Mlha

I.

Zamyšleně pohladila spící kočku a pohlédla z okna. Stmívalo se, a přestože bylo chladno, venku zuřila bouře. Blesky křižovaly nebe a hromy překrývaly všechny ostatní zvuky.

Najednou se však rozhostilo naprosté ticho. Laila sebou polekaně trhla, když někdo zabouchal na bránu. Pohlédla na své spící dítě a poslala sluhu k bráně.

„Paní, nikdo tam nebyl.“ Oznámil sluha vyděšeně. „Jen mlha klesla z hor.“

„Mlha.“ Zašeptala Laila a poslala sluhu pryč.

„Morena a její služebníci přicházejí.“ Nesly se vyděšené výkřiky hradem. Laila vzala své dítě do náručí a vyšla na nádvoří.

„Moreno, pojď a vezmi si své dítě. Již nastal čas!“ vykřikla a zvedla dítě do výšky. Z mlhy se oddělila stínová postava, která vzápětí přešla k Laile. Laila Moreně bezeslova podala nemluvně.

„Sbohem.“ Zašeptala, pohladila Mlžné Dítě, a pak už jí zahalila mlha.

II.

„Danielo, polď domů. Mlha přichází.“ Volala Ivaneja svou dceru.

Každý večer, pokaždé, když přišla mlha, tomu tak bylo. Daniela věděla, že s mlhou přichází Morena a její přízraky a smrt. Jenže ona měla mlhu ráda a vždycky si přála Morenu spatřit. Bohužel jí vždycky její matka zavolala domů, kde se pak celá rodina třásla strachy.

„Chci zůstat venku. Nic se mi nestane.“ Setřásla ze sebe Daniela matčinu ruku. „Stejně nejsem tvá dcera.“ Zašeptala. Ivaneja o krok ustoupila a pak přikývla.

„Ano, máš pravdu. Když jsi byla ještě nemluvně, zjevila jsi se na našem prahu. To mlha a snad i sama Morena nám tě darovala.“ Řekla a povzdechla si. Pak se otočila a odešla do chalupy. Daniela zůstala stát  na poli před vsí a hleděla vstříc mlze.

Morwen…

Zaslechla podivné volání.

Kdo je Morwen? Já jsem přeci Daniela. Pomyslela si.

Morwen…

Znovu to šeptání.

Morwen…

Opakovalo se stále znova. Daniela se otřásla a objala se rukama, aby alespoň trochu zahnala zimu. Konečně jí zahalila mlha. Uslyšela dusot kopyt.

Morwen…

Najednou se před ní zjevil obrovský mlžný kůň, na jehož hřbetě seděla žena, která, stejně jako její kůň, vypadala jako stvořená z mlhy.

Morwen…

Daniela natáhla ruku a dotkla se mlžného koně. Nechal se polaskat po nehmotném krku a pak zařehtal. Kolem Danieli se začala objevovat další mlžná stvoření. Kůň znovy zařehtal a z čela mu vyrostl roh.

„Mlžný jednorožec, Morenin kůň.“ Zašeptala Daniela, uchvácená krásou tohoto stvoření.

Morwen…

Potřásla hlavou, aby se zbavila šepotu, ale nepomohlo to.

Morwen…

„Kdo jsem, Moreno?“ Otázala se Mlžné paní. Morena se jen usmála.

Morwen…

Najednou to Daniele došlo – to ona je Morwen!

„Jsem tvá dcera?“ Zeptala se Moreny. Ta se znovu usmála, dotkla se Danielina čela a Daniela omdlela.

III.

„Co tě to, proboha, napadlo?!“ Křičel ráno otec na prokřehlou Danielu. „Víš, jaký jsme o tebe měli strach?! Mysleli jsme si, že tš Morena zabila!“

Daniela pohlédla na svého nevlastního otce a usmála se.

„Ona by mě nikdy nezabila.“ Řekla tiše. „Matka mi sama řekla, že jsem Dítě Mlhy.“

Richard sebou trhl a otočil se na Ivaneju.

„Tys jí to řekla?“ Obořil se na ní.

Ivaneja Danielu objala a povzdechla si.

„Ona to stejně věděla. Došlo jí to. Není přeci nikomu z nás podobná.“ Řekla tiše.

„Měla bys jít, Danielo. Jsi šikovná léčitelka a hlavně už jsi dospělá.“ Rozhodl se Richard.

„Nechte mě tady, prosím, ještě do podzimu, pak odejdu.“ Řekla Daniela.

Richard neochotně přikývl, a když vycházel z místnosti, mumlal si něco v tom smyslu, proč zrovna on má na starosti Mlžné Dítě.

Daniela zklopila oči a zaťala ruce v pěst.

Mlžné dítě…

Morwen…

Znovu se jí rozeznělo myslí.

