Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se1. Jak přijít v jednom dni o to nejcennější
Autor
Martie
Sestřenka (2:59 PM) : Co ,že jsi tak náhle pocítila touhu svěřovat se kusu imaginárního papíru? Martie (3:00 PM) : Já ti nevím...deník si píšu normálně do bloku(ačkoli jsem do něj psala naposled asi před půl rokem:oDD Sestřenka (3:00 PM) : :-D Martie (3:00 PM) : No a někdy se prostě člověk musí svěřit...ale je divné psát to do bloku, který může kdykoliv kdokoliv najít…piš si ho taky, pak to slepíme a dáme jako knihu :o) Sestřenka (3:02 PM) : Na to nemám čas :-DDDDDD Martie (3:03 PM) : Nemyslím každý den, jenom když bude něco vážně zvláštního :o)) Nikoho nezajímá, jak si čistíš zuby ;o))) Sestřenka(3:04 PM) : :-DDD To je blbost! Martie (3:06 PM) : Jako co? Ty zuby nebo deník? :oD Piš si ho…ne pravidelně, jen občas. Napíšeme i minulost…a co víš co nám přinese budoucnost… Sestřenka (3:14 PM) : Větší sranda už to nebude :-D Martie (3:16 PM) : Třeba jo:oD Svět je fakt jedno velký divadlo...pořád se něco děje. Sestřenka (3:20 PM) : Tak jo :-D Čert to vem! :-D
Tak kde jen začít...asi už vím. Každý člověk má chvíle, kdy se ocitne na dně a myslí si, že nemůže ven. I já takových chvilek měla hodně...a tahle je jednou z nich...
-***-
V pravé ruce jsem křečovitě svírala propocené telefonní sluchátko a po tváři mi stékal ledový pot. Napětím jsem téměř nedýchala, oči mě začínaly pálit.
"Co babička chtěla?” odhodlala jsem se po chvíli a nepoznávala vlastní hlas.
Ticho.
“Mami, jsi tam?”
Ticho.
“Mami!”
“Martinko, ” ozvala se konečně, když už jsem přestávala doufat. Vlastně ani nemluvila, šeptala.
Věděla jsem co přijde a nebránila se strachu.
“Děda před hodinou zemřel, ” svěřila mi po další odmlce pravdu a ačkoli si za to jistě nadávala, bezmocně se rozbrečela. Nedivila jsem se, držela to v sobě tak dlouho…až moc dlouho na jednu pětatřicetiletou ženskou se dvěma závazky a studeným manželem.
Zabolelo to…víc než jsem si myslela. Trhaně jsem se nadechla : “Jak ti je? A co babička?”
Nemohla dál mluvit ,takže předala sluchátko tátovi. “Vydrž doma a nějak to pověz Ajce. Budeme se snažit přijet brzy, ” nepáral se s tím. Ostatně můj táta se nezatěžoval nikdy ničím, vždycky byl rychle hotov i s tou nejvážnější situací.
Odkývala jsem mu několik dalších příkazů a ukončila hovor. Pak jsem se unaveně sesunula na rodičovské dvojlůžko. Cítila jsem se podivně prázdná, jako by mi někdo vzal část sebe sama, avšak pláč se nedostavil. Pořád mi nic nedocházelo.
V mysli se mi vybavila dědova tvář, v posledních dnech zmuchlaná stářím a ztrápená bolestmi. Zemřel prý ve spánku…jinou smrt si ani nezasloužil. Nebyl pro mě pouze obyčejným člověkem, nýbrž andělem. Tolik věcí mě naučil…jak správně sedět, chodit, mluvit…první slovo, jaké jsem kdy řekla, bylo koneckonců právě děda…a teď odešel?
Copak Martinka, to je holčička! Té je hřích ublížit.
Zvláštní. Přestože tato slova pocházela od něj, nedodržel je. Zranil mě.
Pomalu jsem vstala a odebrala se do obýváku, kde moje malá sestřička sledovala televizi.
“Na co koukáš?” zeptala jsem se bezbarvě a sedla si vedle ní na gauč. Na obrazovce se honily dvě malé veverky, které mluvily směšně zkreslenými hlasy. Jedna byla vymóděná v parádním klobouku a kožešinovým kabátku, druhá měla červené tričko s potiskem. Pousmála jsem se.
“Chip a Dale,” potvrdila mi mou domněnku a vesele se smála jejich kouskům.
Nasucho jsem polkla. Co vlastně chtějí? Jak jí mám říct, že přišla o dědu? Je to ještě holčička, maličká a bezstarostná…nemůžu…nedokážu to.
Spěšně jsem se zvedla.
“Kam jdeš?” ozvala se nespokojeně a vztáhla ke mně ruku. Nebyla ráda, když musela zůstat sama, byť jen na okamžik.
“Jdu nakrmit křečky. Přijdu hned,” vymyslela jsem průhlednou výmluvu, ale kupodivu na ni skočila.
“Dej za mě pusu Bubáčkovi,” nabádala mě ještě, načež svou pozornost upnula zpět k televizi.
Osvobozeně jsem vzala pytlík s krmivem a odkráčela do jejího pokoje. Tam nadzvedla víko prostorného terária a jako robot doplnila těm prckům jídlo. Pak už jen vyhledat toho pravého mrňouse, abych mohla splnit poslední úkol, jež jsem dobrovolně přijala.
Rozhrnula jsem hromádku pilin a narazila na něco tvrdého. Opatrně jsem nakoukla.
Rázem mi po zádech přejel mráz.
Bylo to Bubáčkovo tělíčko. Miniaturní, chlupaté a…studené. Všude okolo něj byly zvratky, oči vyhaslé, výraz nehybný.
Bleskurychle jsem stáhla ruku zpět a zničeně se posadila na květovaný koberec pod sebou. Tohle přece nemůže být pravda…
Dlouho zadržovaná stavidla slz z ničeho nic povolila. Schoulila jsem se do klubíčka neštěstí a plakala, plakala nad nespravedlností světa, nad krutostí života a vlastně i sama nad sebou ještě hodnou dobu poté, co mě Ajka našla, a přidala se ke mně.
-***-