Krajinář

      Ztrácím se v geometrii Města, ve změti všech těch úhlů, křivek, kruhů a hran, rovnejch i křivolakejch ulic, v nejhlubších studenejch kanálech a na nejvyšších sluncem rozpálenejch plošinách, kde je vidět na kilometry daleko. Točí se mi hlava, když někdy obklopenej betonovou pouští zírám na hvězdný nebe, v zádech žár předchozího dne a pode mnou přes kilometr vrstva toho smutnýho vylidněnýho Města, utopenýho v hluku tisíců Strojů, co dělaj rámus ve dne v noci a pořád něco stavěj a bouraj.

«»

      Čekám na toho svýho uhozenýho kluka, kterej před pěti minutama vyběhnul dopředu aby dal vědět, jestli je čistej vzduch, sedím tu přikrčenej za betonovym blokem, zírám zblízka na  zrnka písku zalitý v betonu, zrnka daleko starší než co jinýho široko daleko. Kolem mě to zatracený Město. Kde ten kluk pitomá bloumá?

     „Kde ses coural? už jsem myslel, že tě tu nechám a půjdu svojí cestou. Našel jsi něco?“ Zavrtí hlavou a provinile se usmívá, tak jako vždycky. „Vezmi ty bágly a jdeme.“ Dám mu záhlavek, aby si nemyslel, že má důvod ke spokojenosti. Musíme si pospíšit, Slunce už jde pomalu za obzor a my máme před sebou dobře tři kilometry odkrytýho prostoru. Musíme ale pořád dopředu, už tam určitě brzo budeme, možná už zejtra večer.

     Tentokrát mám takovej tísnivej pocit za zátylkem, jako by nás někdo už od Ležení sledoval. Vezmu náklad a doběhnu syna, kterýho mám dost rád, i když se moc nepoved a skoro nemluví, a když, tak šišlá a koktá, skoro mu není rozumět. Hlavu věčně na stranu a nepřítomnej úsměv v tom svým nevinnym obličejíčku. Oči má ale dobrý a ještě nikdy se nesplet co se týče možnejch pastí. I on se ale dneska pořád ohlíží. Neřekne ani slovo, ale poznám, když není ve svý kůži. Něco se děje.

     Neubránim se a rychle se ohlídnu, za mnou jen zřícenina domu, u kterýho jsem před chvílí stál, v dálce jeden Stroj – Chůďák -  míří mezi barákama kamsi za obzor - jinak klid.  Leknu se vlastního stínu. Už mi v tý hlavě straší, pomyslim si, a doběhnu kluka, kterej je už zase dost napřed, pekelně nervózní, po čele mu tečou kapky potu, občas tiše zakňučí.

«»

     Nakonec jsme to zvládli, bez problémů jsme přešli planinu a táboříme v podzemních garážích. V jednom autě zbyla dokonce zadní sedačka, tak jsem si v tom vraku udělal pohodlí a rozhod se, že ty mý starosti hodím za hlavu. Kluka jsem posadil k východu. Jinak je to tu všechno zasypaný. V klidu si ubalim cigáro a potáhnu dlouhej kouř. To jsem potřeboval. Zavřu oči a pro dnešek vypnu.

     Když jsem se kdysi toulal, tenkrát ještě sám a prvně jsem uviděl Les, normálně jsem se rozbrečel. Lehnul jsem do mechu pod stromy, zíral nahoru a z očí mi tiše tekly slzy. Příště jsem už vzal kluka, kterej byl jinak v Komunitě všem pro smích a furt se válel zhulenej někde v koutě a kňučel tim svym nenapodobitelnym způsobem.

     Když viděl Les, pusa se mu roztáhla do nejširšího úsměvu jakýho byl schopnej. Ale nebyla to ta jeho přihlouplá vysmátost co míval po hulení. Zdálo se mi, že si v tý chvíli snad prvně rozumíme. Je z nás dobrá dvojka.

     Nakonec to asi byla jen moje paranoia a všechno je v nejlepšim pořádku. Když půjde všechno jak má, zejtra večer tam budeme.

