Nemocné vzpomínky

Nemocné vzpomínky

 

                                            Seattle, 1985

 

Chester Anderson vyběhl po schodech nahoru a rychle se schoval pod postel. "Chestere?!" ozvalo se zezdola. Klučina se strachy roztřásl. Tohle bylo každý den: vždy, když přišel domů jeho starší bratr Reno, tak Chestera zmlátil; důvod si vždy našel, i když jenom maličkost. Někdy ho ale nechal na "starost" svým kamarádům; to dopadl ještě hůř. Rodiče, podnikatelé, se vraceli domů až večer, takže šikanování svého syna neviděli. A navíc měli Rena raději, takže Chester by to schytal nejenom od Rena, ale i od nich. To už měl na sobě znatelně vyzkoušené.

"Chestere!" a dveře se rozrazily.  "Tak kdepak se schováváš tentokrát?" Reno zahlédl Chesterovu košili vyčuhovat z jeho úkrytu. Škodolibě se zasmál: "Už zase? Dochází ti fantazie, hochu! Tak pojď!" Násilím ho vytáhl ven a klekl mu na prsa. "Víš, mám špatnou náladu, takže teď to schytáš, ha ha ha!" A začal ho mlátit do tváří.. Chester jen stěží potlačoval pláč.

Reno brášku nepřestával mlátit. "Tak co, srabe, bolí tě to, hmm!?" provokoval ho. Žádná odpověď. "No tak, do toho, jen se přiznej!" Nic. "Chastere? Chastere?" Reno se podíval       na jeho zarudlou tvář. "Proboha! Chestere! Řekni něco! Chestere!" Ten jen omdlel nedostatkem vzduchu, ale to Reno nevěděl. "Ježíši, snad jsem ti nic neudělal!" Zvedl se a běžel dolů pro telefon, zavolat rodiče.Bouchnutím dveří se Chester probral. To už stál jeho tyranský bratr na schodišti; Chester se rozeběhl za ním. "Reno?" zavolal nepřítomně na sestupujícího bratra. Ten se lekl; viděl Chastera už mrtvého. "Pomoc! Ne, to není možné!" zavolal Reno, vyděšeně se na Chestera otočil a zakopl. Spadl ze schodů. Reno si zlomil vaz. Chester byl svobodný…

 

                                           NYC, 2002

 

"Pane, je tu za vámi pan Anderson, chce s Vámi mluvit." ozval se sekretářčin hlas telefonem v kanceláři Jacka MacKillera. "Pošlete ho dál." Skřípot nekvalitních dveří se rozlehl místností. V nich se objevil Chaster Anderson dospělý, milý, chytrý, pěkný, vyrovnaný a oblíbený mladík. "Dobrý den, Chestere, copak potřebujete?" zeptal se svého zaměstnance MacKiller. "Víte, pane MacKillere, není mi moc dobře. Zítra to bude 17 let, co zemřel můj bratr." Stanul na něm MacKillerův tázavý pohled. "Řeknu to na rovinu: Mohl byste mi dát pár dní volna?" "Hmmm… Bude stačit týden?" Opět se projevil milý šéf a vlastník celé společnosti King Kong & Godzilla, Ltd.  "Děkuji pane, mohu odejít hned?" "Ano. Ale, Andersone, můžete cestou hodit tohle na poštu?" zeptal se ještě nadřízený. "Milerád!" odpověděl Chester a vzal obálku do ruky…

Chester vstoupil do budovy pošty a vytáhl obálku z aktovky. Když tašku zapínal, dopis mu nějak vyklouzl z ruky. Muž, stojící před ním, advokát Ronald Justice, si toho všiml. Shýbl se a  zásilku mu podal; přitom se jeho zrak zadíval na záhlaví dopisu. Podal mu dopis s očima upřenýma do jeho. Chester se lekl a dopis mu bez poděkování vytrhl z ruky, vložil do přepážky a sprintem vyběhl ven. Zastavil se až doma. Lehl na postel a zadíval se do stropu, kde jako hororový film běžel celý jeho zážitek z pošty. ´Proboha, on si tu adresu četl. On mě špehoval! Co když, co když mi chce něco udělat?´ přemýšlel. Násilím k sobě přitiskl oční víčka a přetočil se na bok. Měl z toho muže panický strach, připadal si, jako když ho někdo chce zabít Tímhle trpěl už v dětství. Vzpomněl  si na ten pocit. ´Ježíši, za chvíli Reno přijde a… Reno! Reno! Reno…!´ opakoval si. Pomalu usnul.

