Vrah

   Po travnaté planině přeběhl lehký poryv větru, noční ticho narušil šum o sebe se třoucích stébel vysoké trávy. Byla to nedozírná pláň, všude okolo se táhly obrovité lány trávy a nic nenasvědčovalo tomu, že by se v okruhu několika stovek kilometrů nacházela jediná lidská bytost. Ale přece. Kdybyste se pečlivě zadívali do hloubi slámově žlutého oceánu, spatřili byste nehybně sedící siluetu, stín ztracený v jiných stínech. Jen letmé světlo hvězd a měsíce se odráželo od tváře muže, osaměle sedícího uprostřed moře trav. Měl zavřené oči, zdálo se, že spí. Mohli jste ho tak pozorovat několik hodin. Pak, zničeho nic, se mužova víčka zachvěla a zvedla. Pohled očí pod nimi ukrytých by vydržel jen málokdo. Byl to silný, pevný pohled člověka, který už viděl příliš mnoho, kterého už nic nemůže rozházet a nic mu nemůže nahnat strach. Byl to pohled vraha. Muž se zvedl a v ruce se mu zalesklo něco stříbřitého. Pomalu se obrátil k severu a vydal se na cestu.

*

   Podzemní základnu prozrazoval jen obrovský talíř satelitu, tyčící se nad planinou. Skutečnost, že se pod ním nacházejí desítky kilometrů chodeb a v nich tisíce vědců a vojáků, patřila k nejstřeženějším tajemstvím v zemi. Existují ale lidé, před kterými tajemství neudržíte.

   V základně satelitu se nacházely dveře, hlídané dvojicí vojáků skrytých v uniformách s maskovacími polymery v trávě asi sto metrů od sebe. Byly to nepatrné dveře, když se vezme v potaz nezměrnost objektu, který ukrývaly. Samozřejmě, existovaly i jiné vchody, větší, určené k dopravě techniky a jiných velkých objektů. Ale muž si zvolil tuto nejsnadnější cestu, špatně střežený slabý článek celého komplexu. Ale i tento nejhůře zabezpečený vstup měl k dispozici několik desítek ozbrojených mužů, o elektronických bezpečnostních systémech nemluvě. Ale s tím muž počítal. Takové mise byly jeho specialitou.

*

   „Dal bych si kafe,“ odvysílal jeden z hlídkujících vojáků druhému přes interní okruh jejich taktických přileb. „Jo, já bych si dal zase ženskou,“ odpověděl se suchým zachechtáním druhý voják. „Jo, to taky, chlape. Je to tu služba na hovno. Sice vyfasujem plnou bednu těch přísně tajnejch kurevsky drahejch technickejch hraček, ale aby nám sehnali na povyražení aspoň pár holek, když už nás nepusťej nikam do města, tak to ne.“ „Máš recht. Člověk si říkal jaká je to čest, vybrali ho do nějaký přísně tajný mise, bude akce a tak, a vono se tu jenom sedí na prdeli a blbě čumí. Co to maj tak cennýho, že to musí hlídat takovej počet perfektně vycvičenejch chlapů? Člověk by se až zamyslel nad tím, jestli by se...,“ vojákuv proslov náhle skončil uprostřed věty. „Frede? Jsi tam?“ Ticho. „Frede, co se ksakru děje??!!“ Fred se neozýval, slyšet byl jen statický šum. Tady něco kurevsky nehraje, pomyslel si voják a jeho ruka se počala pohybovat směrem k přilbě, aby přepnula na veřejný okruh a varovala základnu. Druhá začala odjišťovat zbraň. Ani jedna z jeho rukou svůj úkol nedokončila.