Na podzim půjdu za tebou, Moreno. Křičela Daniela ve svém nitru. Jen mě ještě nech být.

„Tak má sestra je Mlžné Dítě.“ Řekl Lisaner a usmál se na Danielu. „Hlavně se to nesmí dozvědět nikdo ze vsi.“

IV.

„Pane, přišla ta léčitelka.“ Oznámil Nira králi.

„Tak ji sem přiveď. Moje žena jí potřebuje.“ Přikázal král.

„Ale pane…Ona… No totiž…Ona přišla spolu s mlhou.“ Vykoktal Nira.

„To je mi jedno, okamžitě jí sem přiveď!“

„Otče, přeci nechceš matku ohrozit něčím, co přišlo z mlhy.“ Namítl princ a ušklíbl se.

„Už jsem řekl, Nicholasi!“

„Jak mysliš, otče.“

Mezitím Nira přivedl léčitelku. Nicholas si jí se zájmem prohlížel. Měla dlouhé vlasy barvy havraního peří, byla štíhlá a její oči měly podivnou šedou barvu – barvu mlhy.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí král Alexis.

„Jsem Daniela, pane.“ Představila se a uklonila.

„Dobře tedy, Danielo. Odveďte jí za Lorelei.“ Kývl na Niru. Daniela se uklonila a odešla za královnou.

„Možná, že je Daniela Mlžné Dítě.“ Řekl Nicholas.

„Nesmysl, vždyť mlha jen ubližuje.“ Řekl Alexis a zahleděl se na svého syna.

„Kdo řekl, že mlha nosí jen smrt? Víš moc dobře, že i já se narodil v mlze.“ Pronesl Nicholas tiše.

„Mlč!“ Okřikl ho Alexis.

„Vždyť je to pravda. Jeli jste s matkou na hrad, když padla mlha…Ještě, že to matka tušila a vzala s sebou porodní bábu.“ Ušklíbl se Nicholas. „Říkala mi, že cítila, jak jí Mlha pomáhá. Nebýt Mlhy, nikdy bych se nenarodil!“

„To jsou výmysly!“ vykřikl král.

„Tím snad chceš říct, že je má matka lhářka?!“ otázal se Nicholas a v podivně černých očích se mu nebezpečně zablesklo.

„Ne, to ne, ale…“

„Jdu spát, dnešní den byl vyčerpávající.“ Přerušil ho Nicholas, uklonil se a odešel.

„Pane, Daniela říká, že královna bude v pořádku.“ Oznámil Niro. Král přikývl a vydal se za svou ženou.

V.

„Mlžné Dítě je tady!“ rozléhalo se hradem. Nicholas odstoupil od okna a pohlédl na Niru, který před ním klečel a prosil o odpuštění.

„Prozradil jsi, i přes to, že jsem ti to zakázal!“ Zasyčel Nicholas a přehodil si dýku do pravé ruky.

„Ne, pane, prosím, nezabíjejte mě.“ Prosil Niro.

Nicholas se jen ušklíbl. Niro s děsem v očích o krok ustoupil. Princ k němu přešel, jednou rukou ho chytil za košili a postavil ho na nohy. Pak mu nůž vrazil do srdce.

„Takový je trest za porušení mého příkazu.“ Vyštěkl Nicholas na Niru a odešel ze síně, zanechávajíc sluhu v kaluži krve.

VI.

Byl ztracen kdesi v hlubinách mysli, ztracen v jasném šílenství, které přesahovalo hranice všech možností, jež byly celkem jasně vytyčeny. Překročil tyto hranice a ztratil se kdesi v nekonečnu. Zmítal se na posteli a už necítil ani chladivou ruku na svém čele.

„Mlha!“ Křičel stále dokola. „Mlha, Morena a její dcera přicházejí, aby zničily lidstvo!“ Sténal, z očí mu tekly slzy a vykašlával krev.

„Už mu není pomoci.“ Řekla Daniela smutně a pohlédla na dřevorubcovu manželku. Ta jen přikývla.

„Mohu mu usnadnit odchod. Smím?“ otázala se Daniela. Další přikývnutí. Daniela nalila dřevorubci do úst podivnou tekutinu a ten se po chvíli zklidnil a zemřel.

„Musím jít.“ Řekla Daniela a zahleděla se z okna chatrče na přicházející mlhu. Žena zase jen přikývla. A pak se dívala za odcházející Danielou.

„Mlžné Dítě.“ Zašeptala a pohladila svého mrtvého manžela po ruce.

Daniela se vracela do hradu, kde teď bydlela, když tu najednou zasllechla vyděšené výkřiky:

„Morenina dcera nás přišla zabít! Schovejte se! Zachraňte se!“

Proč jsem zrovna já tvá dcera? Proč jsem zrovna já Mlžné Dítě? Proč? Křičela Daniela v duchu. Chtěla se otočit a utéct, ale něčí silné ruce jí uchopily a vzápětí ztratila vědomí.

