Jeden večer

Ve světě uvnitř mé rozpraskané lebky víří žiletky chaosu,
vlastni vzpomínky se mi smějí,
mozek stočený uvnitř ruin osvětlují jen blesky zubatých ostří.

Ty jsi stále stejně smyslná jako drápy šelmy...
já se rozpadám v černém tornádu skrývaného vzteku,
ty jsi klenot hořkosti a natřásáš andělská křídla...
Věříš že v odpuštění v tomto světě, ale můj led je prašná pláň.

Mám obětovat paměť pro klenoty tvého těla?
Proč jsou náhle doteky tak odpuzující?

Jsi můj bláznivý úlet na plápolajím blesku...

V příštím světě zůstane poušť ale tady a teď se směju,
umírající válí lebky mrtvých a kapituluje...

Moje nebe spí..
Proč jsou k bláznům jejich myšlenky tak nepřátelské?