Snad jenom můra

Neutichající tak pronikavý jekot budíku mě vytrhl ze sna.
Hrůzné představy toho co by mohlo být. Možná zítra možná
za měsíc, rok a možná nikdy.
Vracím se z pracovního procesu po dlouhých betonových plážích
lemovaných obrovskými skleněnými věžemi sahajících do několikaset metrových výšek.
Na každém kroku jsem sledován snad milionem čoček všudy přítomných
kamer. Snad jsem si na to mohl za ta léta zvyknout,
ale dnešek je něčím výjmečný. Jejich přítomnost vnímám daleko
intenzivněj. Krůpěje potu se mi pomalu vsakují do textílie z jihokorejské provience při pohledu do obrovských tabulí skla.

V přízemních patrech věží je vidět každému až do talíře.

Každý má ve věži své místo dané jeho přínosem pro systém správců. Na chvíli jsem zastavil u jedné takové výlohy v přízemí a se zájmem sledoval malou holčičku jak cosi
lepí na sklo svéko pokojíku. Když se otočila musela si mne všimnout.
Koutkem úst se pousmála a mě bylo do breku z představy že za pár let
bude muset zapadnout do stejného soukolí jako my.
Rozběhl jsem se ke své věži.
Konečně. Ještě lapajíc po dechu a s očima upřenýma do jedné z čoček
nechávám brouzdat sítnicí paprsek laseru.
Z reproduktoru vlevo ode dveří mi neosobní hlas správce povoluje vstup
do věže. První z kontrol mám za sebou. Když přistupuji k transportnímu
válci srdce mi stále ještě buší. Automaticky tisknu palec na určené místo a 
po kontrole otisku mohu vstoupit do válce. Modrý oslepující záblesk světla
dává tušit rozklad těla na miliardy buňek aby mne opět jako puzzle složil
ve 13. patře. Vše trvá jenom zlomek vteřiny. Magnetickou kartou otevírám
dveře svého skleněného vězení. Vítá mě noforemné hydraulické stvoření 
vzdáleně připomínající psa. Jeho plastový kožich se mi lýsá k nohám
a blýskající se oči předstírají falešnou radost z mého návratu.
Na malém talířku velikosti dlaně na mě již čeká vydatná strava.
Růžová tabletka ne nepodobná Ibuprofenu.
Byla vymyšlena správci s jediným cílem - potlačit u lidí hlad.
Ze sytého trávení mě vytrhává hlas reproduktoru a známý hlas správce mi
oznamuje že mi byly stanoveny  vycházky na 16 - 20 hodinu.
" Kurva správci "Pomyslel jsem v duchu a okamžitě dostal silný elektrický
 výboj. " Je nepřípustné odporovat systému správců" drnčí reproduktor. Přejíždím očima
po stěnách a zmaten výbojem hledám hodiny. Je 16:03.
Odkopávám to plastové svinstvo a potácím se k válci.
Opět ten modrý záblesk a jsem zase před věží kde se mihotají
stovky  dalších.

Brouzdám se těmi davy šťastně nešťastných a bojím se přemýšlet.
Pavlov by měl radost jak bezvadně fungují podmíněné reflexy.
Občas se někdo s prudkým trhnutím zastaví nebo se dokonce sune k zemi.
Nikdo nic neříká pouze ampliony na věžích melou  svou ohranou písničku
"Je nepřípustné odporovat systému správců".
Najednou se odkudsi pro ti mě vynořil dlouhovlasý šedivý stařík s tváří ošlehanou silnými výboji.
Z ničeho nic se zastavil podíval se do vrcholu jedné z věží zdvihl ruce
a zařval " Seru na Vás vy svině , Seru na ... " , ale větu již nedokončil.
Sesunul se k zemi a tlampače opět hlásí
" Je nepřípustné odporovat systému správců, ka..".
Dál už neposlouchám
zdvihám oči k vrcholu a následuji staříka.
Než jsem dopadl na zem viděl jsem nádherný obraz.
Stovky rozjasněných očí zdvihající se k věžím a jekot tlampačů
" Je nepřípustné " překřikuje jeden správce druhého.
Nikdo je však již neposlouchá. dlouhé pláže betonu zalilo absolutní ticho.
Z věží vycházejí správci aby odmontovali kamery,
které již nebudou potřeba.