Útěk do neznáma

,,Nemáme šanci nikam utéct,“ řve Claudiovi do ucha Paullon, ,,jsme obklíčeni ze všech stran!“ Claudius ho nevrle odstrčil. To ví on také. Oba stojí na věži tvrze, která je přeplněna muži v rudo-černých livrejích. Všichni mají v očích hrůzu a strach ze smrti, ale přesto připravují horečnatě obranu. Do jednoho jsou vysíleni a touží po tom, aby to všechno co nejdřív skončilo. Jakkoli.
Malý lovecký hrádek uprostřed podupaných a krví zrudlých polí, který byl ještě včera hlavním stanem Claudiova vojska rebelů, je dnes posledním ohniskem obrany. Ze tří stran se sunou směrem k této pevnůstce statisícová vojska barbarů. Kromě vysokých kožených bot a kalhot jsou polonazí. Jejích chlupatá těla jsou pomalována válečnými barvami. Ostré žluté zuby touží po krvi a mase. Hrozivě mávají nad hlavami obouručními zbraněmi, hlavně ohromnými zubatými meči, sekerami a ocelovými kladivy. Válečné barvy na jejich tvářích jsou částečně smyty potem, částečně přemazány krví protivníků. Ze strany poslední se k hrádku sunout spořádané šiky vojsk v žluto-modrých barvách. Vypadají unaveně a do dobývání se jim vůbec nechce.
Není kam utéct.
Claudius si blížící se masu unaveně prohlíží. Je poražen. Paullon, jeho nejvěrnější přítel z mládí neustále naříká, že ho varoval, ale tuší, že na kapitulaci stejně jako on nemyslí. Budou se bránit až do konce. Těch dvě stě nejvěrnějších, kteří s nimi zůstali, to ví také. Nemohou čekat od nepřítele žádnou lítost i kdyby se vzdali. Bude pro ně mnohem méně bolestivější padnout v boji, než se dostat živí do rukou barbarů. To by nepřáli ani tomu nejhoršímu nepříteli.
Poražený princ si naposledy prohlíží poslední jeviště svého krátkého života. Zrudlé pláně plné padlých mužů, kteří šli za ním a jeho ideály. Věřili mu až do konce a on je zklamal. Se smutkem vzpomíná na včerejší den, kdy bylo vítězství skoro v hrsti. Rozplynulo se však jako sen ráno, kdy na pozvání Margona, jeho staršího bratra, přitáhla na bojiště nekonečná záplava barbarů, která rodící se triumf nadobro zadupala do země.
Nedaleko od tvrze se nepřítel zastavil. Barbaři poslouchali žehnání a zaklínadla svých mágů. Mágové posléze počali bubnovat na malé bubínky a zpívat zcela neznámým jazykem jakousi ponurou píseň. Obránci tvrze s napětím čekali, co se stane. Obloha následkem kouzel hrozivě potemněla. Zpěv a bubny byly čím dál hlasitější a získávaly na zuřivosti. Teď už nebe zčernalo a krajinu doslova zahalil stín.
Claudius chtěl Paullonovi houknout do ucha něco v tom smyslu, že budou svědky nějakého hodně nebezpečného kouzla, když na ně spojilo energii tolik mágů. Ale nestihl to. Ozval se hromový rachot.
Skrz černé mraky prolétla zářivá ohnivá koule, která se řítila přímo na hrádek. Většina lidí si to nestihla ani uvědomit.
Ohlušující náraz otřásl zemí a do vzduchu vylétly tuny trosek a hlíny z hrádku. Přes mračno prachu a dýmu nebylo vidět ani na krok. To Claudius už neviděl. Ucítil prudký náraz do hlavy i přes silnou přílbu a pomalu upadl do bezvědomí. Když otevřel oči, zíral do tváře Paullona, který mu tvář potíral mokrým hadrem.
,,Co…co…co se stalo?“ zakoktal.
,,Když to spadlo, stačili jsme si lehnout na zem, aby nás nezasáhly letící trosky. Ty jsi tak rychlý nebyl, a tak tě jeden šutrák praštil do hlavy. Můžeš mluvit o štěstí, že jsi měl zrovna přílbu. Jinak by bylo dávno po tobě. I tak byl problém tě vzkřísit.“
Claudius si náhle vzpomněl na vše. Na poslední dny a okamžiky. Jako uštknutý hadem vyskočil na nohy a zíral na nádvoří hrádku, protože tam žádné nádvoří nebylo. Jen ohromný kráter. Zdi hrádku byly rozbořeny. Všude se povalovaly jen trosky a kusy mrtvol či svíjející se zranění. Jediné, co z pevnůstky zbylo, byla věž a část obytného paláce. Všude kolem pobíhali řvoucí barbaři a vraždili svíjející se a zmrzačené muže, které výbuch odhodil. Ve zbytku paláce se ozýval hluk boje, jak se poslední muži bránili přesile.
,,Za chvíli se dostanou do věže,“ řekl Paullon, ,,nechal jsem na schodech v prvním patře utvořit obranou linii, to by je mohlo zpomalit.“
Claudius se díval po tvářích svých družiníků, kteří stáli shromážděni kolem něho. Všichni byli odhodláni statečně zemřít. Zemřít za něj. Paullon, kouzelník Marcinus, Drunn, Asker… Jeho přátelé, které si za chvíli vezme smrt. Nikdo nemluvil. Jen se navzájem prohlíželi. Naposledy. Claudiovi se vyhrnul do tváře proud slz. Vrhl se na kolena.
,,Odpusťte…odpusťte mi…,“ prosil je.
