...utonul v čase

Sklo v ruce studilo jako led a sevření povolilo. Sklenice vypadla. Pak se otočil, ale něco mu nedalo a podíval se na ni ještě jednou. Stála ve vzduchu. Protřel si oči a dál na ni nevěřícně koukal. Sklínka se jemně chvěla, vypadalo to, že se atomy už neudrží a každou chvíli se rozletí do všech stran. Přejel pod ní rukou, ale nic nenahmatal. Zabolela jej hlava, nějaká zvuková vlna utuhla ve vzduchu a do jeho hlavy bušil stále ten stejný tón. Podíval se na magneťák. Písnička stála na jednom místě a z reproduktorů se linul onen zvuk, mísící se s tikotem hodin, které donekonečna odtikávaly tu stejnou vteřinu. Pochopil. Čas se zastavil na jednom místě a nepohne se, dokud to neudělá. Ne, nepřekvapilo ho to, řešení znal.Musí jít proti. Proti času.

Přímo za dveřmi stál jeho bratr. V ruce knihu, ústa pootevřená. Prošel bytem, kde všichni seděli nebo stáli, strnulí, ve tvářích tupý výraz, možná i trochu vytřeštěný. Stejný, jako vždy, napadlo ho. Přehodil přes sebe černou koženou bundu a zabouchl dveře. Pak mu došla nesmyslnost jeho činu.

Na ulici vládl klid. Nikdo nikam nespěchal, měl nepříjemný pocit, že je ruší a tak přidal. Do domu Ali přímo vběhl.

Ali seděla na pohovce, v jedné ruce lak na nehty, druhou nataženou, přivřené oči. Jako kočka, pomyslel si, a zalila ho lítost. Pak jeho výraz ztvrdnul a posadil se naproti ní.

„Chtěl jsem ti to říct dávno, ale je mi jasné, že ty bys o někoho takového nestála. Špína společnosti, přesně to se říkalo, viď? Přesně to ti tloukli do hlavy … „ nehybná socha jej tiše pozorovala skrz prsty.

„Já tě miloval Ali, ale tys o to nestála. Říkal jsem ti, že pak už pro mě nemá nic cenu, alety ses jen smála. Tak … teď se směju já. A naposledy.“

Zvedl se k odchodu, ale pak se otočil a pohladil ji po obličeji.

K Patrikovi se dostal otevřeným oknem. Seděl tam v kroužku svých „přátel“, v puse jointa.

„Vlastně bych ti měl poděkovat za to, kam jsi mě přivedl, nemyslíš? Tak slyšíš?“ zařval a pak mu došlo, že mu nemůže odpovědět, jen ho vnímat.

„Jen díky tobě, je ze mě tahle troska….“

Pak se zamyslel a narval Patrikovi jointa do pusy druhým koncem. Humor ho ještě neopouštěl.

Zbývala mu ještě jedna věc. Před očima se mu stále vynořoval Aliin  obraz a to jej rozzuřovalo. Rozkopnul dveře u bytu, jen kousek od jejich, aby spatřil svého otce s další společnicí, kterých měl vždycky dost. S nájemnou děvkou, to sis vybral dobře tati, ušklíbl se. „Tohle je za mámu a za nás, tati. Tohle je za mě, ty hajzle.“ Zvednul koště, které se povalovalo za dveřmi a ze široka se rozehnal. Okna vitrín a sekretáře se rozlétla do milionů střípků které vytvořily ve vzduchu blýskavý, chvějící se vějíř. Postupně porozbíjel vše, co mu přišlo pod ruku. Něco visí ve vzduchu, zasmál se svému vtipu a odešel.

Sklenička se stále chvěla. Posadil se tak, aby na ni viděl a stisknul žiletku. Na klávesnici naťukal jen pár slov, aby se neřeklo. Pak zavřel oči a říznul.

„Brácha, máš telefon…“ vrazil Tomáš do jeho pokoje. Pak zahlédl bezvládné tělo. Rozsypané tabletky a krvavá skvrna.  S ohromením se přiblížil a povšiml si nápisu na monitoru. Zamrkal.

Když už nemáte moc času, zkuste jít proti němu a alespoň tak říct to, co jste měli už dávno.

Na zemi ležela hrstka střepů.