Chvilka vraha

    „Vylil jsi mi pivo“ řekl Albert .

Zrzek, který tak učinil byl úplně opilý, za zády měl půl tuctu svých přátel a navíc se snažil udělat dojem na chichotající se společnici. Byl to přesně ten typ: velký, ale když se rozděloval rozum nedošla na něj řada. Místní buřič a rváč. Stačí se škaredě podívat třeba jen na stůl a okamžitě je u vás. Nikoliv však s nabídkou k tanci, ale přišel vám vysvětlit, že ten si nezaslouží váš pohled. A to tak, že vám to vtluče do hlavy. Samozřejmě o ten stůl. Nehodlal se zaleknout někoho, kdo byl o hlavu menší a nevypadal jako silák. Takových už Albert poznal víc než by chtěl.

     „Ano? A copak s tím uděláš chudáčku?“ zašklebil se zrzoun. Výbuch smíchu jeho přátel zaplnil celou putyku.

     Albert se s lítostí zadíval na zvětšující se louži vylitého piva. Pomalu se pootočil k zrzkovi. Aura chlastu a potu ho udeřila do nosu. Jemně a pomalu si protřel oko a pak náhle vymrštil pravou ruku. Nebyla to nejlepší rána, protože se zrzek pod vlivem levného piva potácel, ale splnila svůj účel.Ozvalo se nepříjemné křupnutí lámaného nosu. Zrzkova prasečí očka se zavřela. Odletěl zpátky, ke svému stolu a zůstal ležet v bezvědomí na podlaze. Z nosních dírek se mu řinula krev a vytvářela u jeho hlavy kaluž krve a hlenů.

     Albertovi přicházející rvačka vůbec nevadila. Těšil se na ni! Potřeboval se rozptýlit a zbavit se na chvíli hloubajících myšlenek a tenhle způsob mu vyhovoval. Často teď přemýšlel nad postavou, která ho najala a platila přímo královsky. Ne, že by mu ten druhý důvod nějak zvlášť vadil. Peněz  měl dostatek. Byl obyčejný nájemný vrah. Práce jako práce říkal si už snad stokrát. Obchody ve formě „ Tady máš prachy a ať toho hajzla už nikdy nevidím“ byly náplní jeho dosavadního života. Minulost a budoucnost nestála za nic. Nemyslel na ně. Měl peníze a přítomnost.

     Teď však potřeboval pár informací. Věděl, že tihle „milí“ pánové mu jistě řeknou co potřebuje.

„Tak prosím…ještě někdo?“ zeptal se a udělal drze vyzívající gesto. Přejel rychlím pohledem zbytek  gangu.

   “ Pojďte, pojďte  tak se zvedněte!“ kvičel radostí ďáblík který se prodral na povrch a hučel Albertovi v hlavě.

     Kumpáni se začali zvedat od stolu, převrhajíc své půllitry. Albert na nic nečekal, přikrčil se a skočil. Popadl nejbližšího zvedající ho se ožralu za  zátylek., přitáhl jeho hlavu ke svému koleni a kopl proti ní. Odměnou mu bylo opětovné křupnutí. Muž se svalil jako býk na podlahu.

   „Dva nula“ zakvičel opět ďáblík.

    Albert pohledem zhodnotil situaci. Chystali se na něj vrhnout naráz….s tím počítal.Tak je to vždy, když jich je víc. Jeden však odkud si vytáhl nůž. Většinou rvačky takto nekončí a Albert cítil, že se mu situace začíná vymykat z rukou. Nerad bych tu musel někoho zabít, proletěla mu myšlenka hlavou. Nechtěl na sebe moc v okolí upozornit. Musím to s končit.

    Albertovi pohyby začaly být rychlejší, nacvičené a ovládané s dokonalou koordinací. Jeho pohyby teď připomínaly tanečního mistra. Pravou nohu zasáhl protivníka pod koleno. Ten se uprostřed kroku zhroutil v bolestech k zemi. Pak zahrál ztrátu rovnováhy a nechal druhému útočníkovi pomyslnou šanci.

     Mladý blonďák s uhrovitým obličejem pozdě pochopil jeho úmysl. Něž pěst prorazila vzduch kde měl Albert stát, ležel nechápavě na zemi s botou zabořenou hluboko do břicha. Všechen vzduch mu vyšel se zúpěním z plic a omdlel.

    Rulf sledoval jak cizinec jednou ranou poslal Macka k zemi. Nevypadal  na první pohled nebezpečně a tímhle se dostal do problémů.  Navíc ho v příštím okamžiku vyděsilo, jak se Sten zvedl a během vteřiny padl omráčen na zem. Ten cizák ho začal pěkně srát. Uchopil rukojěť svého nože a pousmál se. Čekal, až ho Marek se Svenem chytnou a on mu vrazí nůž do břicha. Rulf se připravil ke skoku ze židle.

    Albert rychlým úderem srazil blonďáka. Usmál se ,když viděl jeho překvapený výraz kterým jakoby říkal… „Jak?“. Přitom dával pozor na chlapa s nožem. Okamžitě mu jeho vlastní nůž vklouzl do dlaně, jako už tisíckrát. Rulf vyrazil.

Albert zkušeně uhnul a přečetl dál opilcův záměr. Rulfova druhá rána byla jeho poslední. Albert jej několika přesnými údery odzbrojil a povalil na nejbližší stůl. Pajzlem se ozval hlasitý nářek a zaúpění když Albertův nůž přibil Rulfovu ruku ke stolu. Krev se smísila s pivem vylitým na stole.  Vrah se podíval  kroutícímu se muži s pobavením do tváře.

   “Víš, něco bych od tebe potřeboval „