Marcinus mu položil na hlavu dlaň.
,,Není ti co odpouštět, příteli,“ slyšel jeho klidný hlas, ,,šli jsme bojovat za tebe dobrovolně, protože jsme věřili tomu samému, co ty. Než žít ve strachu a tyranii, tak radši zemřít, protože stojí za to chvíli bojovat jako svobodný, než být celý život otrokem otcovraha a zvrhlé zrůdy.“
Pak se ovšem kouzelník odvrátil. Vzal do ruky svou hůl. Vyřkl jakési zaklínadlo a vystřelil do houfu nepřátel pod věží blesk. Ozval se nelidský řev zasažených. Barbaři zuřivě hrozili kouzelníkovi zbraněmi a vyceněnými zuby. Jestli se jim dostane do rukou živý, za živa ho stáhnou z kůže. Claudiovi přátelé tasili meče a zamířili po schodech do spodních pater věže.
Claudius ještě chvíli klečel. Tak beznadějně se cítil v životě jen jednou. Bylo to tehdy po otcově vraždě, kdy byl falešně obviněn a přinucen uprchnout z rodného města. Nedokázal zastavit proud slz, který se mu hrnul po tváři. Nechtěl, aby se kvůli němu umíralo. A teď tu leží na padesát tisíc lidí v kalužích krve. Nelze však nic vrátit zpět. Jediné, v co lze věřit je to, co bude. A i to za chvíli nebude, až tu bude ležet posekán meči nelidských zrůd. Skrz příval slz spatřil cosi lesklého na dlažbě před ním. Sevřel předmět do ruky. Pocítil důvěrně známou věc, kterou v minulosti tak často držel v ruce. Rukojeť meče. Otřel si slzy a zvedl zbraň před tvář. Byl to jeho meč, který mu kdysi daroval otec k šestnáctým narozeninám.
,,Dlouhý čas jsi byl mou jedinou jistotou v tomto životě,“ řekl tiše, ,,budeš jí i v mé poslední chvíli.“
Opět měl onu duševní sílu, kterou všichni obdivovali.
Sestupoval po schodech věže, které byly tak široké, že zde mohli pohodlně kráčet tři muži vedle sebe. Podél stěn byli opřeni jeho vojáci. Do jednoho unavení a zranění, ale jak viděli svého vůdce kráčet odhodlaně do boje, zazářili jim oči a tasili meče. Vzdávali mu hold. Naposledy. Nepřítel se již dostal do prvního patra. Zuřil tam prudký boj, neboť v těsných prostorách schodiště nemohli barbaři využít své početní převahy. A skutečně. Nepřítel nepostupoval. Drželo jej několik vojáků. Když ochabovali, Marcinus jim dotekem své kouzelné hole vlil do těla nové síly a oni se v tu chvíli cítili, jako znovuzrození. Když některý z nich padl, byl okamžitě nahrazen druhem stojícím za ním. Barbarům se do schodů špatně útočilo. Museli si krýt hlavy a zároveň mohli útočit skoro jen na nohy protivníků, což se jim občas dařilo. Claudiovi muži využívali výškového rozdílu, co to jen šlo a jeden barbar za druhým se kácel s rozpolcenou lebkou k zemi. Mrtvoly se barbarům pletly pod nohama. Byli zde i Claudiovi ostatní přátelé. Čekali, až muži před nimi padnou, aby je mohli nahradit.
,,Vidím to tak, že bysme se mohli ještě pár hodin udržet,“ řekl Paullon Claudiovi.
V té chvíli se Marcinus zhroutil na zem. Asker ho vzal za podpaží a odtáhl ke Claudiovi. Kouzelník byl pobledlý a sotva mohl popadnout dech. Po tvářích mu stékaly potoky potu.
,,Došla mi energie,“ řekl nakonec tiše, ,,a nemám teď možnost doplnit si ji. Pomozte mi nahoru do věže. Zkusím meditovat a za pár hodin bych snad měl nějakou mít.“
Všichni věděli, že to bude marné. Když chtěl kterýkoli kouzelník doplnit svou magickou energii, musel meditovat i několik dní a za tuto dobu, co se spojoval s hvězdami z kterých čerpal, nesměl být nikým a ničím rušen. Tolik času ale neměli, a oni to dobře věděli. Ale nikdo se to neodvážil vyslovit. Muži v přední řadě nyní umírali rychleji.
Náhle se Claudiovi zatočila hlava a začal zvracet. Všechno kolem něho se začalo rozplývat. Viděl už jen jakési skvrny a slyšel jen ozvěnu šeptajících hlasů a úderů mečů. Pak upadl do bezvědomí. Po nějaké době se opět probudil, ale viděl jen jakési tmavé skvrny, z kterých se mu točila hlava. Zvuk neslyšel vůbec. Pak upět upadl do bezvědomí. Když procitl znovu, viděl kolem sebe tisíce barevných skvrn, které vydávaly tisíce nesouvislých zvuků. Udělalo se mi příšerně z toho, jak se mu opět zatočila hlava. Cítil, že sedí na něčem, co by mohl být kůň. Všechno však znovu potemnělo.

Cítil, že se probouzí z velmi dlouhého spánku. Měl oči zavřené, protože se bál, že opět uvidí barevné skvrny, z kterých se mu točila hlava. Místo toho napínal uši, ale neslyšel sebemenší zvuk. Po nějaké době se odvážil otevřít oči. To co spatřil, mu vyrazilo dech. Jeho zrak mu sloužil stejně dobře jako vždy. Ležel na měkkém lůžku uprostřed kameny vyzděné místnosti.
