v dvourozměrném světě kreslených příběhů Dorianu. A z tebe by se stala nakreslená holčička, tak ty dveře nebudeme raději otevírat.“

Holčičky pištěly a utíkaly nahoru po schodech do expozice pohádkových příběhů loutkových filmů, která tu zrovna byla nově umístěna. K průvodci přistoupil ten fádně šedý pán a dal se s ním do řeči:

„Máte bujnou fantazii. Nebo se jen snažíte maskovat nedostatek autentických informací? Výpadek paměti? Mohu vám vypomoci, mladý muži,“ usmál se sarkasticky. Ale ten svět Dorianu se vám povedl, to musím uznat. I když je to trochu laciné.“

„Jenže.. Kateřina ze Šlemberka byla autentická, jen to byla obyčejná cizoložnice  a já jí pouze trochu vylepšil v dětských očích profil, kdežto svět Dorianu je neobyčejný, těžko představitelný, ale bohužel… také skutečný. Jen my se k němu nedostaneme jednoduchými dřevěnými dveřmi, které by stačilo prozaicky otevřít,“ pokrčil Pavel rameny.

„Máte skutečně bujnou fantazii, nestavil byste se se mnou na skleničku, třeba tady na hradě, všiml jsem si tu té restaurace vedle přihrádku,“ pozval mladého kastelána ten cizí člověk na kus řeči. „Předpokládám, že toto je vaše poslední prohlídka, venku se již připozdívá.“

Při loučení se skupinou Pavel mrkl spiklenecky na holčičky: „Až půjdete z hradu dolů do městečka, dávejte pozor. Paní Kateřina, ještě než byla tady na hradě zazděna, chodívala tudy na vycházky lesem a jednou se jí tam prý roztrhla předlouhá tkanice s navlečenými českými granáty a než si toho paní všimla, všechny je tam poztrácela.. Takže když budete dobře hledat, určitě nějaký najdete, lidé je tam od té doby nacházejí a stále se objevují nové a nové..“

V Hradní restauraci nenápadný pán objednal pro oba pivo. Pavel se napil a utrousil: „Tady mají to pivo děsně vypelichaný, to dole u Pallů je to jiný.. Vyplatí se tam zajít na večeři. Ale zase to tu máme při ruce. A když nic, aspoň to je studený, dnes je hrozný dusno..“ Chvíli jen tak seděli a popíjeli, než se podařilo navázat nitku hovoru.

Jejich rozhovor se nakonec protáhl dlouho do noci. Nejprve si neznámý muž oťukával Pavlovy vědomosti z historie. Ptal se ho na různé momenty z historie hradu i městečka a když Pavel zřejmě splnil jeho očekávání, přešel k místním pověstem. Pobavila ho ta o ohnivé svini kastelána i o bezhlavém rytíři, ale když se Pavel dostal k procházení časem chodbami ve sklepení hradu, poslouchal již se zájmem a nechal se unést vyprávěným příběhem.

 Pavel se rozpovídal, pil už třetí pivo a najednou se myšlenky začaly uvolňovat jedna za druhou.. A on se ve svém vyprávění dostal i k setkání s Nainou. Poprvé o ní někomu povídal. A ten cizí člověk ho se zájmem poslouchal, občas se zeptal na nějaký detail, ničemu se nedivil a vše bral s klidnou samozřejmostí. Pavel nakonec ve svém vyprávění utichl a jen tak zůstal zádumčivě sedět ve vylidněném výčepu. Bylo již pozdě a na hradě nadešla zavírací hodina.

Vytáhl z kapsy tři kamínky a pohrával si s nimi. Dodávalo to jeho vyprávění v prostředí hradu na zvláštní důvěryhodnosti. Jeden z kamínků měl vrostlé žluté oko z jakési příměsi, na dalším byla růžová šmouha a oblázek měl šedozeleně žilkovanou barvu.

Muž zaplatil útratu a vytáhl z ošoupané peněženky jakýsi papírek. Pavel se zadíval na vizitku ve své ruce -  celou dobu si povídal se známým scénáristou, spisovatelem. „Mladý muži, tady máte mou adresu, vaše příběhy by vydaly na dobrý scénář, nebo alespoň příběh by to byl bezesporu pěkný. Kdybyste měl někdy zájem, stavte se z mnou,“ rozloučil se muž. „Něco by se z toho dalo vytěžit,“ usmál se. „Navíc máte zvláštní charisma, dovedete zaujmout. Přeci jen dovedu v člověku za ty roky rozpoznat, když se tam nachází něco navíc. Bylo by škoda, nechat to ležet jen tak.“

„Tak už, pane Žehrovský,“ otevřela dveře sekretářka a film vzpomínek jako když utne.  „Jste na řadě.“

 Vstoupil do jámy lvové a s chvějící se rukou jen nepatrnou chvilku zaváhal nad otočenými žetony s čísly otázek, než jeden otočil a četl: A) léčení zlomenin I. metakarpu zevní fixací B) Karoticko-subklaviální bypassy…

Začal okamžitě fungovat jako bezchybný stroj a v paměti se začaly vybavovat potřebné informace… Zlomeniny I. metakarpu jsou poměrně častá poranění. Použití zevního fixatéru při poranění ruky se objevuje až v posledních desetiletích. Zevní fixace při zlomeninách I. metakarpu, je stále popisována poměrně zřídka… Svízelná situace nastává u zlomenin báze I. záprstní kosti, ať již jde o luxační zlomeninu Bennettovu či o ještě nepříjemnější tříštivou zlomeninu tvaru T nebo Y, známou jako Rolandova zlomenina. Tyto zlomeniny tvoří asi 4% všech zlomenin metakarpů..

Pavel se pohroužil zcela do problematiky, která jej do sebe pohltila. Ani si neuvědomoval, jak se se svou profesí ztotožňuje, jak je jí prostoupen.  Seděl na přípravě a jeho pero zapisovalo automaticky mozkem zprostředkovávané a předávané informace. Přeskakoval lehce mezi tématy, protože chtěl stihnout sepsat maximum vybavujících se informací, které za chvíli použije:

Karoticko-subklaviální bypass je jednou ze dvou možností spojení a.carotis communis a a.subclavia téže strany. Absolutní indikací k této operaci jsou neurologická symptomatická postižení…….

Zkouška se oproti ostatním protáhla, ale dopadla nad očekávání dobře. Student reagoval na všechny otázky zkoušejících, neváhal s odpovědí. Jestli si nebyl v některých okamžicích zcela jist, nebylo to na něm k poznání.

Nevěděl, jak z místnosti odešel. Nedovedl odhadnout, kolik času tam strávil, avšak po chvíli, kdy byl komisí zavolán zpět, bloudil očima z jednoho zkoušejícího na druhého a snažil se číst výsledek v jejich tvářích.

Ten den se z něho stal pan doktor.