VII.

Probudila se v temné studené kobce. Byla jí hrozná zima a měla hlad. Z očí jí vytryskly slzy. Po chvíli uslyšela tiché kroky. Rychle si usušila oči a přešla k mřížím cely.

„Ach, tady jsi. Krutě se ti můj otec odvděčil za záchranu matčina života.“ Řekl Nicholas a dotkl se Danieliných rukou, kterými svírala mříže. Vyprostila se z jeho sevření a odstoupila od mříží.

„Co tu chceš?“ Otázala se ho. Neměla toho prince s podivnýma černýma očima ráda.

„Přišel jsem tě zachránit.“ Otevřel dveře kobky. „Pojď, utečeme spolu do mlhy.“ Ušklíbl se. „Máš snad ze mě strach, Danielo? Nebo ti snad mám říkat Morwen?“

Konečně se Daniela usmála.

„Říkej mi Morwen.“ Zašeptala.

„Tak pojď, Morwen.“ Chytil jí do náručí a vyběhl z vězení. Hrad obestírala mlha. Nebylo vidět ani na krok. Morwen se usmála.

„Matka naše kroky ochrání.“ Pošeptala Nicholasovi.

„Doufám, že ano. Počkej tady, dojdu pro koně.“ Opatrně jí položil na zem a zmizel v mlze. Po chvíli se vrátil s dvěma koňmi. Mlha utlumila klapot jejich kopyt, a tak mohli, s Nicholasem a Morwen na hřbetech, bez obav vyjet z hradu.

Po chvíli začala Morwen umdlévat, a tak jí Nicholas vzal do náruče a posadil si jí před sebe.

„Jsi si jistá, že nám Morena neublíží?“ zeptal se nejistě. Mlha byla čím dál tím hustejší.

„Neublíží ti, jestli ty neublížíš mě.“ Odpověděla Morwen unaveně a opřela si hlavu o Nicholasovu hruď. Nicholas jí pevně objal, aby nesklouzla z koně, chytil opratě jejího hnědáka a přivázal ho k sedlu svého koně.

     „Zdál se mi sen,“ zašeptal Nicholas a Morwen otevřela oči.

„Pokračuj.“ Pobídla ho.

    „Zdál se mi sen,

     Hladový vlk se hnal lesem.

     Snad snění ještě snesem…“

Recitoval Nicholas a pomáhal Morwen z koně.

  „No tak, lásko, na co se ptáš?

   Proč svíčku zhasínáš…?“

Přivázal koně ke stromům a připravil lůžka.

  „Nevíš, kam jít máš,

   Hledáš svou duši.

   Nenajdeš, slzy ti sluší.

   Nevím, kam jít máš.“

Položil Morwen na zem a přikryl jí dekou.

  „Život bez lásky

   je jako herna bez sázky.

   Bez lásky je lepší smrt.

  Zdá se ti snad, že stvořen z mlhy jsem?“

Morwen přikývla.

    „Je to jako hříšný sen,

     jako laciný hřích.

     A jen smutný smích

     Zbyde z nás,

     Z naší lásky.

    Ledový vítr je jen vzpomínka na den,

    Jen vzpomínka na krásný sen.“ 

Šeptal Nicholas a hladil Morwen po valsech.

    „Ty víš, jaký mám strach

     z toho, že z naší lásky zbyde jen prach.

     Fantasie

     Melodie

     Krutý den

     Krásný sen…

     Nebojíš se, že tě oheň pohltí?“

Políbil jí.

   „Oheň v tvém srdci.

    Já vím, já to nechci.

    Cítím stejně jako ty,

    Že vítr nese změny.

    Naslouchej a dozvíš se svůj osud,

    Dozvíš se proč se dostat odsud

    musíme.

     Poslední noc,

    A já mám znovu svou moc.“

Odhodil košili a jal se rozvazovat její šaty.

     „Naposled se podívej na mou tvář.

       Mé srdce vydává slabou zář.

       Naposled na mě pohlédni,

       Naposled si píseň poslechni.

       Naposled si sni svůj sen.

       Naposled zažij nový den.

       Pojďme si snít svůj sen a ztratit se v mlze, v něm.“

Zašeptal a znovu jí políbil. Tentokrát byl jejich polibek delší.

VIII.

„Mám strašný hlad.“ Povzdechla si Morwen.

„To já taky, ale ještě chvíli to musíme vydržet. Před námi už je město.“ Řekl Nicholas a pohlédl k nebi. „Dneska večer nepřijde mlha. Je moc teplo a sucho.“

Morwen přikývla.

Konečně se před nimi objevilo město. Naštěstí bylo malé. Tady o nich snad nebudou vědět.

