Moje ruka chce dnes psát

a srdce tam kus sebe dát

ptají se rozumu:“Smíme?

Tolik lásky v nás dříme.“

         „Já ruka, chci něžně hladit

         já srdce, život láskou sladit

         rty zas líbat, až budou celé bolavé

         prosíme, rozume, neříkej že ne….“

Rozum podumá, hlavou kýve:

„Nemůžeš psát tak, jako dříve

život mě naučil ovládat city

pro lásku jsou srdce i touhy bity!“

         Smutně ruka leží, tužka blízko ní

         srdce křičí:“ Láska přec není mámení!“

         Nedbají na rozum, do práce se pustí

         slovíčka od srdce, psaním papír šustí.

Popíší spolu mnoho stránek

od bouřlivých chvil po lehký vánek

pro všechny co umí nezištně lásku dát

milovat druhého, na život se usmívat….