   Muž pustil bezvládné tělo, po dopadu na zem zůstala hlava v nepřirozené poloze. Svlékl mu uniformu a taktickou přilbu, načež mrtvolu odvlekl několik desítek metrů dál a ukryl ve vysoké trávě, neustále se držíce mimo zorné pole nade dveřmi umístěné kamery. Oblékl si uniformu a nasadil helmu, pomocí své neurální přípojky pronikl do systému taktické přilby a odnesl si z něj informace o vojákovi, který ji nosil. Poté se připojil na veřejný okruh. „Tady Johny Gates, služební číslo 185963, žádám o povolení na 15 minut opustit hlídku.“ „Důvod?“ prskl nepříjemný hlas operátora. „Střevní potíže.“ Několik minut pauza. „Povoluje se.“ Muž v uniformě Johnyho Gatese došel s puškou na rameni ke dveřím a projel čtečkou čipovou kartu, kterou našel v kapse uniformy. Dveře se hladce otevřely. Muž vešel dovnitř.

  Malá místnost byla jasně osvětlená. Přímo naproti vstupním dveřím se nacházel výtah, střežený dalšími dvěma vojáky. Pravá stěna byla z neprůstřelného skla a skrýval se za ní operátor, sedící na otočné židli v půlkruhu monitorů bezpečnostních kamer. Z reproduktorů na stropě zaskřípal operátorův hlas: „Sundejte si helmu a identifikujte se.“ Muž chvíli stál a pak si pomalu sejmul přilbu. Jasné světlo dopadlo na dlouhé havraní vlasy vzadu stažené do culíku, odkrylo ostře řezané rysy a ošlehané tváře se zřetelnými lícními kostmi. Obrovské oči připomínající oči hada se upřely přímo na dispečera, kterému přeběhl mráz po zádech. Tu tvář znal. Tvář toho muže mu několik posledních týdnů vrývali do paměti, varovali ho, že se může objevit, že to je... Náhle se oslnivě zablesklo. Dříve než světlo oslepujícího granátu pominulo, dvakrát zazněla charakteristickým zvukem pistole s tlumičem a dva strážní se složili na zem, oba s kulkou v hrdle. Muž bleskovým pohybem přiskočil k prosklené stěně a udeřil do ní rukojetí pistole. Neprůstřelné sklo se s rachotem vysypalo. Ještě než střepy dopadly na zem, vrah byl vevnitř, udělal kotoul přes stůl posetý ovládacími prvky a v letu udeřil operátora do ohryzku, aby o okamžik později dopadl do podřepu s hlavou skloněnou k zemi. Dispečer se s bubláním svezl na zem. To vše netrvalo déle než pět vteřin. Dalších pět vteřin zůstal muž ve stejné poloze jako bezprostředně po dopadu, jen tenký pramen vlasů se mu vysmekl z culíku a spadl před skloněnou tvář. Potom pomalu zvedl hlavu a v jeho očích se něco objevilo. Něco nepopsatelného, něco hlubokého, něco... Ale nezůstalo to tam dlouho. Jako na povel se jeho tvář opět změnila v kámen, potáhla se tenkou, ale silnou vrstvou netečnosti. Jediným plavným pohybem se narovnal. Letmo zkontroloval monitory, ale žádné známky poplachu nezjistil. Nepočítal s tím, že to tak zůstane dlouho. Musel spěchat.

   Zamířil ke dveřím výtahu, které vypáčil a pronikl dovnitř. Pomocí směrových náloží, které měl s sebou, udělal otvor do podlahy a spustil se do výtahové šachty. K ocelovému lanu výtahu připojil mechanickou brzdu a pak se jen lehce regulovaným pádem začal řítit dolů. Po několika vteřinách určil pomocí hloubkoměru ve svém implantátu hloubku a začal brzdit asi padesát metrů před svým cílem. Tím byla větrací šachta křížící tu výtahovou v hloubce asi dvou set metrů pod úrovní země. Zastavil se na metr přesně a zapnul čelovou baterku. V naprosté absenci světla se ani jeho oči nemohly tmě přispůsobit. Asi minutu prohledával stěny okolo sebe, šachtu ale nenašel. Potichu zaklel. Sakra, ten parchant říkal, že jsou ty plány naprosto přesné. Znovu zaklel a začal šplhat po laně nahoru. Měl štěstí, asi po dvaceti metrech světlo čelovky proniklo do čtvercového otvoru o hraně přesně metr, umístěného ve správné stěně a vedoucího správným směrem.

