Čarodějnice

Vracel jsem se ke starému domu. Noc pomalu stárla a já začal cítit, že vzduch chladne. Kolem vládlo ticho z kterého mi nebylo nejlépe. Proč někde nezahouká sova, nebo se neozve jiný noční tvor? Takhle jsem byl nucen se neustále otáčet a rozhlížet na všechny strany, jestli mě někdo nesleduje. V rukou jsem tiskl ranec s mými věcmi, vším co budeme pro nejbližších pár dnů potřebovat. Tady nás nikdo hledat nebude. Ne, pokud už nám nejsou v patách tak nic nezjistí. Vydržet několik dnů a pak už  nikoho nebude zajímat neznámá dívka obviněná z čarodějnictví.

Jenže co pak? Snad mám u sebe dost peněz, abych ji mohl odeslat s nějakým spolehlivým povozem zpět, tam kde má domov. A kde ho vlastně má? Nic o ní nevím a přesto jí pomáhám. To vše se mi honilo hlavou. Nakonec jsem se rozhodl odložit rozhodnutí na jindy.

Vstoupil jsem na paseku, přede mnou ležel temný stín starého dlouho opuštěného stavení. Stálo zde desítky let samo, bez lidí, až zvenku zarostlo plevelem a keři. Ale uvnitř je pořád dost dobré, aby poskytlo přístřeší a úkryt pronásledovaným. Vysoká tráva mě hladila po lýtkách a chladná rosa mi svlažila nohavice. Došel jsem ke dveřím. Zvedl ruku abych je otevřel, ale moje odvaha se najednou ztratila kamsi. Srdce se mi rozbušilo. Ona je tam a čeká na mě. Ona, taková krása! Jak někoho mohlo napadnout vztáhnout na ní ruku? Do ohně bych pro ni skočil a přece jí vůbec neznám.

Pocítil jsem strach. Jako zkamenělý jsem stál s rukou napůl vztáhnutou ke klice dveří, ale nedokázal jsem jí stisknout. Otoč se a uteč! Napovědělo mi moje vědomí. Nech ji svému osudu, nebo ona zničí tvůj. Mistr na tebe čeká a hledá tě. Tam leží tvoje budoucnost, v pomoci všem lidem, ne jenom jedné jediné dívce. Běž dokud je čas!

Hlas který jsem slyšel ve své hlavě ke mně promlouvat, mě mohl možná zachránit, ale síla proti které stál byla mnohem silnější a nehodlala ustoupit.

Náhle se dveře otevřely a v nich stála ona – Niniel. Krásná a neodolatelná stejně jako když jsem ji spatřil poprvé. Srdce mi už nebušilo jako o závod, měl jsem pocit, že se zastavilo natrvalo.

„To jsi ty. Bála jsem se.“ řekla. V jejím obličeji byl skutečně rozpoznat strach, po tom co prožila jsem se vůbec nedivil. Pokynula mi, abych šel dál a dveře za mnou pečlivě uzavřela na závoru.

Na stole uvnitř obytné místnosti plápolala svíce. Sedli jsme k němu a pojedli z toho co jsem přinesl. Niniel jedla hladově a rychle. Jak dlouho asi neměla nic pořádného do úst, napadlo mě. Vše jsme zapili hořkým červeným vínem.

Niniel si dlaní otřela víno co jí steklo po rtech a zasmála se zvonivým smíchem. To bylo poprvé co jsem ji slyšel smát se.

Smála se a mě se z toho najednou zatočila hlava. Země se zvedla a zase klesla, strop a podlaha se slily v jedno. To je tím vínem, napadlo mě. Zvrátil jsem se pozadu do lůžka na hustou ovčí vlnu. Moje oči se bez hnutí dívaly do stropu. Snažil jsem se zamrkat, abych jim uvolnil, ale svaly mě zradily. Pak jsem spatřil Niniel. Skláněla se nade mnou a stále se smála. Už ne nahlas, ale tichým úsměvem svých rudých úst. Pohladila mě po tváři a něco mi říkala sladkým hlasem. Konečně se mi do těla vrátila síla a cit. Zamrkal jsem víčky, Niniel jsem už nad sebou nespatřil. Posadil jsem se v očekávání toho, že se místnost se mnou zatočí a vše se bude opakovat. Ale nic takového se nestalo.

Niniel ležela vedle mne, přikrytá moji přikrývkou, kterou si držela u krku. Byla nahá, jen její dlouhé černé vlasy kryly bílá záda a přes ramena jí spadaly až na hruď.

