Magické temno

Vím že jsi jen můj kamarád,

a co se stalo, to byl pád,

pád mojí mysli a pád mých snů,

čára za světlem krásných dnů.

Není to pravda, že zapomenu,

asi si každý den připomenu,

jak jsme se dívali na sebe,

jak fičel vítr od nebe,

jak mraky hnaly se oblohou,

jak jsem snila, že pomohou,

tím, že snad zakryjí pochybnosti,

teď však už slyším praskat kosti

těla mé duše zraněné moc,

jak mými vzlyky se otřásla noc,

náhle se příval smutku zvedl,

při vzpomínce, jak sis ke mně sedl.

Tehdy ses na mě tak podíval...

...stačí už nechci, nechci dál!

K čemu jsou další vzpomínky?

Proč házet do vody kamínky?

Proč, když přání mi nesplní,

možná že hvězdy, ty to ví!

A jestli ne, tak nečekej,

že za pár dní mi bude hej,

že zapomenu na tvé oči,

jak se mi z tebe hlava točí,

byl to jen den, co byl vysněný,

asi je můj život šílený.

Nejdřív mi ukáže nádherný svět,

takový zelený a samý květ,

potom mě hodí do vody,

ukáže, jak zlé jsou náhody:

náhoda, že jsme se potkali,

že jsme si ruku podali,

náhoda, že jsme tak daleko

a že jsme ze všeho na měkko.

Vím že jsme přáteli navždy a dost,

už zas je v mé mysli nezvaný host,

smutek se jmenuje, magické temno