Věčnost v ptačím peří...

Zasněžené klády nepokojným ptačím křikem,

zpěvem, který zase s jarem odletí

a stejný bude jinde znít.

Zbudou tu jen kůly nepokryté,

zchumlané v stesku po jejich hlase žití,

vášnivém, hladovém, přeukrutně čistém bytí,

pramálo se starajícím jak vlastně jiným zní,

bez ustání vinoucím se v nekonečném řádu zim,

ve věčnosti v peří skryté.