Zmateně se rozhlížel. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je ve vězení v Černé věži hradu hlavního města Eturinu. Jak se to mohlo stát? Proč se mu udělalo z ničeho nic tak špatně? Že by tou ránou do hlavy? Z myšlenek ho vyrušili čtyři strážní, kteří vstoupili do místnosti. Mlčky si prohlíželi sedícího Claudia, který také nic neřekl. Nebylo ostatně co. Byli to ozbrojenci zlaté gardy jeho bratra. Vojáci viděli, že je vzhůru a při sobě. Odešli tedy a zavřeli za sebou dveře. Tentokrát uslyšel rachocení zámku a cvaknutí závory z venku na dveřích.
Claudius pořád nějak nemohl uvěřit tomu, že je naživu. Dobře znal doslova zvířecí krutost barbarů, kteří by nikdy nenechali žádného nepřítele naživu, aniž by ho mučili či v lepším případě okamžitě zabili. A Margon nemá nejmenší zájem na tom, aby žil. Tak proč ho nezabili?
Zmateně se pokoušel urovnat si myšlenky. Pak však uslyšel na schodech kroky mnoha lidí. Zarachotilo v zámku a dveře se otevřely. Vstoupilo několik vojáků, pak v královském rouše s milosrdným výrazem ve tváři Margon, pak přítel a rádce jeho otce Vargon. Claudius seděl nehybně na posteli a s lhostejným výrazem si samozvanou návštěvu prohlížel. Sice by nejradši Margona něčím probodl a Vargonovi omlátil hlavu o zeď za jeho tupost, ale tvářil se mírumilovně, jako kdyby se mezi nimi nikdy nic nestalo. Tušil, že se teď asi rozhodne o jeho dalším osudu.
,,Můj milý bratře, doufám že ti vyhovuje tvůj nynější příbytek,“ začal jakoby mimochodem Margon, ,,a taky doufám, že už se ti netočí hlava z těch barbarských kouzel?“
Když spatřil Claudiův nanejvýš nechápavý pohled, vysvětloval.
,,Copak jsi si ty a tvoji přítelíčkové mysleli, že vás budeme dobývat v tý zatracený věži? Ani náhodou. Mágové našich přátel barbarů se hezky sesedli kolem věže do kruhu a vyvolali démona závratě a mdlob, či jak mu říkají…Egrr-Hazz? Tak nějak to bylo… a všichni uprostřed toho kruhu začali blít a omdleli. Tebe jsme samozřejmě ušetřili, aby lidé pochopili, že jsem velkomyslný a odpustím i vrahovi svého milého otce. Věčný pokoj jeho duchu…“
Kdyby se Claudius necítil tolik zesláblý, asi by se na něho vrhl. Místo toho se však ovládl a jen se hryzal do rtů.
,,A moji přátelé,“ zeptal se chraptivě, ,,co je s nimi?“
,,Samozřejmě jsme je do jednoho pobili…to nebyl zas takový problém, když nebyli při smyslech… Mimochodem mým barbarským přátelům nejvíc udělalo radost mučení toho tvýho kouzelníka, kterej si nahoře ve věži klidně meditoval.“
Claudius jen sklopil hlavu. Paullus, Drunn, Marcinus… všichni jsou mrtví… A je to jen kvůli němu. Jen silou vůle zatlačil slzy, které by se mu jinak vyhrnuli z očí.
,,A nakonec se musíme rozhodnout, co uděláme s tebou, bratříčku… Ale i to jsme si už promysleli. Pozítří uspořádám velké shromáždění lidu, na kterém dostaneš slovo a veřejně přiznáš, že jsi zabil našeho milého otce. Když to uděláš, zachráníš si krk a budeš moci v klidu dožít tady ve věži. Jestli odmítneš, nebo řekneš něco, co se mi nebude líbit, tak tě nechám popravit.“
Vargon se zamračil. Nejraději by viděl domnělého vraha svého přítele mrtvého už teď.
,,Pomalu půjdeme… nerad bych tu nastydl. Je tu docela chladno. Ale neboj, nechám ti sem přinést něco na zahřátí,“ řekl Margon stěží zadržuje škodolibý smích. Otočil se na podpatku zlatem pobitých střevíců a se vzedmutou hrudí si jako páv odkráčel pryč. Claudia napadlo, že mu asi vláda svědčí, protože mu z tváře zmizel onen zlovolný výraz, kterým všechny děsil a vypadal teď i mladší.
,,Nevděčníku! Lháři! Vrahu!“ Vmetl mu do tváře Vargon, když bratrovy kroky odezněly.
,,Tvůj otec tě tolik miloval a ty jsi ho tím nejzákeřnějším…“
,,Proboha! Vargone, probuď se!“ vykřikl nešťastně Claudius, ,,ty víš, že jsem otce miloval a nikdy bych mu neublížil! Copak nechápeš, že ho zabil Margon, když se nějak dozvěděl, že otec chce udělat králem mě a ne jeho, protože znal jeho zvrhlou a krutou povahu?!“
,,Lžeš!“ zařval Vargon, ,,a já ti nevěřím ani slovo, zrádče!“
Claudius si uvědomil, že toho stárnoucího pitomce nepřesvědčí.
,,Kdyby bylo po mém,“ ječel vztekle Vargon, ,,už by tě dávno umučili. Margon je až moc měkký! Odcházím, je mi špatně už jen z pohledu na tvůj podlej a zrádnej ksicht!“
Celý zrudlý vzteky zuřivě odkvačil pryč. Vojáci se mu drželi v patách. Pak už se ozvalo jen ono známé cvaknutí v zámku. Claudius si navzdory velkému vzteku a vzrušení všiml, že tentokrát za sebou nezavřeli závoru.