„Pil jsi moc vína.“ Zaznělo z jejich úst, „toho se bát nemusíš, to přejde.“ Její ruka se znovu dotkla mojí tváře, přitáhla se ke mně a jemně mě políbila na rty. Místností se nesl jenom můj horký dech, jinak bylo naprosté ticho, ale já jsem se díval do hloubky jejích očí a slyšel jak šeptají neznámá slova o tom, že se můj život mění k nenávratnu, že jsem právě došel na rozcestí a dal se jinou cestou, než kterou jsem původně jít chtěl, ale že už s tím nikdo nic nenadělá. Znovu se mi hrozně zamotala hlava a té noci jsem se v těch očích utopil . . .

Ráno jsem se probudil v jejím objetí. Vzduch v domě byl hustý a zatemněná okna propouštěla jen málo světla. Tak abych ji nevzbudil, jsem vstal a vpustil do místnosti trochu světla. Vyhlédl jsem ven. Paseka zářila v ranním slunci, lesem se nesl ptačí zpěv a laň, která se pásla svěží vlhkou trávou zvědavě zvedla hlavu. Podívala se na mě svýma velkýma očima, jakoby hledala odpověď na otázku, zda-li jí ublížím a po chvíli svůj štíhlý krk zase sklonila a věnovala se pastvě. Z lesa se zvedala pára, obloha slibovala nadělit pěkný den.

Otočil jsem se zpátky a dlouho si Niniel prohlížel. Uvnitř jsem cítil veliké štěstí. Mohlo mě to roztrhnout. Má ústa se nepohnula, ale já přesto vyslovoval slova lásky. Tak jako noc předtím a tak jako dny potom, které plynuly zde v tom tichém lesním království, které patřilo jenom nám. Úplně jsem zapomněl na celý okolní svět, na nebezpečí co tam číhá, na Edberta, na moje poslání. Už jsem netoužil stát se ranhojičem, chtěl jsem být jenom s ní.

Naše dny zde se ale povážlivě krátily, jídla i pití ubývalo. Bylo jasné, že zanedlouho začne naše cesta. Ano, naše. Copak bych jí mohl opustit? Té první noci jsem jí přísahal, že ji odvedu v bezpečí domů, že se o ní postarám. Nic a nikdo mě nemohl od toho úmyslu odvrátit. Tehdy jsem měl pocit, že se nic na světě nemůže postavit síle mojí lásky k ní. Tehdy jsem tomu věřil.

Dny plynuly, uběhlo jich už sedm a mě se odtamtud pryč nechtělo. „Proč už neodejdem? Chci domů, prosím!“ plakala mi každé noci na rameni, ale já se vždy vymluvil na to, že ještě není bezpečno, že musím zajistit zásoby na cestu a slíbil jí brzký odchod. V duchu jsem se ale ptal sám sebe, proč zde nemůžeme zůstat navždy? Opravil bych dům, věnoval se nějakému řemeslu, třeba bych kácel stromy a žil bych s ní. S ní až do smrti.

Jak bláhový jsem byl! Jenže tehdy nade mnou ta síla ještě neměla takovou moc, třebaže den ode dne sílila a já nemohl odolat. Osud však vše vyřešil dříve než strašlivé kouzlo naprosto ovládlo mou mysl.

Stalo se to osmé noci co jsme tam prožili. Leželi jsme vedle sebe, zachumlaní pod pokrývkou, Niniel už spala, když někdo zabušil na dveře. Vylekaný, ale více odhodlaný s nožem v ruce jsem přišel ke dveřím. „Hej, je tam někdo, otevřete mi prosím? Potřebuju pomoct!“

Mlčel jsem a nevěděl co říct. Hlas se ozval znova a zapřísahal se, ať ho nenecháváme na holičkách. Zněl slabě a zoufale, což mi dodalo odvahy. Ostatně jestli tam je někdo kdo nám chce ublížit tyhle chatrné dveře ho nezastaví. Opatrně jsem otevřel. Dovnitř nakoukl vychrtlý obličej jakéhosi staříka. Měl tak utrápený výraz a neustále opakoval slovo prosím, prosím. Byl sám. Přikývl jsem a pozval ho dál.

Muž byl v plášti a přes rameno nesl poloprázdný uzlík. Vyprávěl, že je poutníkem a žebrákem. Dřív prý byl počestným mužem, ale o všechno přišel a už neměl sílu začínat znova. Dal jsem mu trochu z našeho posledního jídla a nalil vody, víno nám už došlo.

„Děkuju, děkuju,“ opakoval dokola pro změnu: „víte člověk se toulá světem a pozná různý lidi, zlý i dobrý. A naučí se je rozeznávat. Těm zlým se už zdaleka vyhýbám. Stačí jedno jejich slovo a vím s kým mám tu čest. Jsou zlý lidi a ještě horší. To vy normální smrtelníci nepoznáte, ale já mám takový dar.“

Mluvil o spoustě dalších věcí, které mě vůbec nezajímali, asi byl chudák rád, že si má s kým popovídat. Nechal jsem ho, mluvil tiše, jak byl zvyklý a já myslel, že to Niniel neprobudí. Jenže ona se náhle zavrněla a procitla. Přítomnost kohosi cizího ji vyvedla z míry.

