do očí lidí

Když se člověk dívá do očí člověku,kterého vlastně skoro vůbec nezná a cítí to,že je ten okamžik udělat však doopravdy cítit...pocit bezpečí a tak. Nechci se zamýšlet nad skutečností,skutečností vykonat ten čin/vykonání toho činu/,ale spíše nad pocitem touhy,která dokáže vést,dokáže dát sílu k okázalosti. K čemusi,na co člověku nezbývá tolik sil,jelikož společnost ho zahrnuje/zasycuje/ povinnostmi,tím,co musí a tím,co nesmí.

Lidé by si možná více měli pomáhat,tím získají pocit,že mohou cokoliv,odlehčí se od země a plují,alespoň malou chvíli ,mezi mraky. Znám ten pocit,určitá bláhovost. Jedině tohle mě však vede jít dál.

Tolikrát jsem se spálila,tolikrát…a teď už je ve mně jen maličkatá svoboda svého bytí ,bojím se a radši mlčím,než abych se odkryla,abych spontánně,bez strachu řekla,co si myslím,jak to vidím…,či se zeptala na hloupou věc,která mě napadla nebo které nerozumím.

Nerada věci nechápu,a proto se tolik ptám,chci prostě rozumět než si hrát na to,že to znám.

Dnes,jsem dospěla již tak daleko,že jsem začala bát být svá…lidi asi nechápou……

vsuvka.STRACH JE….Největší nepřítel člověka…,dokáže zabít,dokáže překonávat.

Snad tenhle pocit znáte…,či poznáte….vznikne z toho určitá melancholie.

Ale co….,jsem,existuju,chci být….,chci snít,…milovat…a být svá*…rovná se…být  jiná!

Proč?

A proč ne?!

A proč se už nepodřizovat?!

Proto,jen tak !

PS:Asi je chápu,odpustím,ale bolí to……………..*