 

 

Chesterovi se zdál příběh.O dítěti, které bylo samo doma a něčeho se bálo. Prudkou ranou se otevřely vchodové dveře  a dítě se roztřáslo. Ozvaly se kroky na schodech, chlapeček zalezl pod postel. Najednou stál předmět chlapečkova strachu mezi dveřmi jeho pokojíčku. Dítě se podívalo na tyranovu tvář. Byl to Reno… "Reno!" vykřikl Chester a posadil se na postel. "Reno, to.." hlasitě polkl, vstal a šel se do kuchyně napít. "Ten na té poště, chtěl mi ublížit… Musím ho zabít!"

Druhý den se Chester vrátil k poště. Koupil si hamburger a vyhlížel. Celý den. Nic. Ale Chester byl trpělivý. Za týden se před poštou konečně objevil Justice. Chester se za ním rozeběhl a pokusil se navázat rozhovor."Dobrý den." "Dobrý. My se známe?" Povedlo se. Chester pokračoval: "Pamatujete si? Před týdnem, tady na té poště, podal jste mi tu obálku." "Ano, pamatuji." tohle bylo strohé; Justice se na něj zvědavě podíval. "Chci se omluvit. Jak jsem se zachoval." "Tak to ano. Nashledanou." a chystal se odejít. ´Počkej přeci, teď nesmíš odejít!´ přikázal mu v duchu Chester. "Počkejte chvilku. Víte, mám špatné svědomí. Mohl bych vás pozvat na večeři?" "Hmmm…" zamyslel se Justice. "OK, tak dnes v osm do Last Place?"  "Ano, ano. Nashledanou!" Justice mu nahrál do karet. Restaurace byla stranou od hlavní třídy a v osm už byla tma. Nemohl se dočkat!

Před restaurací  čekal Chester s koženými rukavicemi v kapse už v půl osmé. Pět minut před osmou se ze tmy konečně vyvalil Justice. "Dobrý večer. Můžeme jít?" optal se Justice a dodal: "Jak se vůbec jmenujete?" "Reno. Reno Anderson. A mám špatnou náladu, takže teď to schytáte!" vykřikl, povalil ho na zem, klekl mu na prsa a začal ho škrtit. Po deseti minutách se smíchem přestal.

Chester nemohl v noci usnout. Ve sprše mu došlo, že něco udělal. Něco strašného. Jen si nemohl vzpomenout co. V půl třetí se rozhodl. Sbalil si věci a šel na nádraží na vlak. Stoupnul si do fronty na vlak. Před ním stál pouze jeden kořala. Přišla na něj řada. "Kam to bude?" ospale zabručela pokladní. "Nevím, někam daleko. Kam až můžu jet?" "Do Arkansasu, do Fort…" "Tak dobrá. Kdy to jede?" "Za pár minut. Dělá to 173 dolarů a 40 centů." Chester jí vrazil do ruky dvě stovky a šel na nástupiště. Utíkal…

 

                                            Fort Smith

 

Další den, o 30h později. dojel Chester do Arkansasu. I tak brzy ráno dýchalo město úplně jinou atmosférou než přeplněný Manhattan. Nejzaostalejší stát celých USA se mohl pochlubit nevídaným počtem černošských bezdomovců. Jednu takovou tlupu, postávající u zapáleného odpadkového koše, Chester potkal. Jak je míjel, jeden černoch se na něj závistivě podíval.     U jeho pasu se zableskl bůhvíkde sebraný nůž s ručně vyrytým jménem černocha, Bob Homeless. Nůž Chese k smrti vylekal. Zrychlil a odkráčel najít hotel.

