BRAMBORA ZA ÚPLŇKU TEMNÉ NOCI

Měla to být vyložená romantika, ale nějak se to celé podělalo. Byli jsme připraveni snášet brutální lyriku. A jenom proto, že byla tma jako v prdeli, chytl jsem se snad až příliš sadisticky Kamila za ruku a nechal se jím vést do temnoty lesa. Zcela jsem se mu obdivoval, jak se v té tmě dokáže tak nádherně orientovat. A to i přesto, že jsem si vyvrtl kotník a několikrát hlavou vrazil do stromu. Ale to mě Kamil vždy utěšil slovy:

,,Neboj Petře, bude to skvělá mrdačka.“

Šli jsme na chatu, do docela opuštěného vojenského prostoru. Čekala nás tam údajně dvě děvčata. Kamil je popisoval jako nějaké bohyně odevzdané chlípnosti a nemravně hezkých těl.

,,A jaký jen dokážou uvařit báječný guláš!“ udeřil se několikrát po sobě neobratně Kamil do břicha. A já si musel zívnout, protože jsem začínal cítit, že mám strašně málo okysličený mozek. To se mi pak přivírají víčka a já upadám do mdlob.

,,Už tam budem?“ ptám se nedočkavě Kamila a cítím, jak mi v mých bagančatech praskl první puchýř, z něhož se vyvalila krev a hnis.

,,Ještě tak dvacet kilometrů, Petře,“ snažil se mě uchlácholit Kamil a připálil si cigaretu. Musel jsem se obdivovat jeho plicím. Já sám mám totiž tak malou hruď, že když jsem si před časem kvůli depresi pustil u nás v kuchyni plyn, tak se mi do mých scvrklých plic nevešel ani sebemenší lok. Šel jsem proto ven a sebral před vchodem takové hezké, malé a bílé kotě. Když jsem se s ním zpátky vracel po schodech, celou dobu jsem si říkal:

,,No to přeci není možné! To nemůže být pravda! Copak jsem skutečně taková obluda?“

Ale bylo to v pohodě. Kočka do pěti minut chcípla. Vyhodil jsem ji z okna a při té příležitosti i vyvětral. Zastavil jsem plyn a děkoval bohu, že mě zachránil. Od té doby si boha nepřestávám naivně představovat jinak, než jako takové malé bílé kotě otrávené plynem. Šel jsem se vysmrkat. A zjistil jsem, že jsem do kapesníku vysmrkal i kus svých plic. A tak jsem je znovu spolkl, abych o nic nepřišel. Jsem totiž dobrodruh tělem i duší!

,,Kurva, Kamile, já bych si taky zapálil!“ vrhl jsem na Kamila nejen pohled zoufalce, ale i tuto hlasitou verbální prosbu. Kamil se jen na mě soustrastně zahleděl a lakonicky vytáhl z krabičky Startku.

,,Kamile,“ povídám. ,,Tys mě ale špatně pochopil, já mám vlastní cigarety, ale bojím se, že zemřu!“

Kamil mi tu cigaretu nakonec doslova vecpal do úst a dokonce mi připálil i svým oranžově umělohmotným zapalovačem! Pročež mi oznamuje:

,,Neboj Petře, už tam budem. Představ si ten guláš!“

Ale co má, do prdele, guláš společného s mrdačkou! Já si na jídlo moc nepotrpím. A i když jsem vegetarián, tak se zarputile oddávám masitému obžerství. Miluju krvavý biftek, a když mi pak někdo namítá, že já nejsem vegetarián, tak ho vidličkou přesvědčím, že mně na nějakém dobytku nesejde, protože já jsme vegetarián z podstaty a ne nějakého pitomého přesvědčení. Vždyť i moje vlastní matka mi říkala, když jsem měl své první delirium tremens:

,,Petře, lidi sou všežravci.“

Tehdy jsem ale nechápal, proč mi to vlastně říká. A navíc, proč u toho sedí v bílé noční košili na skříni a tahá se za svá léty vytahaná prsa, jako by snad chtěla opravdu zdůraznit nějakou filosofickou myšlenku.

A už jsem to začínal i cítit. INFARKT! Nebo alespoň MRTVICE? Odhodil jsem infantilně nedopalek cigarety a vykřikl:

,,Kamile, umírám!“

A jako tonoucí se i stébla chytá, doslova v křeči jsem se já chopil tkaniček jeho bot. Byly to takové vysoké červené Martensky. Docela jsem mu je záviděl, protože mně se takové boty líbí. Ale Kamil věděl jak na mě! Otevřel čutoru a vlil do mě život v podobě dvou tří deci pravého tuzemského rumu. A to mě znovu postavilo na nohy. Cítil jsem se dokonce natolik živý, že mi přišlo, jako by se mi zvětšil i objem plic! Štěstím bez sebe jsem začal kvičet jako králík, kterého můj dědek praštil do zátylku. A na svých křehkých dlouhých nožkách jsem skákal jako nějaká žabka Kuňkalka. Kamil mi musel dát duchapřítomně pár facek. A řekl mi:

,,Támhle za tím kopcem to je.“

Ale já pro samou tmu nic neviděl. Ještě štěstí, že mám tak bohatou fantasii. A tak jsem si představil takový docela dost vysoký a nezdolný kopec, přičemž jsem neopomněl opět upadnout do naprostého zoufalství. Ale Kamil mě už ze zkušenosti nakopl svojí kvalitní podrážkou a vyrazili jsme na cestu.

Měl pravdu. Mým skrovným odhadem to k těm dveřím chajdy nebylo už víc, než pět kilometrů. Kamil možná opravdu čekal guláš, ale já takovou cestu podstoupil čistě jen kvůli sexu. Nejsem přece už žádné dítě s plenkami! Ale jaké bylo mé překvapení. Stála tam ve světla jen jakási postarší tlustá a nesmírně ceckatá ženská v bílých umaštěných hadrech. Dala nám každému po omračující ráně. Pak nás obratně, jako by pod nátlakem letité zkušenosti, připoutala k takové dubové lavici. Do rukou nám vrazila škrabky, vysypala před nás několik pytlů brambor a postavila před nás obrovský hrnec s vodou.

,,ŠKRABTE!“ plivla nám opovržlivě do obličeje. A aby dodala tomu ten správně výhružný důraz, vytlemila na nás svoji tlustou a dosranou prdel, přičemž dodala:

,,NEBO!“

Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsme se s Kamilem nedopatřením ocitli v jakési školní jídelně. Kamil mi to pak i celé vysvětlil. Řekl mi:

,,Sorry Petře, když ale já byl zhulený jako dobytek.“

6. října 2004

Chlív out