V PROSTORNÉ DEZILUZI

Vypadali jsme uhrančivě a byli jsme samý uher. Bylo nás tak patnáct a dokonce se mezi námi nacházeli i tak dvě tři dívky. Ačkoliv z některých těch případů jsem si nebyl zase až tak jistý. Ano, nacházeli jsme se totiž ve věku, kdy stejně na ničem nezáleží. Natož tak na pohlaví. Neměli jsme sice zkušenosti, ale zato nám nechyběla odvaha. První se rozplakal Pepa. Zakňoural:

,,Au. Něco mě kouslo do lýtka a začínám mít takový pocit, že tleju.“

Což na tom nebylo ani zdaleka to nejhorší. Byla tu ale taková tma, že jsme se mohli akorát tak slyšet, ale abychom pohledem zjistili, co nebohého Pepu napadalo za predátora, na to nemohlo být ani pomyšlení. Nezbývalo, než mít jen strach a začít bezduše řvát. Řvali jsme docela hodně dlouho, když tu se ozvala Andrea, řekla:

,,Do prdele, to nedává vůbec žádný smysl, raději bychom měli podniknout něco pro naši záchranu.“ Andrea měla rozum. Často dokázala uvažovat velice racionálně. A navíc byla i předčasně vyspělá, protože narozdíl ostatních holek se ji už rýsovala prsa. Ale já byl stejně přesvědčený o tom, že tu všichni do jednoho chcípneme a vypustíme duši pánu bohu do oken. Tedy, jestli jen dokáže proniknout onu sklepní klenbu, která nás dělí od holého a bílého světa plného chtíče a nenažranosti. Naši rodiče měli pravdu, když nás strčili do této nevelké, sotva prodyšné, kobky v jakési hradní zřícenině. Rozloučili se s námi slovy:

,,Děcka, brzy vám bude již deset, jedenáct, a některým z vás i třináct let. A stejně, svět už není jako dřív. Nedává vůbec žádný smysl a my si chceme ještě užít. Abychom řekli pravdu, úplně jste nám zkazily naše životy a za to si nezasloužíte nic jiného, než jen krutou smrt.“ A zabouchly za sebou těžké dubové víko. Odpálili jakési výbušniny a já už slyšel stejně jako statní jenom hluk sesouvajících se postranních zdí, které nad námi jistě vytvořily hezký a neproniknutelný příkrov. Mí rodiče měli pro mě odjakživa pochopení a moc dobře věděli, jak si potrpím na hromadné hroby a nejspíš k tomu inspirovali i další matky a otce zde přítomných dětí. Když tu se ale ozval František:

,,Pepo, žiješ ještě?“

Jitka namísto Františka řekla:

,,Jsem přesvědčena, Františku, že Pepa je už zcela určitě mrtvý. Tady s Ferdou máme na to neoddiskutovatelné důkazy. Jestli se tedy ztišíte a zaposloucháte se, tak zaslechnete, že nám oběma narozdíl vás už nekručí v žaludku. Ale to jenom proto, že jsme, já a Ferda, usoudili, že nastal ten pravý čas vyzkoušet, co je to vlastně ten kanibalismus.“

,,A k čemu jste došli?“ přerušil ji nedočkavě Jindra, kterého jsem poznal po hlase. Jindra byl odjakživa nenapravitelný idiot. Uchopil jsem jakýsi kámen do ruky a pomalu se stahoval co nejblíže nějaké zdi, abych měl chráněna záda. Začínal jsem se zvolna duševně připravovat na to, že se ze mne každou chvíli stane vrah. Pokud tedy nechci skončit jako nějaká debilní mrtvola. Ale to už Jitka pokračovala:

,,Kanibalismus je odporná nutnost!“ Jenomže to taky mohla být klidně vyložená lež. Protože nám ostatním sice žaludky už pěknou dobu řádně kručely, ale jak pak tedy doopravdy poznáme, že už nekručí právě Ferdovi s Jitkou. Vznesl jsem námitku a Adolf mi dal za pravdu. Řekl:

,,Ano, jistě, navrhuji proto, abychom se najedli všichni. Ale to chce, aby někdo z nás přinesl oběť nejvyšší. A vzhledem k tomu, abychom předešli zbytečnému násilí, ať se neodkladně přihlásí nějaký dobrovolník. Toho zabijeme, sníme a nebude nám už ani jednomu z nás kručet v žaludku. A komu pak zakručí jako prvnímu, ten bude další na řadě.“

Ale namísto sebeobětavého aktu a projevu lásky k bližnímu svému se spustil jen necitlivý mechanismus nelidské destrukce a hloupého vraždění. Nikdo z nás samozřejmě nechtěl podstoupit onu nejvyšší oběť. Nato byl náš přirozený pud sebezáchovy až příliš silný. Rozdával jsem ránu za ranou. Byl jsem rafinovaně brutální. Cítil jsem, jak praskají lebky i ostatní kosti. Komusi vypadly oči z důlků, další přišel o jazyk, jiný o uši. Střeva tu tekla proudem a všestranný kanibalismus gradoval. Nakonec jsem zůstal už jenom já a Jitka. Jitka měla takový návrh:

,,Hele Petře, stejně tu už asi oba brzy chcípneme. Tak co, kdybychom si teď nešli po krku a raději ještě vyzkoušeli, co je to vlastně ten sex.“ Ostýchavě jsem s ní souhlasil. Ani jeden z nás sice nevěděl, co máme jako dělat. Ale právě když jsme byli v nejlepším, přijely nám nad hlavu bagry a další různé stroje a začaly odklízet nános sutiny, co nám bránil ve svobodě pohybu. Už asi tak za hodinu od započetí záchranných prací, jsme, já a Jitka opět dýchali čerstvý vzduch. Vyhlásili nás za pár roku a dostali jsme milión korun a každý z našich rodičů po dalších pěti. Dozvěděli jsme se, že to celé byla reality show a po celou dobu nás snímaly infračervené kamery a inkasovali za ony záběry horentní částky od všemožných televizních společností. Když jsem se však podíval na ty tělesné sračky co zůstaly po ostatních dětech v té čerstvě otevřené jámě, nedokázal jsem to pochopit a museli mě na dvacet let zavřít do blázince. Jitka mezitím porodila našeho společného potomka, z kterého se stal známý matematický génius. A Jitka sama se i nadále věnovala celoživotní úspěšné kariéře nedostižné masové vražedkyně. Ze mě samotného zůstal naneštěstí úplně obyčejný a nudný člověk. Ale za to můžou určitě jen ty patáky, co do mě po celou dobu mé přítomnosti na psychiatrii snad až příliš nelidsky cpaly kudy se dalo. Mám takový nejasný dojem, že mě tam vlastně po těch celých dvacet let jen bez kapky svědomí a s naprostým cynismem znásilňovali.

6. září 2004

Chlív out