Před děštěm, po dešti

Je to obraz, který jsem namaloval.

Rád klaním se barvám olejovým.

"Krajinka v letním hávu"?

Ne, spíš na podzim.

Cítíš z něj páry, co očišťují les,

v němž každý strom tvůj skutek jest.

Je po lijáku a všude klid,

jen opar vláhy dráždí smysly živoucím,

smět nádech z přírody té políbit,

smět splynout s ním.

Slunce skrz bledé duchny hlavu prostrkuje,

a světlo zdarma vsází do korun,

stromy se vlní, les zas žije,

ten nástroj předčí harfu počtem strun.

To mokré stromoví však ničím netrpělo,

ba vřele saje obří kapky vody,

jež nebe konví bouře na něj vykropilo,

v té chvilce vzácné nepohody.

Hrubá kůra měkne, ne, že ne,

ta velká rostlina je zralá k tanci,

její listy byly před měsícem zelené,

teď množí pestré barvy s elegancí.

Vzduch sytý je všemi vůněmi,

co pružné větve moudře věnovaly

za statisíce dlaní mraků sražených

pár kilometrů nad zemí.

Ty nehybné porosty se nehádají.

Každý má své kořeny a jimi vstřebává svou dávku živin z půdy,

nikdo se ničím netají,

svou košatost jsou schopny představit vám bez ostudy.

Však záře slunce není úkaz neustálý,

a znovu zakryje ho mračen skupina,

je slyšet hromy úřadovat v dáli,

střídavě bleskem ozářena krajina.

 Ty bystré květiny již tuší,

že brzo nový déšť se přižene,

a bude strašný tak, že v jejich duších,

zanechá ostré kůly vražené.

Začalo slabé kvítí vadnout,

též statný dub už přestal starou dávku pít,

některým listy strachy spadnou,

jiní je použijí jako štít.

I silné stromy přežijí jen se štěstím,

podpoří-li je silný kmen,

ten ale roste s deštěm především,

a je tu první kapka nad lesem.

Já a Ty,

My jsme ty stromy v něm,

tak cítí se starý les,