Objevil ho až v úplně jiné, více zalidněné čtvrti. Jednohvězdičkový hotel "Get Away", pojmenovaný podle majitele, Andersena nepřivítal zrovna s otevřenou náručí. Protivný recepční, Robbie Dash, mu přidělil pokoj ve čtvrtém patře. Hotel neměl výtah. Chester se jenom ušklíbl a odevzdaně se odebral ke schodům. V pokoji zamknul, zatáhl záclony a kufr položil k posteli. Natáhnul se na ni a začal přemýšlet. 'Chce mi ublížit. Ten bezdomovec chce ublížit Chesterovi. Někdo musí zakročit!' začal uvažovat. Něco zkusil; naklonil se za postele a vyndal z kufru fotografii dvou malých chlapců. Větší z legrace škrtil menšího, tomu nebylo ani vidět do tváře. Byl to on a Reno. "Reno?Reno, pomoz mi. Chce mě zabít. Mám utéct? Chci utéct. Daleko. Hodně, hodně daleko." Zdálo se mu, že slyší hlas. "Zase bys chtěl utéct nebo se schovat, ty srabe? Postav se tomu čelem. Už dvakrát jsi to zvládl. Vzpomeň si na mě a na Justice. No tak, ty měkoto, schováš se a zdrhneš?" "To ne. Nikdy. Zmlátím ho. Vyliji si na něm svoji zlost, svůj vztek, svůj strach. Už se tě nepokusí zabít, už nikdo, Chestere! Reno tě ochrání! Já tě ochráním!"

Na ulici už byl takový ruch, že se Chester odvážil jít mezi bezdomovce. Vyhlídl si toho "svého", Boba Homellese a zamířil to k němu. Ten, jek ho spatřil, dal ruku instinktivně na nožík. Chester začal manévrovat. "Počkejte, nepřicházím ve zlém. Mohu s vámi mluvit?"  Černoch vykročil k němu. "Co chcete?" "Máte chvilku čas?" "A vidíte, že bych snad měl něco na práci?" odpověděl ironicky a stroze. Přesto byl zaražen Andersenovou přívětivostí. "Považuji to za souhlas. Mohli bychom se projít, prosím vás?" Vlídná otázka Boba zlomila. Šel s ním.

"Vy nejste zdejší, viďte?" tipoval si černoch. "Ne, dnes jsem přijel, jak to víte?" "Tady se       s námi nikdo nebaví. Jsme odpad. Ale, proč chcete mluvit zrovna se mnou?" "Nevím. Něčím jste mě zaujal." lhal Chester. "Mám nápad. Co kdyby ste mi zítra ukázal město? A dnes vás zvu na večeři. Jen mi řekněte kde, nevyznám se tady." Reno útočil. "OK, tak dnes v osm, na rohu náměstí, co je tady poblíž a ulice od kostela. To snad najdete?" "Ano. Ano." ujistil ho Chester. "A jak se vůbec jmenujete?" chtěl vědět černoch. "Reno. Říkejte mi Reno." "Já jsem Bob." "Nashledanou" vyprovodil bezdomovce pryč Chester.

Do osmi zbývalo ještě spousta času; Chester se šel projít městem. Po cestě mu v kapse zapípal mobilní telefon. Volal MacKiller. "Andersene, co to má znamenat? Nikdo vás nemůže sehnat už druhý den. Nezajímá mě, kde jste, ale zítra vás chci mít v kanceláři! Je to jasné?!" vynadal mu šéf. "Nerozumím pane. Mám tu nějaké nevyřízené účty. Dávám výpověď, a teď mě nechte na pokoji!" vyřídil to Chester. Hodil telefon do vozovky a zamířil k blízkému, polorozpadlému bufetu. Když vstoupil, vůně nekvalitního jídla mu připomněla, že už skoro dva dny nejedl. Objednal si jídlo a začal si prohlížet servírku. Byla sice nadměrně protivná, ale také nadměrně hezká. Pokusil se sní navázat rozhovor: "Baví vás to tady?" "A co jako?" "Ta práce." "Je nudná, ale lidí sem moc nechodí a já se aspoň zadarmo najím. Proč vás to zajímá?" "A opravdu sem nikdo nechodí?" vedl svou Chester. "Dnes jste první a asi také poslední." Všiml si, že se poprvé podívala na něj. Chvíli na sebe jen tak zírali a za chvíli už spolu byli v úklidové komoře.

