Okno dokořán

Otevřela jsem okno dokořán a o krok poodstoupila. Čerstvý svěží vzduch si pohrával s mými vlasy a já měla pocit, že se můžu po několika týdnech konečně svobodně nadechnout. Ani nevím, jak začal tenhle kolotoč, který mě stál tolik sil a energie. Dívám se z výšky osmého patra na noční, ozářené město a  hlavou se mi začíná odvíjet celý příběh.

Vždycky jsem si říkala, že tenhle kluk by stál za „hřích“. Už první setkání ve mně zanechalo velice silný dojem. Jeho pronikavé oči mě probodávali, hřáli a zároveň mrazili. Jeho hlas ve mně vibroval ještě dlouho potom, co přestal mluvit. Jeho gesta, smysl pro humor a jak dovedl zapáleně vyprávět i o už dávno dohořelé svíčce. Nikdy jsem nedala na první dojem, ale tenhle kluk bodoval a nemohla jsem mu vytknout ani sebemenší detail.

Zvedá se vítr a zatím nádherně, temně modrá obloha se začíná nořit do černo černé tmy. Letní bouřky jsem vždycky milovala a tahle přichází jako na zavolanou. Nalila jsem si sklenku bílého vína a pro jistotu zavírám okno. V hlavě mám nezkrotný roj myšlenek a každá si přeje být tou nejdůležitější. Zavírám oči a poddávám se vzpomínkám:

„Lásko, mám dceru, váží 3,8 kg a měří 51 cm. Jmenuje se Magdaléna.“  No není to skvělé.  Nejhorší a nejkrásnější věta, kterou mi kdo v poslední době řekl. Chvíli zírám na displej mobilu a pak odepisuji něco ve smyslu, že moc gratuluji a jak je to báječné. Moje pocity jsou, ale velice různorodé, jsem ráda, že je to „za námi“ a přitom se tak bojím. Bojím se o nás a co ten fakt, že Marek je otcem udělá s naším vztahem. Tak ráda bych byla matkou jeho dítěte, ale osud bohužel rozhodl za nás. Sedím tady, užírám se bolestí a hořkostí a on se zatím kochá svou prvorozenou.

Náš vztah nezačal jednoduše. On ženatý a já vdaná a přesto osudově přitahováni. Proč? Nejsem schopná na tuhle otázku odpovědět. A přesto, začalo mezi námi vznikat něco, co by se ve vší jednoduchosti dalo nazývat ideálním vztahem. Naše tajné schůzky začali pomalu, ale jistě nabírat na intenzitě. Potřeba vidět, mluvit, dotýkat se a být s tím druhým začínala být neúnosná a nelítostně závazná. A právě v té době jsem si uvědomila, že bez Marka nemůžu být. Nikdy předtím jsem si nemyslela, že člověk může druhému tolik dát a na druhou stranu toho tolik dostávat. Byla jsem vyděšená sama ze sebe. Už jsem nepřemýšlela, jak udržet svoje „zatím dokonalé“ manželství, ale jak být s ním. Tak moc mě bolela představa, že bych se měla Marka vzdát a celý další život strávit bez něho. 

Sklenička od vína je už dávno dopitá a já vím, že další už nebude následovat. I tak se cítím skvěle. Celé mé tělo pulzuje v tom jediném, správném rytmu a reaguje přesně tak jak jsem chtěla. Chce se mi tančit a zpívat.

Náš vztah trval přesně 459 dnů, ani o kousek víc, ani o kousek míň. Nikdy jsem neprožila nic dokonalejšího a krásnějšího a nikdo nikdy to nemůže vrátit. Věta o narození jeho dcery se nám nakonec stala osudovou, ale i tak dokážu být šťastná. Ráda usínám a probouzím se z myšlenkou, že je to zase o den méně. Můj život nabral mílové kroky. On se sice nikdy nedozví, jak se jeho prvorozený syn  jmenuje a co umí nového. Možná je to sobecké.

Bouřka nabírá ty nejlepší obrátky, ráda bych ji pozorovala, ale musíme jít spát. Já i můj ještě nenarozený syn.