Tulák

Byl to muž dobrého srdce, který úsměvem léčil bolavá srdce. Toulal se městem jako opuštěný pes a vybíral ztracené drobné zapadlé v dlažbě, aby si mohl koupit něco k snědku a nějaký ten čaj. Všichni ho nenazvali jinak než Tulák Lidé ho znali, ale nikdy s ním nepromluvili, na některých bylo vidět, jak jím pohrdají a na těch druhých zas, že ho schválně přehlížejí.

Byli časy, kdy s nimi sedával v kostele a poslouchal kázání. Bylo to jediné místo, kde si připadal doma, kde měl pocit, že někam patří. Je důležité pro člověka vědět, kam patří a pro tohohle tuláka to byla jeho životní priorita. Strašně moc toužil po laskavém slovu. Neměl štěstí na přátele, ten poslední mu ukradl jeho památeční medailónek, který dostal od matky, ještě když žila. Jeho snoubenka ho taky parádně napálila, když mu utekla kvůli nějakému hejskovi se škodovkou a koženým kabátem, sebrala mu, co se dalo a ani mu nenapsala díky za třicet tisíc, gauč a všechny šperky, co se ti tam doma jen tak válely.

Tehdy si zapálil první cigaretu. Rozhodl se, že už nechce žádnou ženu, že nechce svůj byt plný její vůně a raději si zkusí život psance. Měl dva kamarády, kteří s ním chodívali často do kostela a na procházky daleko za město, kde si povídali bůhví o čem a snili o báječném světě plném báječných lidí a tak nějak podobně. Jeden z nich, Karel, byl tak trochu hluchý stařík, který mluvil v rozkazech, úsečně a stručně. Byl tak trochu komický, jako nějaký přestárlý generál. A ten druhý, Matouš, byl člověk jízlivý, ale se srdcem na pravém místě, ochotný a velice zdvořilý.Často velice melancholický a myslící na existenční otázky, které s ním však Karel nerad rozebíral, neboť jeho zajímali naprosto rozdílné věci.

„Kdybys myslel na rozumné věci, tak bys byl na tom líp. Kdybys furt nemlel vo tom tvém – proč jsem vlastně na světě – tak bys to možná i poznal!“ řekl mu jednoho pozdního večera, když se vraceli do města. Když se hádali Tulák se jen potutelně usmíval a nikdy nezasahoval. Bylo vidět jak se jejich roztržkami baví.

Chybí mu.

Karel s Matoušem už odešli. Našli je jednou v zimě celé zmrzlé. Opili se v jedné hospodě a domů nedošli. Tenkrát byla tuhá zima. Tulák je navštěvuje. Jeho pocit odloučení od světa po jejich smrti stoupal, cítil se opuštěný, zavržený a když mu bylo nejhůř vzpomněl si znenadání na báseň, kterou mu jednou přednesl Karel:

černé krovky brouka

kryjí mé svědomí

mým tělem roste louka

klid slunce dalo mi

Nemohl si teď přesně vzpomenou jak báseň dál pokračovala, ale pamatoval se ještě na  dva verše.

a cítím vlhkost prsti

procitnu s cvrčkem v hrsti

Vůbec netušil odkud to ten Karel mohl mít, nebyl nikdy na poezii a i když se ho ptal, odkud to zná, nikdy mu to neřekl. Často vzpomínal na společné večery, na povídání o minulosti, na povídání bez řešení budoucnosti. Tulák nikdy neproklínal svou minulost na rozdíl od svých milých. Zdálo se spíš, že necítí žádnou křivdu osudu, že život bere tak, jak je i se všemi jeho nedokonalostmi. Vyprávěl svůj příběh s klidem, ale ne před cizími. O minulosti zásadně mluvil jen s nimi.

Jednou byl vidět na lavičce v parku, to bylo už teplé léto, kde plakal jako školák, který dostal špatnou známku a bojí se jít domů. Lidé chodili kolem rázně a velmi rychle s hlavami odvrácenými na druhou stranu, aby se v nich neprobudil náhodou nějaký lidský cit a už vůbec ne soucit s člověkem, který si to podle nich nezaslouží, protože nikdy se nesnažil zapadnout a být řádový občan a vstávat do práce jako každý jiný. Nikdo netušil, že peníze má, že nemusí žebrat, ale toulá se životem z vlastní vůle. Rád se cítil jako hrdina nějakého realistického románu, zažít si obyčejný život s těmi nejobyčejnějšími lidmi. Ale ti byli teď vlastně už mrtví. Plakal. Končí mu jeho román.

Ztracený na lavičce. Neviděný. Nechtěný. Příliš dlouho byl zavřený ve svém vytvořeném světě, ze kterého se mu už nechtělo. Největší radosti si už prožil a novou zkušenost už nečeká. Zakrýval si svou tvář rukama a palci si otíral slzy, které mu hořce padali do klína. Plakal, že pociťoval nedostatek. Ztrátou přátel mu zase něco chybělo. Nebyl šťastný. Strašně potřeboval, ale nemohl si vzpomenout co. „Proč mým tělem neroste louka?“

Viděl jsem, jak k němu přichází holčička a se slovy uleh jsem tváří k zemi a cítím vlhkost prsti, okřeji ranním mrazem…a dávajíc mu něco do dlaně on dodává: „Procitnu s cvrčkem v hrsti.“ A když se dívá do své dlaně uvidí svůj medailónek, který dostal od matky, když ještě žila. Když pozvedl oči, ona už tam nebyla. Nevěřil. Ta podivná holčička odříkávající poslední sloku básně, kterou si hojil srdce. Ztracený medailon. Viděl jsem ho, jak se na něj ještě dlouho díval, pak vstal a odešel, nevím kam. Nikdo už o něm od té doby neslyšel. Nikdy ho už potom ani nikdo neviděl.