"Přijď zase!" šibalsky na něj mrkla ta servírka. Vyšel na ulici a byl spokojený sám se sebou. Ani nevěděl, jak se jmenovala. Ale takhle přesně by to udělal Reno. Byl o tom přesvědčený.

Vrátil se do hotelu, nařídil si budíka a do půl osmé spal. Usnul tak tvrdě, že budík zaregistroval až po pěti minutách zvonění. Vstal, upravil se a oblékl si bundu. Dal si do kapes rukavice a vyšel z pokoje. Zamknul a z hotelu si to namířil přímo ke kostelu. Bob už tam byl.         Když Chester spatřil jeho mohutnou postavu, opět se roztřásl. "Á, Reno, vy už jste tady!"              pozdravil ho černoch. Jméno jeho bratra mu dodalo odvahy. Oblékl si rukavice a podal mu ruku. "Je zima, že? Asi nejste zvyklý." konstatoval Bob. "Jen se neboj, hochu, za chvíli ti zima už nebude!" zajiskřilo se zlostně v očích vrahovi a začal se sápat po Homelessově krku. Bezdomovec byl silný a rychlý, stačil ještě vytasit nůž. Chester si toho nevšiml, udržet ruku na černochově krku mu dalo práci. Bob ho sekl po ruce. To Chestera rozzuřilo a strčil do něj. Pršelo a ulička byla kluzká. Rána byla prudká; Bob uklouzl, hlavou spadl na zeď a zlomil si vaz…Chester se rozesmál.

 

                                              Houston

 

Anderson se probral ve vlaku. Nevzpomínal si vůbec na nic, jen cítil bolest v paži. Podíval se na ránu a uviděl krev. Rozpomenul si na incident před kostelem. Štastně se usmál. líbilo se mu to… Uvolnil ruku z křečovitého sevření. Držel jízdenku do Houstnu. V kupé byl sám. Zatáhl záclony na dveřích. Chystal se znovu si lehnout, když se jemně otevřeli dveře. V nich se objevil revizor. "Už jste se probudil? Byl jste a jak jste nastoupil, tak jste usnul. Šel jsem vás upozornit, že už máte vystupovat." "Ano, děkuji." Chester byl tak malátný, že se ani nerozčílil.

Pomalu vystoupil a zavolal si taxi. "Vemte mě do nejbližšího hotelu." "A nechcete raději do nemocnice?" měl řidič starost o ztrhaného zákazníka. "Do hotelu!" naštval se Chester. "Dobrá, dobrá, jen jsem se ptal. To musíte být tak cholerický? Je to hotel 'Somewhere Far', OK?" a konečně rozjel auto.

Chester s řidičem ztratil trpělivost a došel k názoru, že ho odstraní. Vzal kufr do ruky, pootevřel dveře a naklonil se dopředu. Řidič dělal soukromě a neměl taxikářské auto s bezpečnostním sklem mezi předním a zadním sedadlem. "Chcete něco?" ptal se řidič. "Ano!"

zakřičel Chester a zatočil prudce volantem do protisměru vozovky. Vyskočil, skutálel se do příkopu a jenom sledoval, jak asi tři auta vybuchla.

Tohle byl masakr, ale Chester se přesto zasmál. Rozhlédl se. Jeho zrak se pomalu začal ponořovat do plamenů, nemohl ho odtrhnout. Jako by mu oheň propůjčoval nějakou sílu. Uklidňoval ho a dovoloval jeho mozku, aby začal pracovat. Přemýšlel. Došlo mu, že zabil. Došlo mu, že se z něj stal vrah. O těch jeho činech už musí vědět celé státy. A co teprve tohle? Jestli někdo zjistí, že to nebyla obyčejná nehoda, bude mít větší popularitu než Charles Manson. Musí před tím utéct. A daleko. Před čím ale? Tahle otázka ho napadla poprvé. Rychle ji zavrhl a vstal. Vrátil se na nádraží. Chtěl jet zpátky do New York City. V poslední chvíli si to rozmyslel a koupil jízdenku do Seattlu…

 