Začal chodit po místnosti. Kromě postele tu nebylo vůbec nic. Podlaha byla kvůli lepšímu zateplení posypána slámou. Na jedné ze stěn bylo zde velké zamřižované okno. Přistoupil k němu. Skrz železné mříže bylo vidět na jeho rodné město Eturin. Dřevěné i kamenné domy zářili v poledním slunci tisíci odstíny. V ulicích panoval čilý ruch. Obchodníci vychvalovali své zboží, kupující se s nimi hádali o ceny. Po azurové barvě klidného moře klouzaly desítky lodí. Do tváře mu vstoupily slzy. Co tak strašného provedl, že se mu stalo tolik bezpráví? A nyní má ještě uznat před lidmi, z nichž ještě někteří určitě věří v jeho nevinu, svou vinu? To nemůže udělat! Zbývá mu už jen čest a o tu nepřijde. Nepřizná se. Radši zemřít za pravdu teď, než žít celý život s pocitem lži ve vězení. Tak nějak to říkal milý Marcinus? Zemře, ale bude se cítit volný.
Když však znovu pohlédl na nekonečné dálky třpytivého oceánu, toužil po životě. Raději se tedy od okna odvrátil a hleděl na ponuré zdi místnosti.
Netušil, jak dlouho tak seděl, když se to stalo. Ale pojednou zaregistroval koutkem oka v jednom z rohů místnosti jakýsi pohyb. Cukl sebou a hleděl do těch míst. Od podlahy zhruba do výšky jeho postavy spatřil stoupající horký vzduch. Bylo to takové vlnění co měl možnost mnohokrát pozorovat ve vydlážděných eturinských ulicích za horkého léta. Ale tady???
Sloupec horkého vzduchu sílil a sílil. Posléze se začaly objevovat zřetelně obrysy postavy. S duchy měl co dočinění už dříve, takže se tohoto nijak zvlášť neobával. Obzvláště když věděl, že zlí duchové jsou temní a dobří světlí. A tenhle byl průhledný.
,,Zdravím tě, princi Claudie,“ řekl duch hlubokým hlasem, který byl jakoby prosycen tisíciletou moudrostí.
,,Také tě zdravím, kdo jsi?“ ptal se Claudius zvědavě. Začínal ve svém novém společníkovi vidět šanci na útěk.
,,Kdo jsem já, to není důležité,“ řekl duch, jehož hlas se jakoby naplnil smutkem, ,,ale mohu ti říct, že jsem duch kdysi tu nespravedlivě uvězněného mága.“
,,Aha, myslím, že bysme si mohli podat ruce, máme toho hodně společného,“ ušklíbl se Claudius.
,,Je to víc než sedm set let,“ povzdychl si duch, ,,co mě tu uvěznili jako teď tebe. A od té doby se za čas zjevuji. Ale jen těm, kteří byli také uvězněni nespravedlivě. Moje duše však stále nemůže najít klid. A nevím, jak ho dosáhnout.“
,,Proč tě tu uvěznili?“ ptal se se zájmem princ.
,,To není tvoje věc a já tě nechci okrádat o tvůj drahocený čas,“ odvětil duch prudčeji, než by Claudius čekal.
,,O můj čas nejde, já ho mám víc než dost. Aspoň se tu chvíli nebudu nudit. Když mi řekneš, jak se ti to stalo, třeba přijdu na to, jak ti pomoci,“ řekl Claudius, ,,ale to bych pak chtěl pomoc zase já.“
,,Pomůžu ti,“ řekl duch, ,,a od tebe za to nic nežádám, protože cítím tvé dobré srdce. Jedna z možností, které by mohly zlomit mé prokletí je, že spravedlivá duše s mou pomocí z této cely uprchne. Bohužel se to ještě nikdy nikomu nepodařilo. Ale něco by ti pomoci mohlo. Pod místem, nad kterým se vznáším, je pětihranný kámen. Není upevněn a jde vyjmout, aspoň doufám, je to už pár století, co jsem ho naposledy dal na své místo. Zkus ho vyjmout.“
Claudius mlčky poklekl k duchovi. Překvapilo ho, že ten proud horkého vzduchu je ledově chladný.
Dlaní odhrnul slámu. Najít pětihranný kámen nebyl žádný problém, protože podlaha byla sestavena ze samých čtyřhranných dlaždic. Na tomto místě však dlaždice chyběla. Místo ní se tu šklebil žulový pětiboký kámen. Volné prostory kolem něho byly zasypány hlínou a prachem, takže je musel Claudius nejprve vydlabat prsty, než se pokusil kámen vyjmout. Po čtvrthodině se mu šutr podařilo vytáhnout. Zmateně si ho prohlížel, ale nic zvláštního neviděl.
,,Toho kamene si nevšímej. Najdi to, co je schováno pod ním,“ řekl duch, jehož hlas připadal princi trochu nervózní.
Hrábl prsty do díry v dlažbě. Ucítil pod mimi jakýsi kovový předmět. Vytáhl jej z díry a prohlížel si ho. Byl to jakýsi kruhový stříbrný přívěšek, jenž měl uprostřed bledě modrý drahokam. Prohlížel si ho. Nebyl by sice asi nijak v této době vzácný, ale byl zaujat podivnými ornamenty a písmem, kterému nerozuměl.
