Houpací postel

"Chci být šťastná," odpověděla a zakousla se do červeného, dokonale vyleštěného jablka.

"Jak šťastná?Ty...nejseš?" vstal a mlčky obešel pokoj. Viditelně byl nejistý. Nevěděl proč se najednou chová tak odměřeně. Vždyť jim to přece klapalo. Dlouze se mu podívala do očí a otráveně se ušklíbla. Mohl v nich číst lhostejnost.

"Ne, nejsem. Ze začátku jsem si sice myslela, že bych tě třeba časem mohla milovat, ale až dneska jsem si uvědomila, že jsem si to jen nalhávala. Prostě ti to řeknu na rovinu. Jsem s tebou jen proto, abych zapomněla na Milana."

"Hmm"

Chvíli mlčel a pak složil hlavu do dlaní. Přemýšlel. Proč mu to vlastně říká? Když ho to nezajímá. Nemiloval ji, ale bylo mu s ní dobře. Ne proto, že uměla vařit, prát, žehlit a háčkovat. Ani proto, že se uměla postarat o děti a že byla ke všemu až přehnaně puntičkářská. Ale proto, že byla dobrá v posteli.

"A proč mi to říkáš?"

"Protože už nesnesu ten tvůj věrnej psí pohled."

"Jo tak. A ty si jako myslíš, že jsem ti byl vždycky věrnej?"

Tázavě si ho přeměřila a pak s přehledem řekla:

"Za ty  3 týdny co jsme spolu jsi beztak neměl příležitost mě podvést, a jestli jo, neudělals to. Na to jsi až moc měkkej."

Po chvíli:

"Potvoro, řek sem doma, že si tě chci vzít."

Pobaveně se zasmála a pak po něm hodila polštář.

"Neboj, hlupáčku, spát spolu budeme pořád."