                                                 Seattle

 

Chester vystoupil z vlaku a pomalu se procházel rodnými ulicemi. Při pohledu na známá místa si se slzami v očích připoměl své nepříliš vyrovnané dětství. Útulný hotel "Bloody Rose" byl pravým opakem hotelu "Get Away". Chester vstoupil do vestibulu budovy. Nevěřil svým očím; tolik se toho změnilo… Popošel k jednomu z recepčních, Oggymu Smilerovi. Ten se mu okamžitě začal věnovat. "Dobrý den, pane. chcete se ubytovat?" "Ano. Máte volný pokoj?"  "Samozřejmě!" pohotově odpověděl Smiler. "Jednolůžkový ve čtvrtém patře bude stačit?" nabídnul jeden Chesterovi. Ten kývnutím souhlasil. "A zaplatíte hotově nebo kartou?"

Nedočkal se odpovědi; Chester mu rovnou podal kartu. "OK, vše je v pořádku. Pojďte, doprovodím vás."

Nahoře Smiler odemknul svými klíči, Chesterovi dal ty jeho. "Máte tu klíček od minibaru, tenhle. Tenhle je od koupelny. Tak vítejte ve vašem novém domově!" Tohle Chestera naštvalo. "Můžete mi ukázat ten minibar?" poprosil Smilera.  "Ano, je támhle!" nakročil do pokoje. To Chesterovi stačilo; zabouchl dveře a vrhnul se na Smilera.Ale měl smůlu, Oggy byl mnohem víc silnější než on. Oggy ho povalil na zem, klekl mu na prsa a chytil mu pevně ruce. Bezmoc Andersona přivedla ke strachu. Oggy zbystřil sluch, Chester brečel. "Ne, Reno, už mě nemlať, prosím!" Smiler se zamyslel. Nakonec vzal Chestera do koupelny, kde ho svázal ze šuplíky vytaženými šňůrami na prádlo. Zamknul ho tam a v pokoji si zavolal. Svému příteli, psychiatru Richardovi Madmanovi. "Haló?" zvedl to doktor konečně. "Ahoj Richie. Mám v  práci menší problém. Můžeš přijet?" "Oggy! Jsi to ty! Ty ses teda pěkně dlouho neozval!" "Jojo, já vím. popovídáme si pak. Přijeď co nejdřív!" a zavěsil. Nervózně sjel dolů ke vchodu, i když věděl, že Madman si dává pořádně načas.

  U hotelu zabrzdilo šedé Porsche. "No konečně jsi tady. Tak pojď." vzal Oggy Richieho nahoru a po cestě mu vše vysvětlil. "Tak, tady to je." ukázal Oggy na dveře koupelny. "No, tak otevři!" vyzval ho přítel. Smiler odhodlaně přistoupil ke dveřím a odemknul. Chester ležel na zemi a spal. "Vůbec nevypadá nebezpečně." polohlasem pochyboval doktor. "Věř mi, byla by to celkem mela, kdyby se probudil."  Richard se ustaraně podíval po kamarádovi a otevřel svůj kufřík. Vytáhnul lahvičku s morfiem. "Proboha, Madmane, ty máš u sebe drogu!"

"Jsem doktor Oggy, dok-tor! A jen ho trochu oblbnu, aby nebyl nebezpečný. Malá dávka emka smíchaná s vodou stejně neublíží. Vytáhneš mu rukáv?" poprosil Oggyho.Už připravenou drogu mu tak píchnul do žíly. "Jdu k autu a ty ho zatím probuď a doveď mi ho tam." rozdal povel Madman a odkráčel k autu.

