Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Cesta do Itálie
Je tomu už více než 12 hodin, co jsme vyjeli. Náš tým obsadil zadní část korábu.
Po všeobecně "vtipných" úvodech a vítáních, což nám vydrželo přes 20Km, jsme se všichni naladili na trochu tišší večerní režim.
Já a Semík jsme začali složitě rozebírat včerejší a předvčerejší chatové hodiny na internetu. Znuděný
Kedla si od nás po chvíli otráveně odsedl k Žáťovi, od kterého očekával zajímavější témata k diskusi.
Chudák Žáťa...
A to už se někteří zoufalci snažili zaujmout co nejpohodlnější polohu ke spaní, což se některým i povedlo, zato samotný spánek osobně nenavštívil nikoho.
Naše 1. zastávka- "čurpauza" na čerpací stanici: David H. přišel s geniálním nápadem postavit z nás, fotbalových skoromágů možná stejně dobrý Paegas Team, jaký nám v televizi téměř denně předváděli naši fotbaloví reprezentantů před oním osudným Eurem. A tak přišla chvíle pro námi zbožňovaný a uctívaný míček "FC Barcelona ". Všichni jsme se rozhodli, že lidem na benzínce ukázeme naše technické možnosti a předvedeme dokonalou teamovou hru.
Po několika pokusech jsme svou synchronizaci dovedli téměř k dokonalosti. Když tu se zjevila coby lesní (nebo benzínková?) žínka Zuzka, která nás s roztomile našpuleným horním rtíkem prosila, zda by si mohla taky kopnout. Kdo by odolal takové zbrani, ve kterou se ta nežnější polovička lidstva dokáže proměnit, když něco CHCE. A tak si Zuzanka kopla. Náš milovaný míček "Barca", jak jsme ho často s láskou nazývali, se překrásným obloučkem elegantně snesl na keř, kde zmizel.
Cermis, Zuzančin chlapec, se obětavě pro "Barcu" vrhnul vstříc keři, který se stále neměl k tomu, aby vrátil tak přesnou přihrávku. Cermis v křoví zjistil hned dvě věci: Nejprve nám hlasem, který jsme nemohli neslyšet, dal najevo, že keř je trnitý. Druhou novinu už řekl mnohem tiššeji, možná také proto, že jsme si ji mohli snadno domyslet: "Vypustil duši...", řekl chvějícím se hlasem. Naše zraky se stočily na Zuzanku, která opět vyhrnula svůj rtík. Po chvíli trapného ticha se kdosi, snažíc se zachránit nedobrou situaci, řekl: "No, alepoň nám na pláži daleko neulítne". Nezbývalo, než souhlasit. A tak jsme vzali pozůstatky našeho přítele na palubu a jelo se dál.
Písmák