vnitřní kritika

Zdá se, že největší překážkou spisovatele bývá nedostatek múzy, prázdnota myšlenek, nenápaditost. Do teď jsem psala jen pro sebe, lépe řečeno ze sebe. Existuje mnoho způsobů jak opustit zlé myšlenky a naleznout opět svůj vnitřní klid. Vypsat se byl tím nejúžasnějším, co jsem znala. Vypsat se z problémů, ze smutku, z nicoty, z neochoty, z nudy, z nechuti, ze strachu, zkrátka z čehokoli na světě. Dokonalý způsob, jak být vyrovnaným člověkem za jakýchkoli okolností. Tak na mě psaní působilo. Ani nevím jak, ale napadlo mě, že bych chtěla znát názor na moji literární vyspělost. Nebo spíš slyšet, že mé pocity nejsou pouze správné, ale překvapivé a nečekané? Nevím zda mám nedostatek nápaditosti, nebo prázdné myšlenky, bez jakékoli těkavé náplně, ale zjišťuji, že zveřejnění tvorby vysoko předčí samotné tvoření. Tím myslím těžkostí. Složité je napsat, zveřejnit tisíckrát složitější. Čekání na kritiku, která nepřichází tak rychle, jak bych chtěla. V tomto okamžiku jsem netrpělivě seděla před obrazovkou počítače a bedlivě sledovala. Stále nic. Nedělo se vůbec nic. Několik návštěv. Žádná kritika. Přemýšlela jsem nad svými myšlenkami. Jejich pravdivost se mi začala hroutit jako domeček z karet. Domino, které nemá konce. Hroutí se stále dovnitř. Pocit, že mé myšlenky jen tak vyhazuji do vzduchu, kde se po chvíli rozplynou jako vzduch. Nic z nich nezbude. Potřebovala jsem vědět, že pořád existují, že je nezničil spěchající život návštěvníků internetu. Vědět, že jen neleží, jako kniha ve skladu. Ale toto je jediný výtisk, ale přesto ho nikdo nečte? A když čte, tak z něj není unesen? Vždyť jsem to já. Osobnost. Ne jen pár pitomých slov. Najednou tip. Ani nevím za co. Žádný sportovec nedostane medaili, aniž by věděl za co. Chtěla bych vědět, čím jsem si tuto cenu, nebo snad dar, zasloužila. Líbilo? Co se líbilo? Pár pitomých slov, nebo má osobnost?