Zamčený ve strachu

Nenáviděli se už od malička, dělali si samé naschvály a učitelé někdy měli problém je od sebe odtrhnout. Potom přišel nový třídní a posadil je vedle sebe. Nebylo to právě nejlepší řešení, ale pan učitel si nejspíš myslel, že je tak nejlépe usmíří. Skutečnost byla jiná. Navzájem si trhali sešity, tahali se za vlasy a obden jim tekla krev z nosu.

Oba dva věděli, že protivník má své slabé stránky. Jeden měl šílenou hrůzu z uzavřených prostorů, vždy skoro omdléval když ho zavřeli na záchodky. Ten druhý měl zase strach z výšek, největší hrůzu prožíval, když ho donutili vylézt na vysoký žebřík.

O tom všem a ještě o dalších věcech přemýšlí “pan Zamčený” v malém pokojíku: ,Proč se vlastně tak nesnášeli?’

Na tuto otázku nezná odpověď, ale docela ho zajímá. Strach ze zbořeného stropu se před ním objevuje ve stále pevnějších a hrůznějších obrysech. Snaží se svou pozornost odlákat myšlenkami na svého věznitele, odvěkého nepřítele a na to proč se nesnáší: ,Asi proto, že...pomóóc, tady už to nevydržím ani chvilku...jsem na něj žárlil...já nechci umřít...pořád se kamarádil s holkama...co když na mě ten strop spadne...a nade mnou všechny ohrnovaly nos...’ má těch dvou myšlenek plnou hlavu, tedy spíš má plnou hlavu strachu a někde v koutečku mozku je myšlenka, ke které se snaží přilákat pozornost.

Už se mu to v hlavě motá, dokonce chce omdlít, aby nemusel vnímat ten velký a nemilosrdný strach a najednou z ničeho nic vidí světlo. Oslnivou záři ve tmě strachu. Je to vysoká postava oblečená do bílého roucha...

“Lituješ toho, že jsi vyvolával hádky a šarvátky se svým spolužákem? Toho, že sis ho proti sobě poštval? Už chápeš proč tě sem zamkl, aby se tě zbavil?” ozval se mohutný a přísný hlas postavy.

“Kdo jsi? A jak ses sem dostal? Vždyť klíč má jen školník, pár učitelů a nejspíš i jeden z mích spolužáků.”ptá se nechápavě zamčený.

“Copak to nechápeš? Jsem tvůj anděl strážný a snažím se aby sis uvědomil, že tvůj spolužák za nic nemůže,”vysvětluje postava. “To ty jsi žárlil a donutil ho k tomu, aby tě neměl rád.”

“Ale mě si nikdo nevšímal, bylo to hrozně nespravedlivé!”

“To není důvod k nenávisti. Co ti bránilo, abys ses choval stejně jako on?” kárá ho anděl. “Jestli si vzpomeneš , tak první hádka mezi vámi byla, když jsi se ve čtvrté třídě zamiloval do třídní krásky a ona si vybrala jeho. Snažil ses najít důvod k hádce. Nakonec jsi ho našel v kameni, který ti omylem kopl pod nohy. Samozřejmě, že si to nenechal líbit, ale nehádal se rád jako ty, jen mu bylo proti mysli, aby se obrátil a odešel. Když se útoky na něj stále opakovali, tak se ti vyhýbal a neměl tě rád. Potom jeho vztah k tobě vystupňoval k nenávisti a i on začal vyvolával hádky. Teď se zrovna prochází po parku se svou dívkou a jelikož tím nechtěl vyvolat další hádku, rozhodl se, že tě sem zamkne. Už ho chápeš?”

“Ano, už ano. Vím, že jsem se choval dost hloupě, když jsem na něj žárlil,” po těchto slovech anděl strážný zmizel.

V tom se ozývají na chodbě kroky a někdo odemyká místnost. Ten někdo je školník, otvírá dveře a vidí někoho ležet na podlaze vedle židle. Jde k němu a otáčí si jeho obličej k sobě. Poznává v něm žáka deváté A.

,Co ten tu proboha dělá?’ pomyslí si a spěšně odchází pro učitele.

Mezitím se bývalý uvězněný probouzí, pomalu si sedá na židli a uvědomí si, že ho nesnesitelně bolí hlava. Slyší na chodbě kroky. Patří školníkovi a dvěma učitelům, vejdou do místnosti:

“Není ti nic? Musíš se mnou jít okamžitě k lékaři, potom tě zavedu domů,” okamžitě spustí jeden z učitelů, v jeho hlase je znát úleva.Ale vysvobozený žák nechce o žádném lékaři ani slyšet okamžitě musí jít do parku promluvit si se svým sokem a omluvit se mu. To také udělá a jejich vztah začíná od začátku...