«»

     Pozoroval toho pitomce jak hlídá vchod a věděl, že se nesmí pohnout, protože by to do něj určitě bez váhání našil. Musí vydržet než se setmí a pak se pomalu stáhnout do bezpečí. Proklínal se za svojí nedočkavost. Počká do rána a pak si je hezky podá, tátu i kluka. Snažil se nemyslet na tu strašnou žízeň, do zítřka už musí vydržet. Nechápal, jak to maj vymyšlený, ale musí určitě mít zásoby vody, jinak by zejtra zhebly.

     Obvykle se nepouští proti přesile, je dost osamělejch sběračů, který se daj zmáknout levou zadní, když se s kořistí na zádech vracej zbědovaný do Ležení. To co má ten starej v tom báglu na zádech musí mít ale ohromnou cenu. Vůbec to nepustí z ruky.  Sám ještě nikdy nebyl tak daleko od Ležení a v jednu chvíli se v záchvatu strachu už chtěl vrátit. Neměl ale zásoby na cestu. Musí je prostě sejmout, nebo tady blbě skončí.

«»

     Hned brzy ráno se spouštíme do nižších pater, zapaluju pochodeň a za chvíli máme co jsme potřebovali. Pod náma dvacet metrů šachta, na dně tak metr vody. Největší studna co znám. Nikde o ní nemluvím. Jen díky tomu, že jsem našel vodu tak daleko od Ležení jsem nakonec došel až na kraj Města a objevil Les. Spouštím kluka na laně a za chvíli mi už nahoru jdou vaky plný vody. Klukovi dole přeskočilo a máchá se ve vodě a řehtá na celý kolo. To jsem zrovna potřeboval, musíme dál. „Pohni ty nevděčnej smrade, myslíš, že tady budu kvůli tobě tvrdnout?“ 

«»

     Viděl jak stoupaj s plnou výstrojí a vakama vody k místu kde klečel. Výstup byl dost složitej, protože schodiště bylo místama zborcený. Nenahlášená studna, myslel si to. To bude stát toho hajzla život, rozhořčil se. Ale on to dá k dobrýmu, není hloupej, bude hrdina, a snad dostane vlastní kóji a nějakou mladou ženskou. Spokojeně zavrněl, a zkontroloval zbraň. Teď nesmí nic selhat. V klidu zamířil a zálibně pozoroval jak se dvojice pomalu blíží k místu, kde na ně čekal. „Tak pojďte, mám pro Vás dáreček, to se budete divit.“

«»

     Všimnu si jak kolem mě padá tenký pramínek písku, podívám se nahoru a vidím chlápka jak na nás zírá přes hlaveň pušky, strhávám kluka i sebe ke zdi. Už je asi pozdě, jsme špatně krytý, spíš vůbec. Divoce a bez míření pálím nahoru. Pak už jen cítím jak padám, po čele mi teče proud krve. To přece není možný, teď když už jsme byli tak blízko. Nemůžu se hnout, slyším kluka ječet vedle mě, třese se mnou, pak výstřel a ticho.

     Zírám na čísi nohy. „Myslíš, že si budeš užívat a Komunita přijde zkrátka? To se teda šeredně pleteš.“ Slyším jak hltavě pije z našich vaků. „Jo chlapče, vždycky sis myslel , že jsi něco víc, že si můžeš dělat co se ti zlíbí, ale...“ Otočí mě na záda a já zblízka vidím vraha mýho syna, chci ho škrtit, ale tmí se mi před očima, to už prostě nezvládnu. Je mi zima, od nohou stoupá chlad. Černo před očima, nechtěl jsem přece umřít.

«»

     Rád by si s ním ještě trošku pohrál, ale bohužel zhasnul moc brzy. Obrátil ho na břicho a odepnul náklad ze zad. Tak to je ten poklad po kterym celou dobu šel. Překvapeně vytáhl plechovku barvy, vzápětí další. Nervózně vysypal obsah na zem. Před ním ležely barvy, štětce, plátna. Vzteky začal kopat do mrtvého těla. Když se uklidnil, vzal si dost jídla a vody a vyrazil zpátky směrem k Ležení.