  Chester se probudil u Madmana s příšernou bolestí hlavy. "Proboha, kde to jsem?" nechápal nic. "U mne v ordinaci." dočkal se odpovědi. "Vždyť je to spíš obývák! A vůbec, kdo jste a co tu dělám?" "Jsem doktor, a pokud budete souhlasit, tak čekáte na léčení." "Léčení? A Čeho prosím vás?" "Tak dobrá, vezmu to od zčátku. Když jsem byl ještě na praxi ve škole, pozoroval jsem jeden případ. Léčení vašich rodičů po úmrtí vašeho bratra. Ptáte se, odkud jsem vás poznal? Občanský průkaz. Ale dále. Vás rodiče sebou nebrali, což asi byla chyba. Protože zhruba 17 let po jeho smrti jste začal vraždit. Jak to vím? V New Yorku jste bydlel. To byl ten právní. Bezdomovec? Jízdenka do Arkansasu v ten den. A Houston? Opět jízdenka. Sice mi není jasné, jak se vám podařilo zabít 8 lidí najednou, ale to s vámi nebudu řešit. A tady jste se pokusil zabít mého přítele.  Tak proč nejste na policii? Když vás můj přítel přepral, všiml si, že voláte svého bratra. Bylo mu divné, co s vámi je, tak mě zavolal. Teď máte na výběr. Léčba, nebo basa. Tak co?" Chester byl v šoku. Podruhé si plně uvědomil, že vraždil, ale nechápal co s ním je. Podíval se na doktora. I přesto že ho vůbec neznal, mu najednou připadal jako jediná naděje. "Opravdu mi můžete pomoci?" zeptal se pomalu, ale naméhavě. "Ano." "Tak s léčbou souhlasím!"

 

O měsíc později

 

Doktor sklapl Chasterův deník a podíval se na něj. "Opravdu si to nechcete přečíst?" nabízel mu. Chester trpěl schizofrenií, to už bylo jasné. Bál se ten deník po sobě číst, měl strach z toho, co se z něj zase vynoří. "Opravdu ne? Pomohlo by nám to." přemlouval doktor. "Tak dobrá. Zatím vám alespoň povím, jak na tom jste. Vy jste vy, váš bratr a malý Chester když byl Reno ještě živý. Opravdu si myslím, že byste si to měl přečíst. Nashle zítra." Chester vyšel ven. Venku bylo opravdu pěkně a moc se mu nechtělo rovnou zpátky do hotelu. Chtěl se projít. Vždyť od té doby, co znova v Seattlu, se nebyl nikde podívat. Šel směrem na západ; táhlo ho to k jeho dřívějšímu domovu. Konečně tam byl. Postavil se k brance a pozoroval ten dům. Najednou se rozrazili dveře a vyběhli z nich dva malí kluci. Honili se; nakonec skončili na zemi a prali se. V Chesterovi se začala vařit krev. Z okna na kluky začala křičet jejich matka. "No tak kluci, neperte se! Víte jak to dopadlo s lidma, co tu dřív bydleli! Kluci se prali až nakonec ten jeden…" "Zabil druhýho! My víme, mami!" To už Chester nevydržel a rozeběhl se do hotelu. Tam ve zlosti hodil deník na stůl, zasedl ke stolu a začal psát. Po chvíli se s brekem sesunul na zem. Zadíval se na deník. Odhodlal se a vzal ho do ruky. Otevřel ho.     

Poslední dvě stránky byly na rozdíl od ostatních naškrabané. Začal je číst jako první. "Bojím se! Zase mne asi chce zabít! Kdy si toho rodiče všimnou?" "Nemáš šanci, hochu! Jsem starší a silnější!" Chester se začal potit. "Ne! Nech mě!" "Hahaha, to bys chtěl?! Ne, teď se ti pomstím za mou smrt!" "To nemůžeš! Jsi mrtvý!" "Myslíš? Nejsem, žiju v tobě! Měl jsi zemřít ty!" Víc už Chester nevydržel. Odhodil deník a nahlas přemýšlel. "Proboha! To není možné? Vždyť tady šlo jen o pomstu. O osobní pomstu! Ve mně… A to jsem zabil tolik lidí? Včetně Rena? Ale to ne! Ten se zabil náhodou! Tak proč mě chce zabít? Jako by nestačili ti ostatní lidé… Proč utíkám před svým vrahem, když jsem to já? Jak se mám léčit? Ježiši…" Chester chvíli brečel. Nakonec vstal. Tak to ne. Nedovolím Renovi, aby mě zabil!" Vyšel z pokoje a stoupnul si ke schodům. Rozhlédl se kolem sebe a skočil… Podařilo se. Chester si zlomil vaz. Byl svoboný…

 

---