Blázen

Podzimem zbarvené listí s dokonalou lehkostí dopadalo na zem a ve staré lipové aleji se míhaly tmavé obrysy postav. Stály v objetí a jejich rty se stále přibližovaly. Nikdo z nich netušil, že tento pro nì povznášející dotek úst prožívá ještě někdo jiný. Lípy byly dobře urostlé a nebylo těžké za ně skrýt lidskou postavu. Patrik se jmenoval. Mladíček z vesnice, mohlo by se zdát. Ano, pocházel z nevelké vísky, avšak jeho pověst ho tížila na srdci a ubírala mu stále víc a víc na síle. Byl považován za blázna a každičký den slýchával výsměšné pošklebky a bolestivé urážky. Byl jiný. To vědìl i on sám, ale blázen? Snad jen do Julie, dívky, jenž právì teď stoupala výš a výš k nebi spolu se svým milým. Patrik si hluboce povzdechl a oči se mu zalily slzami. Každičký kout v jeho srdci patřil jí. Nikoho jiného neměl….

….ale proč zrovna ona? Proč Julie? Snad právě proto, že se od ostatních lišila. Nejen svou nesmírnou krásnou, především však svou duší. Chovala se k němu vlídně a laskavěì. Ne ze soucitu. Ne z povinnosti. Rozuměla mu. Chápala ho. Znali se od dětství a každá chvíle, kterou strávili spolu, upevňovala a stvrzovala jejich přátelství. Všechno jim vycházelo přesnì tak, jak si každý z nich přál, ale vše se změnilo v jedné jediné noci, kdy neznámý žhář podpálil ve vesnici stáje. Ty lehly popelem, spolu s nimi však i jedno obytné stavení. Tu noc v něm spali dva lidé. Patrikovi rodiče. Chlapec se uzavřel sám do sebe a s nikým nepromluvil. Přespával v tmavé stodole a jediné jídlo, které pozřel mu donášela Julie. Avšak ani jí neřekl jediné slůvko. Trvalo velmi dlouho, než uviděl denní svìtlo, uslyšel štěbetání ptákù a ucítil vůni lučního kvítí. Patrik ani netušil, že mezitím ztratil všechny své přátelé. To ho bolelo ještě víc…

         ...Teď tu stál a cítil, jak nenávratně ztrácí svou životní lásku. Toužil po jejím něžném pohlazení a vroucím polibku. Uvnitř něho se odehrával boj mezi nenávistí k muži, který ji jemně hladil po vlasech, a láskou ke své milované. Tolik by si přál být na jeho místě. Smět se dotknout jejich lící a ukonejšit ji v náručí. Záviděl mu. Vřela v něm zlost. Toužil ublížit tomu muži, ale byl si vědom toho, že tím ublíží hlavně jí. Nenáviděl sám sebe. Chtěl pro ni jen to nejlepší, přesto se mu hlavou prodrala myšlenka, jak jí získat pro sebe. Trpěla by. On to věděl a byl rozhodnutý. Naposled jeho pohled zabloudil na siluety postav a pomalu se vzdaloval. Oči ho pálily, nohy ho málem neunesly a v srdci jako by měl tisíc nožů, přesto šel…

         ...Ten samý pár, co si tenkrát sliboval věrnost pod lipami teď stojí u malé vyvýšeniny pod starou jabloní…

Byl jsem blázen,

leč oddaný…