Mořský drak

...bylo nebylo, v zemi daleké, pro nás známé jako země za Mrtvými horami a Mrtvou pouští, rozléhalo se obrovské slané jezero. Obyvatelé z blízkého okolí toto jezero nazývali Černým a Zakletým. Kdokoli, kdo se dostal do této oblasti a procházel Mrtvou pouští záhy zmíral žízní. Když došel k Zakletému jezeru a napil se, zhynul.

V sousedství se rozprostíralo obrovské království krále Stuarta. Král se oženil, jak bývalo zvykem, ale pouze z vypočítavosti, aby se jeho země stala mocnější, s láskou to nemělo nic společného. Chtěl však mít potomka. Jeho žena ale nechtěla, protože ho nemilovala. Král byl velice nešťastný a jeho království chřadlo. Po desítky let upadalo v nemilost ostatních zemí. Korupce a drancování se rozrůstalo a také se šířily různé nemoci z nedostatku vody, která velmi rychle mizela. V té kruté době onemocněla i královna a přestože přijížděli lékaři proslavení v dalekých zemích, královnu se již nepodařilo zachránit, a tak zemřela. Pohřeb byl velmi slavnostní a s královnou se přišel rozloučit všechen lid i králové ze sousedství. Tehdy zahlédl král mladou krásnou dívku, která na něj velmi zapůsobila. Byla velmi půvabná, měla dlouhé lesklé vlasy plavé barvy, čokoládové oči a plné rty, postavu jako proutek. Ale, jak si král všiml, měla chudý šat a upracované ruce.

Přesto ji nechal povolat na zámek. Mladá slečna byla velmi vystrašená, ale když ji král uvítal, zapůsobil na ni velmi mile, opadl z ní veškerý strach. Král jí oznámil, že je jeho přáním, aby se stala jeho ženou. Dívka Tasálla byla velmi potěšena a přijala jeho nabídku. Za sedm týdnů, sotva skončil smutek po zemřelé královně, konala se na zámku svatba. Byla velkolepá. Do roka se jim narodil potomek. Klučina, kterému dal král jméno Sáb. Dítě bylo velice slabé, a protože v zemi byl stále nedostatek vody, brzy malý princ podlehl nemoci a zemřel. Král byl velice nešťastný a proklel Mrtvou zemi a Zakleté jezero, v němž měl údajně žít silný mořský drak Otarall. Král nabídl odměnu tomu, kdo přinese hlavu draka. Odměna byla velmi vysoká a nadšenců velmi mnoho. Nikomu se však toto přání nepovedlo splnit, každý zahynul, většinou už v poušti a kdo se dostal blíže, zemřel po napití vody. Nikomu se nepodařilo draka ani spatřit. Král proto draka proklel znovu a proklínal ho každý den.

Jeho žena ho velmi milovala a proto mu chtěla dát dalšího potomka. Po několika letech porodila holčičku, které dali jméno Ivrin. Král si malou princeznu velmi zamiloval, a protože se obával nemoci, ukrýval ji na zámku a nikdy ji nepouštěl ven z komnaty. O malé Ivrin nikdo z lidu netušil, dokonce ani komoří a sluhové. Král ji chránil jak nejlépe uměl. Ale v zemi bylo stále více smutku, lid umíral na všelijaké nemoci a vody bylo stále méně. Když bylo malé Ivrin osm let, král ji pustil ven, do zámecké zahrady. Brzy po této události se o malé princezně dozvěděl všechen lid. Ivrin byla velice krásné dítko a také velice nadané a chytré. Věděla a uměla spoustu věcí a král ji stále učil něco nového.

Brzy již malá Ivrin slavila desáté narozeniny. Oslava byla velká a konala se v zámecké zahradě. Protože Tasálla byla prostého původu, na oslavu její dcery přicházel i královský lid. Mnoho jich ale nepřišlo, protože byli nemocni a král nedovolil, aby přišel kdokoli, kdo by mohl princeznu nakazit. Oslava se konala již brzy ráno, a když bylo slunce vysoko nad hlavami, ozval se strašlivý křik a rámus. Zaznělo svištění křídel, lidé se zahleděli na oblohu. Nevěřili vlastním očím, nad jejich hlavami se shromažďovalo hejno okřídlených ryb. Brzy byl viděn mořský drak Otarall. Král chtěl poslat princeznu s královnou na zámek, ale než tak učinil, Otarall přistál přímo před něj.

„Přišel jsem Ti udělat návrh, starý Stuarte“, promluvil Otarall hlasitým silným zvučným hlasem.

„Co ode mne žádáš mocný Otaralle? Myslím, že Ti nemohu nabídnou nic, co bys ještě neměl.“ řekl král Stuart.