,,Je tvůj,“ řekl tiše duch chvějícím se hlasem. Zdál se dojat, ,,teď mě ale dobře poslouchej. Je to Mirwall. Šperk poutníků. Náš svět není jediným světem, který existuje. Tam ve vesmíru, daleko od nás, jsou stovky a tisíce různých světů. S pomocí Mirwallu je mezi nimi možno cestovat.“
Claudius si Mirwall vyjeveně prohlížel a hltal každé mágovo slovo.
,,Teď dávej pozor,“ řekl mág s důrazem, ,,abys mohl přejít do jiného světa, musíš najít Portál. Není to žádná brána, nic určitého. Je to jen oblast. Že jsi v Portálu, poznáš tak, že se ten modrý drahokam rozzáří červeně. Pak už stačí jen přečíst zaklínadlo a Portál se spojí s jiným Portálem v jiném světě. A všichni, kdo v té chvíli budou v Portálu, se přesunou do jiného světa. Nevím, kolik Portálů existuje. V tomto světě jich může být několik, ale i stovky. Portály vznikají a zanikají, nebo se také přesunují. Záleží to na poloze planet a hvězd vůči naší planetě.“
,,Ty jsi někdy byl v jiném světě?“ zeptal se Claudius.
,,Ano, byl. Už je to ale dávno. Snažil jsem se celé věky zjistit, kdo Mirwall vytvořil a kdo má na svědomí Portály. Chtěl jsem vědět, jaká vyšší moc to způsobila. Ale nedokázal jsem to…“
,,Děkuji ti tedy za tento vzácný dar,“ řekl Claudius, ,,ale nechápu, jak by mi mohl pomoci v útěku, protože tobě asi prchnout také nepomohl, soudě podle toho, že jsi tu zemřel.“
,,Mirwall nemá s tvým útěkem nic společného. Tvůj útěk je příběh, který se odstartuje za několik málo chvil. Protože vidím budoucnost, věděl jsem, že se nyní poutnický přívěšek dostane do správných rukou. Proto jsem tak pospíchal. Není skutečně moc času. Za chvíli už budeš volný. Ale dej si pozor! Svobodu můžeš ztratit tak rychle, jak jsi ji získal. Pamatuj si jen jednu věc. Musíš prchnout z této země. Svého bratra porazit nedokážeš. Musíš prchnout přes zem barbarů do neznáma, které nikdo z tohoto království nezná. Čeká tě útěk do neznáma…“
,,Jak bych se mohl dostat na svobodu?“ ptal se Claudius nejistě.
,,To je dílem osudu,“ řekl duch a začal se rozplývat, ,,přeji mnoho štěstí VYVOLENÝ!“
Duch se rozplynul úplně a Claudiovi vrtalo hlavou, jak bylo myšleno to slovo Vyvolený.
Z úvah ho vyrušily kročeje mnoha nohou na schodech do věže. Rychle zakryl slámou díru v podlaze. Kámen si raději vzal sebou a schoval ho pod staré roztrhané prostěradlo, jímž bylo pokryto jeho velmi chudé lůžko. Kroky se zastavily u jeho dveří. Pak byl slyšet známý rachot zámku. Dveře se otevřely a vstoupili čtyři vojáci zlaté gardy a za nimi čtyři sluhové nesoucí nějaké jídlo, malý dřevěný stolek, židli a čisté prostěradlo.
Jen tak tak zadusil překvapený výkřik ve svém hrdle. Ne kvůli tomu, co právě dostal, ale kvůli tváři jednoho ze sluhů. Byl to jeho přítel Paullus.
To, co se seběhlo potom, bylo dílem několika vteřin. Poslední ze sluhů za sebou přikopl těžké dubové dveře a ostatní tři vytáhli ze svého oděvu dýky a vrhli se na stráže. Tři gardisté byli tak překvapeni, že byli podřezáni jako kuřata. Čtvrtý však skočil do rohu, tasil jedenapůlruční meč a začal zuřivě řvát poplach. Claudiovi přátelé se k němu s noži nemohli živí přiblížit, takže mezi nimi vypukl na chvíli zmatek. To už ale zareagoval Claudius. Vytáhl šutr z pod prostěradla a mrštil jím vojákovi přímo do tváře. Gardista uhnout nestihl a zhroutil se k zemi. Ze spánku mu proudem tekla krev. Jeden z domnělých sluhů k němu přiskočil a zarazil mu nůž přímo do srdce.
Claudius Paulluse beze slova objal.
,,Musíme vypadnout,“ vymanil se z jeho objetí nakonec Paullus, ,,i když jsme přibouchli dveře, je možný, že ten řev někdo slyšel.“
Vyběhli na schody a pečlivě zamkli dveře do Claudiova bývalého vězení. Klíč si vzali sebou. Tři domnělí sluhové se chovali tiše, a tak trochu zbožně si ho prohlíželi. Byli ozbrojeni meči vojáků, které zabili. Tyto muže Claudius nikdy neviděl. Paullus měl svůj dlouhý proslulý lovecký tesák, který mu kdysi daroval Claudiův otec. Claudius sám vzal meč mrtvému vojákovi.
,,Jak jste se dostali do hradu jako sloužící?“ ptal se.
,,Nijak, Drunn nám opatřil převleky a pak jsme vyrazili do hradu. V kasárnách jsme šlohli ty věci pro tebe a řekli jsme strážím, že ti to posílá tvůj bratr. Neměli důvod nevěřit, tak nás zavedli k tobě. Zbytek už víš. Ale pozor, u vchodu do věže stáli ještě dva vojáci!“
,,Drunn je naživu!“ skoro vykřikl Claudius, ,,a ty taky! Jak se vám to podařilo?“
,,To je trošku delší příběh, pak ti to budu vyprávět,“ smál se Paullus, ,,teď ale pojď.“
Celá skupinka potichu sešla po schodech. A skutečně. U východu z věže na nádvoří stáli dva vojáci na stráži. A nebylo možné se k nim nepozorovaně přiblížit. Chvíli váhali za ohybem schodů, co dál. Paullus vztekle nadával, že si cestu zpět lépe nepromyslel. Nakonec se rozhodli využít okamžiku překvapení.
