Rozpolcená duše

„Proč je život tak nespravedlivý?“

„A jaký by měl být? Spravedlnost v lidských vztazích je moc složitá a zamotaná… Člověk v nich těžko určí, co je a není spravedlivé.“

„Ale proč mám trpět, když mi nedokáže říct, co ke mně cítí? Proč mi nedokáže říct, že je se mnou rád a že se se mnou cítí fajn? Vždyť to není přeci nic tak obtížného!"

„Moc si ho idealizuješ… Vkládáš do něj naděje, které on nemůže splnit. Přeci jenom se po dvou letech nedokáže rozhodnout, zda spojí svůj život s Tebou anebo zůstane s ní. Konečně bys měla pochopit, že se neodpoutá od něčeho, co sice tak nějak funguje, ale nechce riskovat…“

„Riskovat co? Pohodlí? Možná máš pravdu. Být s někým se setrvačnosti je pohodlnější než ten vztah opustit a začít budovat něco nového… Asi mě bere jen jako povyražení.“

„Povyražení? Možná... Neví, oč s Tebou přichází. Nestojí Ti za to trápení, zapomeň na něj!“

„Zapomenout?! Víš přeci sama, jak je to těžké… Jak lehko se to řekne! Mnohem hůř se zapomíná na někoho, kdo v Tvém srdci zanechal nesmazatelnou stopu.“

„Mě o tom nemusíš vyprávět. Známe to přeci obě. Ale musíš koukat dopředu, jen se neohlížej…“

„Jak se nemám ohlížet?! Mám z toho strach… Myslíš, že jde zapomenout?“

„Za nějaký čas určitě! Chce to kus odvahy…“

„…odvahy, kterou nemám…“

„Máš ji, jen o ní nevíš!“

„Věřím Ti, vždycky jsi mi říkala pravdu. Děkuji…“

„Nemáš za co, děláš pro mě to samé. My to zvládneme…“

„Ano, já vím, já to vím…“

21. 10. 2004