„Nicholasi, počkej.“ Zarazila se Morwen těsně před branou do města. „Neměli bychom tam jezdit. Cítím, že něco není v pořádku.“ Pohlédla na něj.

„Neboj, to bude dobrý.“ Řekl Nicholas a pohladil jí po černých vlasech.

Vjeli do městečka a vzápětí si Nicholas uvědomil, že měla Morwen pravdu, neměli se, jezdit. Rozběsněný dav je stáhl z koní, a kdyby je městská stráž nezadržela, jistě by je roztrhali na kusy.

„Zabijte je! Jsou to posluhovači mlhy!“ Ozývalo se z davu.

„Poslouchejte prosím,“ vykřikla Morwen, „Vždyť jsme všichni děti mlhy. Ona nám všem dala život.“

Kapitán jí uhodil a Morwen omdlela.

„Vás princi,“ otočil se na Nicholase, „Vás chce váš otec.“

IX.

„Upálit! Upálit!“ Skandoval dav, když vezli Morwen na popraviště. Z šedých očí jí tekly slzy a skrápěly její bělostnou tvář.

Král Alexis seděl na trůně na vyvýšené plošině, vedle něho stál Nicholas a bezmocně hleděl na Morwen. Ruce měl spoutané.

„Otče, dovol mi, prosím, si s ní naposledy promluvit.“ Ozval se po chvíli Nicholas tiše.

„Dobře, ale o nic se nepokoušej!“ Řekl král a nechal Nicholase k Morwen odvést.

„Co ti to udělasi?“ Podíval se Nicholas na Morwen nešťastně. Obličej měla samou modřinu a její kdysi nádherné a dlouhé vlasy, byly hrubě odstřihnuté. Proč to udělali? Políbil jí na rty a zašeptal:

„Miluju tě.“

Morwen nic neřekla, nemusela. Nicholas věděl, co má na mysli.

Najednou se Nicholas rozesmál.

„Hleďte, chtěli jste Mlžné Dítě, tady ho máte!“ Vykřikl a zvedl svázané ruce do vzduchu. Pouta se rozpadla a sklouzla mu z rukou. Někdo vyděšeně vykřikl, když Nicholasovi z ramen vyrostla obrovská netopýří křídla, která vypadala jako utkaná z mlhy.

„To já jsem Mlžné Dítě!“ Zasyčel a rozevřel svá křídla. Jeho černé oči teď vypadaly jako dvě temné studny Noci.

„Teď se bojte! Ať vaše mysli zahalí tma!“ Osvobodil Morwen z pout a vzal jí do náručí.

„Všichni tady zemřete!“ Vykřikl, máchl křídly a s Morwen v náručí, odletěl.

X.

Nicholas ležel v trávě a hladil Morwen po nahých ramenou.

„Proč jsem nepoznala, že jsi Mlha?“ zeptala se Morwen po chvíli.

„Nechtěl jsem to.“ Odpověděl Nicholas a zahleděl se do nebe. „Nikdo to nepoznal. Morena mě podstrčila na místo pravého prince, který zemřel. Tebe zachránila z nějaké hořící vesnice. A prej, že Mlha jen ubližuje…“ ušklíbl se.

„Vždycky jsem věděla, že nejsem pravé Mlžné Dítě.“ Otočila se na Nicholase a usmála se.

„Z mlhy zrozený…“ Zašeptal a zavřel oči.

Někde v dálce se třepetal malý útržek mlhy. Morena se usmívala a hleděla na své Děti. Kéž by dokázala přesvědčit i ty ostatní o jejich původu.

XI.

Král Alexis nemohl spát. Procházel se večerním městem a zastavil se až na místě, kde se dnes měla konat poprava.

Jak jen může být Nicholas Mlžné Dítě? Pomyslel si.

Najednou ho z úvah vytrhl vyděšený výkřik.

„Mlha přichází!“ křičeli vyděšení lidé. Nemohli se však pohnout z místa, nějaké podivné kouzlo jim zabránilo v chůzi. Stáli ztuhlí na cestách a jen vyděšeně křičeli.

Z nebe se snesli podivní okřídlení tvorové a spolu s nimi mlha.

Všichni tady zemřete! Byla poslední Nicholasova slova, která teď každému zněla v mysli. Lidé se chytali za hlavy a křičeli. Křičeli dokud je nezahalila mlha.

Epilog

Ráno, na místě, kde se dříve nacházelo ono město, se tyčil podivný les z pokroucených stromů. Ano, je velmi podivný. Stojím před ním a cítím se tak nějak divně. Slyším šumění těch černých listů, slyším příběh, který mi vyprávějí. Je to příběh o Dětech Mlhy.

O tomto lese se vypráví jedna pověst. Praví, že z něj každý úplněk vychází král Alexis a jeho poddaní a prosí o odpuštění. Mlha však neodpouští, a tak král a jeho lid čeká věčné utrpení.

                         KONEC