Claudius seběhl mezi vojáky s mečem v ruce. Než si jeden ze strážných uvědomil, co se stalo, měl už rozpolcenou lebku mečem. Druhý nestačil také ani tasit, neboť mu probodl krk svým tesákem Paullus. Strážný se s podivným chroptěním sesunul na zem a u úst mu proudily chuchvalce krve.
Jeden z jejich společníků, dlouhán s jizvou přes celou tvář opatrně vyhlédl z věže ven.
,,Na nádvoří je několik lidí a gardistů. Brána je otevřená, ale hlídá tam asi pět mužů,“ řekl dlouhán, když zastrčil svůj žirafí krk zpět do věže.
,,Nemáme šanci proběhnout kolem nich,“ řekl Claudius, ,,ale počkejte. Vezmeme si na sebe livreje těch mrtvých vojáků.“
Předal dlouhánovi klíč od své bývalé cely, aby se tam mohli přestrojit a sám s Paullem si vzali věci mužů, které právě zabili. To byl trošku problém, protože obě livreje zlatých gard byly notně zakrváceny od svých bývalých majitelů.
,,Otec si vždycky stěžoval, jak je Černá věž špatně řešená a že do ní lze vstoupit jen z nádvoří,“ řekl Claudius, ,,takže jinou cestu než přes nádvoří nemáme.“
,,To jsem si taky uvědomil, když jsem plánoval tvoje osvobození,“ řekl Paullus, ,,myslel jsem, že by bylo možný počkat, až se snese tma, ale to je ještě hezkých pár hodin a brána z hradu do města se pak zavírá…“
Zanedlouho přišli oblečení i jejich ostatní lidé. Paullus si zval meč jednoho vojáka, protože na zatím žádný neměl. Claudius si prohlížel své muže. Všechny převleky byly zašpiněny od krve.
,,Takhle se nikam nedostaneme, ale přece jen je to už lepší,“ řekl, ,,tak dvacet kroků napravo od východu z věže je vchod do paláce, kde jsou převážně pokoje pro hosty a kuchyně. V jednom z pokojů bychom se mohli ukrýt do tmy. Půjdu první. Choďte za mnou po jednom s rozestupy tak, aby to nebylo nápadné.“
Než mu stačil Paullus cokoli namítnout, vystoupil na nádvoří a klidným procházkovým krokem došel ke dveřím paláce pro hosty. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Stál na křižovatce dvou chodeb. Věděl, že kdyby šel rovně, dostane se do kuchyně a když půjde doprava, objeví se mu po chvíli po levé ruce schody, které vedou do dvou pater, které jsou plné pokojů a ložnic. Modlil se, aby tu nikoho nepotkal. Voják v těchto prostorách nemá co dělat a když je k tomu ještě zakrvácený, vzbudil by povyk, jaký si ani neuměl představit. Věděl, že ho v tomto hradě pozná každý druhý člověk, na kterého narazí.
Vyděsilo ho, když se dveře z nádvoří otevřely a do chodby vstoupil Paullus, který mu začal šeptem nadávat, že se s ním vůbec neporadil. Postupně přišli všichni a potichu vyrazili chodbou vpravo. Když se dostali až k odbočce ke schodům, zaslechly kroky a hlas nějakého muže. Směrem ze schodů se pohupoval jakýsi tlusťoch. Měl lysou hlavu a přes ramena mu splývala vesta z medvědí kůže. Brumlal si jakousi píseň o víně:
,,Až jednou si naposled připijem,
tak z tohoto světa odejdem,
a po nás přijdou jiní…“
Zbytek zpěvák zazpívat nestihl, protože z ohybu chodby vyskočil Paullus a rukojetí svého tesáku ho praštil do hlavy. Tlouštík se sesunul v mdlobách k zemi, ačkoliv stačil říct ještě nějakou nesouvislou nadávku na zloděje.
,,Co s ním?“ ptal se Claudius, ,,připadá mi, jako bych ho odněkud znal. Musíme ho vzít rozhodně sebou do pokoje, kde se ukryjeme, tady ho nechat nemůžeme.“
Ač jich bylo pět, vytáhli tlusťocha do schodů jen s největším vypětím.
,,Taky nemohl jít někdo hubenej,“ vztekal se Paullus a kopal zuřivě do zdi, když jim jejich břemeno spadlo a skutálelo se o několik schodů níž.
Nakonec tu hromadu sádla přece jen dopravili nahoru. Vydýchávali se a přemýšleli do kterého pokoje se ukryjí. Paullus nakonec našel jeden, který někdo zapomněl zamknout. Nakoukl dovnitř a chvíli poslouchal. Když si byl jist, že tam nikdo není, zavolal ostatní, kteří tam odtáhli tlouštíka.
Pak se rozhlédli. Stáli ve spoře osvětleném pokoji, který zároveň sloužil jako ložnice. Stála tu velká postel a několik polootevřených skříní narovnaných podél stěn. Šaty pověšené ve skříních a rozložené po posteli jim ukázaly, že pokoj obývá nějaká dáma s minimálně jednou komornou.
