Houmlesák

Na ulici prošedlé vaším bezstarostným životem

Tím co ve mně umrtven

Strašnou dávkou cytostatik

Já zcela nový kostým „navlík“

Kouknu nejdřív na vás a pak na sebe

Vy nejste moji přátelé!

Vždycky když jdu po prašném chodníku

Jako by jste každý svou dýku

Vrazili do mých nemocných údů

Vždyť ty děláš ostudu!

Slyším já řvát tuhle větu

Vím, já sakra vím že nejsem k světu

Nemám nablýskaný oblek ani rodinu

Jen ve špíně já si odpočinu

Domov můj v každém temném koutě jest

Najíst se pro mě, to je čest!

Jídla já vídám „pomálu“

Držím se shrben kočáru!!!

Připadám si jako „Quasimodo“

Kdepak jsi, kde má Ódo

Zapěji tebe někdy na svůj život někdejší

Ten vůbec mě zvlášť netěší

Jsem donucen denně za svítání

Držíce se svých saní

Kde uloženo já vše co jsem kdy měl i mám

To co já nikdy, nikdy nevydám

Obhlížet kde u popelnic!

Bych našel třeba tuhý krajíc

Tma padla na město

Já pluji dál i přesto

Jsem koráb lidské beznaděje

Avšak stále lidské sémě!!!

Prosím já o jedinou šanci

My nejsme přeci žádní psanci

Nehleďte na nás přes své prsty vymydlené

Přec nejsme žádní „hybridé“!!!

Usínám mou postelí jest samota

Peřinu tu strach smotá

Strach a kamarádka bída

Ta dílo své k jeho přidáL