„Tím bych si nebyl tak jist,“ pravil s úsměvem, „Tvůj lid trpí, protože nemá dostatek vody. Ta, jak víš, odtéká kdesi do podzemí. Odtéká do mého království. Můj lid je od té doby velmi šťastný, ale Tvůj lid umírá. Nabízím Ti službu. Já tomu zabráním, jedině já, nikdo jiný nemůže.“ zasmál se Otarall.

„A co žádáš za tuto službu ode mne?“

„Tvou dceru.“

„To Ti nikdy nedovolím, to nemůžeš chtít.“

„Tím bych si nebyl tak jist. Já můžu mnohem víc, než si dokážeš připustit. Přijdu si pro ni v den kdy dospěje a pojmu ji za ženu. Pokud se tomu budeš snažit zabránit, zhyneš a s Tebou i Tvůj lid. Pokud mi ji dáš dobrovolně, budeš mít zase svou vodu, souhlasíš?“

„Nikdy!“

„Jak chceš, přijdu si pro ni a znovu se Tě zeptám, pokud nebudeš souhlasit, zemřeš. Rozmysli se dobře, máš dost času.“

Za hlasitého smíchu se ozvalo zašustění křídel a drak vzlétl. S ním odletělo i hejno jezerních létajících ryb. Oslava skončila, král se odebral se svou rodinou do zámku. Lid zasmušile opustil zámeckou zahradu. Král přikázal všem sluhům a komořím, aby princeznu nikdy nenavštívili a přikázal strážím, aby hlídali její komnatu. Král posmutněl. Tak tomu bylo po osm let. Král Stuart se snažil tomuto dni všemožně zabránit, ale čas byl mocnější, nastal den, kdy princezna Ivrin dovršila osmnáct let. Nepořádala se žádná oslava a král s královnou seděli v komnatě a čekali na příchod Otaralla. Odbilo poledne a na nebesích se ozvalo šelestění křídel. Na nádvoří přistál mořský drak. Král a královna k němu sešli.

„Rozmyslel ses? Dáš mi svou dceru?“ zeptal se Otarall.

„Ano, rozmyslel jsem se. Měl jsem dost času abych se rozhodl. Nikdy Ti svou dceru nedám!“

„Pak tedy zhyneš a s tebou i Tvůj lid. Připrav se na smrt.“

„Ne, zadrž mocný Otaralle,“ ozvala se mladá princezna, „vezmu si Tě za muže, ale slíbíš mi, že zachráníš náš lid. Až vrátíš lidu vodu, odejdu s Tebou.“

„Tvá dcera má více rozumu než-li ty. Miluje svůj lid a je ochotna se mnou odejít, aby ho zachránila.“ promluvil Otarall ke králi. „Tvé přání se již plní, drahá Ivrin.“

Otarall zařval mocným hlasem a hejno létajících ryb odletělo. Řeky se začaly plnit, jezera a potůčky také, voda ve studních začala stoupat.

„Pojď, je na čase.“ pravil Otarall.

„Dovol mi rozloučit se s mou rodinou a mým lidem.“ pravila Ivrin.

Podívala se na svého otce a svou plačící matku, rozhlédla se po všem známém.

„Sbohem a snad se ještě shledáme.“ řekla smutně otci. „Pojďme, drahý Otaralle.“

Nasedla na hřbet mořského draka a Otarall vzlétl. Tehdy ji její rodina a její lid viděli naposledy.

Princezna zachránila svůj lid. Z hřbetu draka viděla svou zemi, kterou již nikdy neuvidí. Lidé se po nich dívali a princezna zaplakala. Přeletěli Mrtvé hory a  Mrtvou poušť a přistáli u Černého jezera. Princezna slezla z dračího hřbetu a chtěla se napít vody z jezera.

„Ne, tu vodu nikdy nesmíš pít. Tento prsten Tě ochrání a dovolí Ti vstoupit do mého království.“ pravil Otarall a podal princezně Ivrin prsten. Vzala jej do ruky a klekla si k jezeru, do dlaně si nabrala trochu vody.

„Nikdy nebudu šťastná,“ a hodila do jezera prsten, otočila se k Otarallovi, „a nikdy se nestanu Tvou ženou!“ Dotkla se svými rty dlaně s vodou.

„Ne!“ zakřičel drak. Bylo však pozdě, mladá krásná princezna Ivrin smočila své rty a s upřeným zrakem k Otarallovi upadla na zem. Byla mrtvá. Otarall ji v týž den pohřbil a vrátil se do svého mokrého království. Tam ulehl ke svému paláci a dodnes tam takto leží.

Od té doby byl v království krále Stuarta vždy dostatek vody. Lidé se uzdravovali a Tasálla králi porodila mnoho synů. Drak se již nikdy neukázal a do království se vrátila radost.