Chvíli váhali, ale pak jedny z šatů rozpárali dýkami, aby získali pruhy látky, kterými pak svázali tlusťochovi ruce a nohy. Zbytek mu narvali do úst, aby, jak zdůvodnil Paullus, nemohl kvičet. Ohromné tělo pak zasunuli pod postel. Postavit ho do skříně by bylo nad jejich síly. A pak už jen čekali.
Slunce se už snášelo k nízko nad obzorem, když se rozhlaholily hradní zvony. Pak už zřetelně slyšeli řev mnoha mužů, kteří někoho hledali.
,,Myslím, že už po nás jdou,“ zašklebil se Claudius, ,,Paulle, myslíš, že nás budou hledat na hradě?“
,,Myslím, že si tě tvůj bratr nechá lokalizovat nějakým čarodějem,“ odpověděl Paullus, ,,nebude pro ně problém zjistit, že jsme ještě v okolí, nebo dokonce na hradě. Jak přesně to dokáží, to záleží na jejich dovednosti.“
,,Úplně bych na magii zapomněl,“ zavrčel Claudius, ,,a to mi poslední dobou zkazila všechno, co šlo.“
,,Rozhodně v noci vypadneme,“ řekl Paullus, ,,pokud nás tu ovšem dřív nenajdou… Vzpomínáš si na únikovou chodbu pod železnou věží, která vede do přístavu?“
,,Vzpomínám, ale Margon ji zná taky. Určitě bude hlídaná.“
Pak už mlčeli a každý se zaobíral svými myšlenkami. Až do chvíle, kdy se ozvalo rachocení v zámku.
,,Kurva!“ zavrčel hrozivě Paullus, ,,to je smůla! Schováme se do skříní?“
Claudius mu to potvrdil víceméně činy, protože se tygřím skokem k jedné skříni vrhl a zahrabal se tam mezi šaty. Ostatní následovali jeho příkladu tak rychle, jak jen to bylo možné a za chvíli byly skříně obsazeny. Na Paulla, který zaváhal, žádná nezbyla. Vlezl si tedy ke Claudiovi, ale nikde ho nemohl nahmatat. Pak se už raději nehýbal, protože do místnosti vstoupila jakási urozená žena, která plísnila svou komornou za to, že zapomněla zamknout. To by sem pak prý mohl vlézt kdejaký neřád. Pak dáma usoudila, že jí ty letní šaty tlačí na pánvích a požádala komornou, aby ji svlékla. Teď bylo mužům ve skříních docela líto, že nic nevidí. Paullus byl zachumlaný do jakési noční košile, a proto málem dostal infarkt, když se dáma rozhodla, že si pár hodin pospí. Komorná zamířila k jejich skříni. Otevřela ji a hledala noční košili. V tu ránu se vynořili ze skříně ruce, ucpali ji ústa a vtáhli ji do temnoty. Paullus pak už jen slyšel, jak Claudius komorné šeptá, aby byla tiše, že se ji nic nestane.
Paullus pochopil, že je řada na něm a vyskočil ze skříně a vrhl se zneškodnit urozenou dámu. Ta byla sice nahá, ale vůbec ne bezbranná. Než si uvědomil, že je to asi kouzelnice, ležel přibitý nějakým zaklínadlem k zemi.
,,Co děláš v mém pokoji!?“ vyjela si na něj kouzelnice.
,,Všechno ti vysvětlíme, ale musíš slíbit, že nezavoláš stráže,“ řekl Claudius, který vystoupil ze skříně a držel děvče, které před chvíli zatáhl do skříně.
,,Stráže?“ zasmála se kouzelnice, ,,vystačím si sama. Nejsi náhodou ten, koho tak usilovně hledají?“
,,Jsem,“ odvětil a mimoděk pustil dívku, protože ho kousla do ruky a postavila se po bok své nahé paní.
,,Tak mi jistě dovolíš se trochu obléknout,“ usmála se. Dívka zaběhla pro župan a z ostatních skříní provinile vylézali Claudiovi společníci. Když byla paní oblečená, posadila se na postel a vyzvala je, aby si sedli na židle kolem.
,,Princ Claudius,“ řekla s úsměvem, ,,a já jsem Atina a tohle je moje učednice Lucilla.“
Lucilla, která seděla po boku své paní byla hezká dívka asi sedmnáctiletá, měla štíhlou postavu, dlouhé hnědé vlasy, hnědé oči a plné rty.
Atina byla žena asi pětatřicetiletá. Kdyby byla čarodějka, bylo by možné, aby vypadala na dvacet a přitom jí bylo třeba dvě stě let. Ale kouzelnice neměli schopnost si život prodloužit žádným kouzlem, a proto žili stejně dlouze jako normální lidé.
Během několika minut jim Claudius stručně popsal svůj příběh a svěřil se s tím, že má jen malou šanci na útěk. Kouzelnice ho pozorně vyslechla a pak se dlouze zamyslela.
,,Vstaňte a postavte se co nejblíž k sobě,“ řekla. Když tak udělali, přeříkala magickou formuli. Měla k nim natažené prsty, ze kterých jakoby vystoupil obláček modrého dýmu, který je zahalil. Cítili se v něm jako by tam žádný nebyl, ale neviděli ani na špičku nosu. Když se pojednou rozplynul, pořád byli na stejném místě.
,,Teď už nevypadáte, jako byste pobili bandu gardistů,“ řekla spokojeně Atina.
Prohlédli se pořádně a zjistili, že krvavé skvrny z jejich přestrojení zmizeli a díry od ran dýkou také.
,,Už vypadáte trošku víc nenápadně. Kam se potřebujete dostat?“
,,Do kupecké ulice k jednomu našemu příteli,“ řekl Paullus.