„Berndtrame, s kým to mluvíš? Kdo tu je?“ trhla s sebou polekaně. Zvedla se a podívala se na starce.

Jeho tvář zničehonic zesinala. Svaly na krku a tváři se napnuly, prsty sevřel lem pláště. Výraz v jeho očích už nebyl tak přátelský a vyrovnaný.

„Ty tu nejsi sám?“ podivil se, „proč si mi to neřekl? A je to dáma, no nebudu už otravovat a půjdu.“ Asi třikrát za sebou rychle poděkoval a zmizel ve tmě noci.

„Co to mělo být?“ otázal jsem se Níniel. Podíval jsem se jí do tváře, byl v ní tvrdý, neúprosný výraz.

„Něco tě trápí?“ polekal jsem se, „znáš toho člověka?“

„Ne, byl to jen podvodník a zloděj, nic víc. Jak bych ho mohla znát?“

„Vždyť to byl jenom ubohý žebrák. Podívej, zapomněl si tu svůj uzlík!“ sebral jsem ho ze země, byl lehoučký, skoro nic nevážil, určitě v něm nebylo nic důležitého, „počkej tu chvilku, doženu ho a vrátím mu ho.“

Vyběhl jsem do noci za staříkem. Slova Niniel, kterými mě prosila, abych ji nenechával samotnou a ten ranec jenom někde zahodil jsem nechal za sebou a hnal se pěšinou za mužem. Brzo jsem před sebou spatřil jeho šedou siluetu. Zavolal jsem za ním a on zastavil.

„To je vaše, nechal jste to tam.“ Podal jsem mu ranec. Beze slova ho ode mne vzal, vypadalo to, že chce pokračovat dál, ale rozmyslel si to a vyhrkl: „Proboha, mládenče nezůstávej s ní! Pojď se mnou varuju tě. Zachraň se!“

Vytřeštil jsem na něj oči. Co to mele ten starý blázen?

„Ona není to za co se vydává. Skrývá v sobě zlo. Neotálej, nech ji a zmiz dokud je čas. Je to nestvůra!“

„Ty zmiz, dědku prašivá a už se nikdy neukazuj, nebo si mě nepřej!“ rozkřikl jsem se na něj plný zlosti. Stařík se bázlivě skrčil a s očima zírajícíma na mě vyděšeně se dal na ústup. Zůstal jsem notnou chvíli stát a snažil se pochopit co to všechno mělo znamenat. Ve chvíli kdy jsem se otočil a chtěl vrátit proťal ztichlý les strašný výkřik. Patřil tomu muži. Nesl se černou tmou. K hvězdnému nebi vylétlo hejno vyplašených  nočních ptáků. Pak se zvuk rychle ztenčoval, až zanikl zcela.

Znovu jsem se rozběhl po lesní stezce. Minul jsem několik keřů, zákrutů a málem se zřítil do mělkého dolíku. V něm stařík ležel. Přiskočil jsem k němu. Zvedl jeho tělo do náruče a v bledém měsíčním světle spatřil, že jeho hrdlo a hruď něco hrozivě rozsápalo. Staříkovi oči mě poznaly, jeho rty se mi pokusily cosi říci, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Tělo znehybnělo. Jeho oči se stále upíraly na mě, ale nic už neviděly.

Vyděšeně jsem přemýšlel co mohlo způsobit tak strašné zranění, co ho mohlo zahubit. A pomalu jako plyne potůček v nížině mi docházelo, že jsem nechal Niniel samotnou. Posedl mě strašný strach. Položil jsem starcovo tělo na zem a rozběhl se zpátky ke stavení. Starostí a tísní jsem málem nemohl dýchat, každý krokem se mi hruď stahovala čím dál tím více. Ať je v pořádku, opakoval jsem si dokola. Dám za to všechno!

Doběhl jsem k domu a vrazil dovnitř. Místnost byla prázdná. Ne! V duchu jsem zaplakal: „To ne! Niniel, kde jsi?“

Vyrazil jsem znovu ven, oběhl dům a hledal stopy kudy mohla dívka zmizet. Pak jsem ji uviděl. Stála na pasece, úplně nahá, osvícená měsíčním světlem. Prsty trhala květy a stébla, cosi z nich pletla. Její vlasy byly černější než noc, ale tělo neposkvrněné a bílé jako alabastr.

„Niniel, co to děláš? Musíme se schovat uvnitř, stalo se něco strašného.“ Přišel jsem k ní a vzal ji za ruce. Měla je neuvěřitelně chladné. „Pojď dovnitř, je zima.“

„Ale ty blázínku, mě není zima, spala jsem celý den, chci se procházet po lese. Je krásná noc, copak to nevidíš?“