Jak jsem šel do práce.

Jsem od přírody cílevědomý typ. No možná chci být od přírody cílevědomý typ a tudíž dělám třeba to, že si nařídím budík na šest ráno i přesto že můžu jít do práce až na devět.Což má za následek  to,že jakmile mi začne budík zvonit,okamžite si uvědomím jaký jsem byl naivní idiot a podle situace spím do sedmi nebo do půl deváté.Abyste mi rozumněli, délka spánku je závislá na tom jestli jsem byl večer kalit nebo ne.Což je naprosto normalni jev u většiny lidí.

 No a dnes ráno o půl deváté jsem se malátně propotácel koupelnou, kde jsem nestrávil víc času než bylo nutně nezbytné a znatelně svěžejší se v kuchyni posilňuji růžovoučkým ibalginem. O pět minut později už kráčím směr práce.Mám to sice jen pět set metrů, ale když už jsem se tím zaspáním uvedl jako správné líné hovado, tak si to ted přece neskazím a tu jednu zastávku z Hybešky na Václavskou pojedu šalinou,ne? Při čekání na zastávce přemítám o tom co se asi včera večer všechno dělo, z čehož mě vytrhnou až dva blížící se autobusy a za nimi plazící se šalina.Koukám že je to jednička,ta bude určitě narvaná a s vědomím že všechny autobusy, šaliny a kdovíco ještě, musí jet na Václavskou,nastupuji do prvního co zastavuje.

 Jelikož stejně jako cílevědomý jsem i bystrý a všímam si každého detailu, tak mi neujde že tenhle autobus má všehovšudy osm sedadel vzadu a šest vepředu.Sakra,sakra říkám si když civím na ten prázdný prostor mezi nimy,je tam jen tyč se spoustou popruhů…všude reklamy na invalidní vozíky….docvakávač mi začíná fungovat, no jasně!To je pro postižený lidi na vozíčcích, chytrý, obdivuju.Mám radost jak  moc bystrý jsem a málem se začínám opájet svou vyjímečností, když se ozve: ,,příští zastávka Červený kopec!” Jejda! Horečně vzpomínám kde to je…. Do hajzlu! Červený kopec je daleko! A taky vysoko! Ve vteřině mi všechno dochází,  chybějící sedadla, tyč, popruhy, invalidní vozíky….Na tom posraným Červeným kopci je nějakej ústav pro dlouhodobě nemocný či hospic nebo co, ja se zabiju.Ale neklesám úplně na mysli a nehroutím se do sedadla, možná taky proto že bych si rozsekl hlavu o tu tyč a zůstal viset na popruhu, no a protože jsem si vědom toho, že jestě víc než bystrý, jsem rychlý, mrštný jako kočka, s postřehem orla a vidím otevřené dveře.Takže v duchu dnešního rána , visíc na madle, zůstávám tupě zírat na dveře kteréžto, se sykotem jim vlastním,

zavírají. Achjo, právě projíždíme okolo mé zastávky a já si všímám dědka, který sedí na jednom z mála sedadel, v ruce drží nějaký ovocný stromek, nedůvěřivě na mě čučí a

určitě si mě zkouší zařadit mezi dlouhodobě nemocný,neřku-li umírající, i když po té kalbě

bych do jedné z těch skupin možná zapadl, v duchu se uchichtnu.

 Právě stojíme na křižovatce kousek za mou kýženou zastávkou a ja se rozhodl použít něco ze svých pověstných vyjednavačských schopností na toho mileho ridice, které mam ještě rozvinutější než mrštnost a hbitost, vždyť mu to nic neudělá když mi tady otevře přední dveře. O minutu později se už řítíme směr Červený kopec a já jsem celkem rád že jsem nedostal přes držku, i když, co si budeme povídat, s mým postřehem a pověstnýma rychlýma rukama může být ten kokot rád ze na tý křižovatce nevystoupil on. Libuji si v tom, že jsem ho nechal žít a užívám si cestu.