Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Pomalu, neviditelně, zákeřně se nám začínají věci
rozpadat pod rukama. Otevřeme knihu a na všechny strany se rozbíhají plaví štírkové, ale jejich
dílo je už dokonáno:
listy s snášejí na zem, jako by je vzal vítr, a nikdo už neseřadí příběh tak, aby dal smysl. Zmačkneme péro tajné zásuvky s dopisy, které jsme psali s vášní před půl stoletím, a místo krve a slz jen popel a popel. Najdeme ve skříni jelenicovou rukavičku, zástavu dávného slibu, ale když si ji znovu zkusíme, sevřou nám ruku suché švy a jizvy, strhané žiloví listu, který padl předloni a nebyl pochován.
Důvěrné zrcadlo rozpraskalo do vrásek a zářivé mládí v něm ztrácí jeden zub po druhém. Ani pečetní vosk už nehoří, neslzí, nepřijímá cejch, Začadí a vypálí díru.
Na dně paměti doutná Etna, vítr nad bočním kráterem sráží vetřelce do pokleku, láva pod koleny ještě žhne. Zpod trosky dórské hlavice se zvedá kvetoucí akant, ano, jen ten nám v dětství vždycky chybíval do štěstí k diviznám
červencových dnů. Jejich slunce se k nám už nezná, pronás slunovrat letos nepřijde. A moře, to věčně zvoucí, tověčně začínané moře před námi ustupuje na obzor a v písku nechává jen rybí páteře, skořepiny a nepohřbené šlápoty lásky.
Písmák