Okovy

  Okovy

  Každé ráno se budila s

ocelovými řetězy na prsou,

s kovem tížícím

svědomí.

  Budila se do hluchého světa

plného betonové nenávisti

ubíjející ji s

brutální pravidelností a

nechápala proč?

  Každé ráno se budila s

ocelovými řetězy na prsou a

cítila,jak se jí zařezávají

do krve, do masa, do duše.

  Budila se se strachem z

dalšího dne a

usínala s obavami z

nadcházející noci.

  Opuštěná, spoutaná, vystrašená,

obepnutá páchnoucími okovy,

uprostřed pokoje s

květinovými tapetami.

  Dlaně plné oční rosy,

ústa zahlcená kovovou pachutí civilizace,

uvězněná ve vlastním tělě,

toužící po svobodě.

  Jednoho rána se

probudila a zjistila,že

rezavé okovy jsou pryč,

pryč z hrudi.

  Mohla skákat,dýchat,

mohla cokoli,co dřív ne,

ale první,co udělala

bylo stržení květinových tapet.

  Zděšena vlastnáím činem

stoupla si před zrcadlo a

spatřila, že od teď řetězy

nepoutají její tělo,

ale duši.

  Každé ráno se budila a

mělce dýchala smog všednosti

a každé ráno se marně snažila

vrátit řetězy tam, kde byly.