   Muž si oddychl, ale v duchu si poznamenal, že plány komplexu nejsou úplně přesné a že se možná bude muset odchýlit od předem připraveného plánu. Odpoutal brzdu a plavným skokem se přenesl přes asi metrovou vzdálenost dělící ho od ventilačky. Dopadl na stěnu a rukama se zachytil hrany šachty, načež se rychlým pohybem vytáhl do bezpečí temného otvoru a ihned začal plazit kupředu. Občas se šachta stáčela kolmo dolů. Byl-li pád menší než šest, sedm metrů, což byla výška, kterou jeho modifikované tělo bylo schopno ustát, mohl skočit. V případě větší výšky používal skobu a lano. Po pěti minutách stísněného putování se dostal k čtvercovému poklopu v podlaze, kryjícímu jeden z východů z ventilačky. Věděl, že k cíli se musí dostat během příštích pěti minut, protože centrální bezpečtnostní systém kontoluje jednotlivá stanoviště každou půl hodinu, takže zjištění jeho přítomnosti a následné úplné zapečetění celého komplexu nastane – podíval se na hodinky - za 24 minut. Měl štěstí, že ho jeho mise zavedla jen na kraj základny, protože v případě, že by se cíl nacházel v hloubi komplexu, byl by úkol o poznání složitější.

  Opatrně posunul kryt a vzniklou škvírou se podíval na chodbu pod sebou. Asi o dva metry dál postávala a bavila se dvojice vojáků. Muž v duchu zaklel. V prázdné chodbě nebylo kam schovat těla, nejbližší procházející člověk by okamžitě objevil mrtvoly a spustil poplach. Nemohl tedy vojáky zlikvidovat a ani obejít, aniž by si ho všimli. A navíc musel tenhle problém vyřešit rychle.

   Po chvilce přemýšlení se vrah rozhodl zariskovat. Pomocí svého implantátu bezdrátově pronikl do operačního systému základny, snažíce se neprobudit bezpečtnostní fágy, schopné během vteřiny usmažit jeho mozek na prach. Prolétl nepozorovaně mezi sloupci informací, až narazil na potřebný program. Pomocí zfalšovaného bezpečtnostního kódu pronikl do ovládání osvětlení a vypnul světla v sekci A2, chodbě G568. Celou akci pečlivě zamaskoval, aby hlídací fágy a diagnostické buňky zásah neobjevily dřív než za několik desítek minut. Potom se opatrně prosmekl mezi sloupci dat, prošel houbovou tkání operačních pamětí a byl venku, plaval v proudech rádiových a mikrovlnných datových toků, ze kterých se už mohl bezpečně odpojit.

   Po opuštění kyberprostoru si úlevně vydechl. Akce, kterou právě provedl, byla velmi riskantní. V případě nezdaru mohl být v tom nejlepším případě prozrazen, v nejhorším přijít o život. Návrat do skutečného těla byl jako vždy doprovázen neurčitým pocitem ztráty, i když bezdrátový přenos nebyl zdaleka tak silný a jasný jako přenos po optickém vlákně, zapojeném přímo do neurální přípojky v zátylku. Přesto se prostor kolem něj zdál po zážitcích z kyberprostoru placatý, dvojrozměrný. Několik vteřin zůstal potichu sedět a naslouchal zmateným hlasům pod sebou. Pak se podíval škvírou. Ze dvou konců chodby sem pronikal nepatrný ždibec světla, pro obyčejné oko naprosto nedostačující. Jeho modifikovaný zrak však i v tom neznatelném osvětlení rozeznávalo siluety dvou zmateně se rozhlížejících vojáků.  Po chvíli se vydali k jednomu konci chodby. Naštěstí pro vraha zrovna k opačnému, než se potřeboval dostat. Naprosto neslyšně se spustil z třímetrové výšky na podlahu chodby a lehkým, neslyšitelným klusem se rozběhl ke svému cíli.