Nejdřív

V létě po druháku na střední škole se stala jedna z nejzvláštnějších věcí, co jsem až doposud dokázala; úplně jsem přestala mluvit. Ráno jsem se probudila, hlava mi třeštila, zdálo se, že všechno je jen černý mrak kterým se nechávám unášet bez poslední naděje na nalezení smyslu života, iluze už najednou nebyly, sny vybledly a ztrácely se v nerozpoznatelných konturách, a já jsem přestala mluvit.

Nebyl to začátek, nebyl to konec a nejspíš to ani nebyl vrchol, každopádně mi tehdy bylo tak špatně, že už jsem ani necítila bolest, tlak nebo úzkost, jen mi bylo špatně a noc ze mne vysála poslední zbytky života tak jak jsem ho znala, jak ho zná každý.

Ten den jsem se seznámila s Mimem. Alespoň myslím. Je to normální, že nemám úplně přesně uspořádány události chronologicky, tak se vymlouvám. Mimo je můj nejlepší přítel, i teď, když už tady se mnou není a já si jen kreslím, abych přestala přemýšlet. Mimovo kouzlo bylo v tom, že se mnou byl, když mi bylo přesně tak špatně; v tom byla jeho nezměrná a nevyčíslitelná cena, z toho pramenila čistá láska, kterou jsem k němu cítila, která nikdy nepřerostla v lásku z červené knihovny, a právě to mi pomohlo uvědomit si plně a ne pseudoplně svou prázdnotu a izolovanost ve světě, kam jsem nikdy nechtěla patřit a po vzoru existencionalistů jsem se s tím mohla maximálně zkusit smířit.

Seděla jsem na posteli a v duši jsem měla prázdno, které až svíralo a nutilo mě symbolicky se nahrbovat. Venku pod okny procházeli lidi, jako kdyby se nic nestalo, a ono se jim asi doopravdy nic nestalo, rozhodně se jim krásně šlo a mluvilo, nehleděli na to, že já vysoko nad nimi závidím jako uvnitř zkažená. Sestra vešla do mého pokoje a já jsem si toho ani nevšimla, pro to ticho co se uvnitř mě rozléhalo jsem ji neslyšela, stejně jako ona teď nemohla slyšet co cítím. Krásný scénář. Sestra nechápe, zanádává, nepochopí, žaluje.

„Nazdar,“ řekla jen. Pamatuju si, že řekla nazdar; říká nazdar pořád, v nejnevhodnějších situacích, zdraví jako balík, zdraví tak dědu v nemocnici, moje přátele, mě, když je mi divně. Podívala jsem se jen na ní a oči mě pálily. Neodpověděla jsem. Jistěže.

„Co si dáš k snídani?“

Zvedl se mi žaludek.

„Je tam ten rohlík s čokoládou.“

Seděla jsem jen pořád na posteli a absurdno procházelo každým nervem v těle. Neměla jsem vůbec chuť na rohlík v čokoládě a soutrpné pohledy rodičů a sestry a hovory s opatrností ve svém erbu, hovory, abychom se nestali dysfunkční rodinou utíkající před problémy svých členů pod vlastní rukáv.

„Potřebuju vědět jestli ho budeš jíst.“

Pro propočty asi.

„Můžeš odpovědět?“

--

„Debile,“ a byla pryč.

Ze zdola na mě mával. Už přišel. Můj budoucí nejlepší přítel, strážný anděl, průvodce sny a nočnímu můrami, překladatel světa a světu. Zavolal na mě a já se smála. Mimo má ten nejkrásnější hlas. Je to hlas nemocného člověka, poškozený hrtan, bolest v každém slově, skřehotání a smích vlastní jen jemu. Zasmál se zase tak, jako to umí jen Mimo a já cítila něco mezi úzkostí a úlevou, což se nevylučovalo, naopak věci začaly konečně dávat smysl.

Dívala jsem se ještě asi dvacet minut ven z okna na ty stromy, pod kterými jsem ho poprvé uviděla, okusovala si nehty, nadskakovala přitom na posteli a nevnímala tupou bolest hlavy, protože ta si mě nezotročí, a chvíle toho zvláštního pocitu trvala hrozně moc dlouho a jen jako z hlubin ke mně doléhal matčin hlas lákající mě na rohlík s čokoládou.

Nemluvila jsem ještě tři dny. Jsou i horší případy, říkali.

Nejsem nic speciálního.