,,Doprovodíme vás,“ rozhodla se kouzelnice a usmála se na Lucillu.
,,To ne,“ prudce odvětil Claudius, ,,nemůžeme vás vystavit nebezpečí, že by vás kvůli nám chytili a popravili.“
Atina se podívala Lucille do očí. Ačkoliv Claudius s magií nic společného neměl, vytušil, že spolu promlouvají pomocí telepatie.
,,Už jsme se rozhodli,“ řekla kouzelnice, ,,doprovodíme vás, i kdyby nás to mělo stát život. Byla jsem pro tvé povstání už od začátku, ale jak jistě víš, tvůj bratr všechny kouzelníky, čaroděje a mágy držel a drží zde, aby se s tebou nemohli spojit. Je to naše…“
Z řeči ji vyrušilo vzteklé zahuhlání. Paullus si uvědomil, že dočista zapomněli na tlouštíka. A tak ho s pomocí ostatních vytáhl z pod postele.
,,Ale to je přece Trygg,“ smála se Lucilla. Claudius poprvé uslyšel její lahodný hlas. Který lahodil uším stejně jako víno lahodilo jazyku.
,,To je slavný potulný kavalír a lamač srdcí,“ vysvětlovala Atina, ,,je to náš přítel a často nám krátí dlouhý čas svým příběhy. Rozvažte ho.“
Rozvázali tedy mohutného kavalíra. Ten vstal a začal objímat Claudia nazývaje ho největším rekem doby. Když se mu Paullus omluvil za tu ránu do hlavy, opěvoval jeho sílu, že dokázal skolit takového reka, jako je on, Trygg. Ukázal se být člověkem, na kterého je spolehnutí a když byl posléze zasvěcen do situace, rozhodl se, že se musí slavného útěku zúčastnit. V té chvíli se na chodbě ozval dupot mnoha nohou a bouchaní na dveře. Lucilla šla otevřít, Trygg a Atina se posadili na židle a ostatní se schovali do skříní. Do místnosti vtrhlo několik vojáků, kteří se jich ptali, jestli náhodou neviděli uprchlé vzbouřence a toho proklatce Claudia.
Dostali zápornou odpověď, a tak odešli. Navíc se nechtěli zdržovat v místnosti, kde to vypadalo na velmi důvěrnou schůzku, neboť Atina na sobě měla pouze noční košili. Pro to možná místnost ani blíže nezkoumali.
,,Je nejvyšší čas vypadnout,“ rozhodl Claudius, když vylezl ze svého úkrytu. Kouzelnice souhlasila a oblékla si šaty.
,,Budete naše ochranka před vzbouřenci,“ usmála se.

Skupina osmi lidí nebudila na nádvoří příliš velkou pozornost. Dvě kouzelnice, kavalír a několik vojáků na ochranu nebylo nic divného. Obzvlášť, když tu takových skupin bylo několik. Po nádvoří pobíhaly desítky gardistů, většina na mol zpitých, kteří nevěděli, koho vlastně mají hledat. No prostě obrovský zmatek. Claudius s Paullem se drželi uprostřed skupinky, aby je náhodou někdo nepoznal.
Celkem bez problémů prošli bránou do města, která byla sice plná vojáků, ale skupině, která jim tvrdila, že jde uprchlého Claudia hledat , samozřejmě nebránili v průchodu. Byli se stejně jisti, že uprchlíci jsou buď ve městě, nebo už mimo.
Na městských ulicích nepanoval takový zmatek jako na hradě, ale stejně byli obezřetní. Pátracím skupinám vojáků se raději schovávali do bočních uliček, dvorků a zákoutí, než se s nimi v záři pochodní setkat v tváří tvář.
Konečně byli v kupecké ulici. Paullus je zavedl k jednomu z domů a zabouchal na dveře po třech intervalech osmkrát.
,,To je heslo,“ vysvětloval.
Dveře se otevřely a oni rychle vběhli dovnitř. Claudius si padl do náručí s Drunnem, kterého považoval za mrtvého až do svého osvobození.
,,Všechno jsem připravil,“ řekl Drunn, ,,ve stáji je pro nás šest koní na jízdu a čtyři se zásobami, šatstvem a jiným proviantem. Můžeme hned vyrazit.“
Rozloučili se s kavalírským Tryggem, který neuvěřitelně litoval, že nemůže jet s nimi, neboť není už v takové formě jako zamlada. Kouzelnice jim také popřála všem mnoho štěstí. Lucille nedalo moc velkou námahu zatáhnout Claudia do temného kouta místnosti. Hladila ho něžně po tváři a přímo se rozplývala, když se na ni usmál. Několikrát ho políbila a slibovala mu, že se ještě setkají a ona na něho bude mít víc času. Polibky jí oplatil, a tak spokojeně odběhla za svou paní, která společně s mohutným kavalírem vyrazila na zpáteční cestu do hradu.
Koně byli skutečně osedlaní a připravení na cestu. Pouze je vyvedli na ulici a pak tryskem uháněli na konec města, který nebyl daleko. Cestou potkali pátrající skupinku vojáků, která jen tak tak uhnula kopytům jejich koní.
Z města pokračovali směrem na sever, k území barbarů. A pak dál do končin, kde ještě nikdo z nich ani nikdo z celé říše nikdy nebyl. Do neznámých zemí, které jsou podle mýtů domovem nelidských zrůd, ale také jiných lidí. Snad tam někde najdou zemi, kde nebudou pronásledováni jako psanci a budou se moci jednoho dne vrátit do svých domovů, až přijde ten správný čas….

---