Smrt je začátek, život konec.

 Kathrina seděla u stolku a dívala se do zrcadla. Připadala si samotná. A bylo to tak. Nejdřív jí opustil její kluk Tomáš a potom ta hrůza... Slzy se jí vedraly do očí. Stále to viděla. Pořád dokola.

O šest týdnů dříve...

 Nastoupila do auta s rodiči. Nesnášela tyhle výlety do města. Vždycky, když vystoupila, zakuckala se. Ve vzduchu bylo víc splodin, než kdekoli jinde. "Přestaň se už tak tvářit." napomenula ji matka a zkontrolovala se v zrcátku. "Tsss! Já do města nechci! Proč mám jet do města s vámi? Můžu zůstat doma!" ohradila se Kathrina. Otec nastartoval a matka si povzdychla. "Vždycky jsi tam jezdila ráda." "Ale teď už ne!" odsekla Kathrin. "Já ti říkal, že ten Tomáš je sbírač polibků." ozval se otec. Na něj se nedokázala zlobit. Na něj ne. Sklonila hlavu a mlčela. "Máš pravdu. Omlouvám se..." řekla.

  "Nakonec to nebylo tak zlé." okomentovala matka návštěvu. Kathrin nesla několik balíčků a byla naštvaná. Její matka čekala, až otec otevře auto. Jenže nenesla žádný balíček. Zato Kathrin a otec ano. Otec položil balíčky na zem a otevřel dveře. Cesta zpátky byla deštivá. Matka v druhé polovině cesty trvala na tom, že si sedne za volant ona. Nakonec opravdu seděla za volantem. Kathrina se modlila, aby matka nezapomněla za tak dlouho řídit. Nakonec už na to nemyslela. Ale pak se to stalo. Matka kýchla. Nestalo by se nic, kdyby se neotočila a nehledala kapesník. "Pozor!" vykřikl otec. Bylo už pozdě. Auto sjelo z cesty. Několikrát se převrátilo a zůstalo potom na boku. Kathrin se nic nestalo díky balíkům, které jí obklopovaly, ale nevěděla, co je s rodiči. "Tati..." zasténala. Nikdo jí neodpověděl. Pomalu se přesouvala mezi ně. Vykřikla. Něco jí drželo za ruku. Byla to její matka. Obličej měla od krve a jedno oko měla venku. Držela ji křečovitě. "Já tě... nenávidím!" zasyčela matka. Potom povolila stisk. Kathrin prudce otevřela dveře a vyběhla ven. Obešla auto a podívala se okýnkem na otce. Sklo bylo ale od krve. Otevřela dveře. Ze dveří vypadla ruka. Kathrin si to vysvětlila jako známku života. Vytáhla otce ven. "Tati. Mluv na mě, prosím!" šeptala.

 "Je mi to líto, ale vaši rodiče jsou mrtví. Jste sirotek." oznámil jí doktor. Kathrin se zatmělo před očima. Sirotek, sirotek, sirotek, sirotek. Pořád a pořád dokola, jako zaseknutá gramofonová deska. Později ji noc co noc děsila matka ve snu.

Současnost... 

Kathrin se zvedla a šla do haly. Stála tam její adoptivní rodina. "Chtěla bych, aby jste jeli po silnici opatrně." říkala jim hospodyně. "To není nutné." řekla Kathrin. Všichni tři se otočili.

 "Tak, za chvíli tu bude tvůj nevlastní bratr." řekl jí otčín. Kathrin se rozhlédla po pokoji. "Jsem doma!" ozval se za ní hlas. Otočila se. Ve dveřích stál Tomáš. "A jéje." hlesl. "Ty?" vykřikla Kathrin. "Vy dva se znáte?" zeptala se macecha. "Chodili jsme spolu." odpověděl Tomáš.

 Kathrin se s výkřikem probudila. Zase matka. Kathrin se zhluboka nadechla. Venku byla bouřka. Pomalu se otočila. Vykřikla. Za oknem uviděla matčinu tvář. V tu chvíli se sesunula na zem. Po chvíli se probrala. Nikdo k ní nešel, nikdo nic neslyšel. Zvedla se. Co to viděla za oknem? Nic si nepamatovala. Pohled jí zavadil o papír. Zvedla ho a četla:

 Slečno Kathrin,

s lítostí Vám oznamujeme, že při kontrole po nehodě s Vašimi rodiči, jsme zjistili poškození mozku. Pomalu Vám odumírají mozkové buňky, přičemž si nebudete některé věci pamatovat. Prosíme Vás, aby jste přišla na další vyšetření.

                                                           Primář Marmolius

Kathrin dočetla. Nevěřila vlastním očím! Kolikrát byla takhle překvapená? Chtěla na vzduch. Udělala pár kroků, když se uhodila o otevřenou skříň. Najednou si vzpomněla na tu nehodu. Usmála se. V kuchyni vzala nůž a vklouzla do ložnice nevlastních rodičů. Napřáhla se a bodla. Macecha vykřikla a hned zemřela. Otčín se probudil a bránil se jí. Když nakonec poznal, že je to Kathrin, na vteřinu ztuhl. Kathrin bohatě stačila ta vteřina a bodla. Nejdřív do hrdla a potom do srdce. Chvíli se dívala na svíjejícího se otčína a potom šla do Tomášova pokoje. Tomáš zrovna chtěl jít za rodiči. Kathrin ho praštila rukojetí nože do zátylku.

 Tomáš zasténal. Rozhlédl se. Před ním stála Kathrin. "Co se děje?" zeptal se. Kathrin se zasmála. Něco mu hodila k nohám. Uviděl hlavy svých rodičů. "Chceš vědět, co se stalo? Řeknu ti to. Nesnášela jsem matku a dostala jsem nápad, jak se jí zbavit. Střechu v autě jsem postříkala fialkovým parfémem, který nesnáší a kýchá po něm. Jenže potom jsem díky mé nemoci zapomněla. Odjeli jsme do města a matka z města řídila. Povedlo se! Ale smůla byla, že měla jet sama. Místo toho jsem jela já a otec. Zemřel a já jsem na tom měla vinu. Teď jsem si vzpomněla a cítím se skvěle. Tvoje matka mě teď nesnáší, když se dozvěděla, že jsme spolu chodili. Tak jsem se jí zbavila. Tvůj otec měl tu smůlu, že se vzbudil. A ty teď budeš taky trpět." řekla. Tomáš se na ni zděšeně podíval. "Taky mě zabiješ uříznutím hlavy?" zeptal se s nenávistí. Kathrin se zasmála. "Já jsem k tobě vzplála vášnivou láskou. Ale ty jsi mě uhasil. Tak teď vzplaneš ty. Ale já tě neuhasím. Na to mám moc měkké srdce." odpověděla. Teď si všiml, že je připoutaný k židli a kolem něj je benzín. Anejen kolem něj, ale i na něm. "Kathrin! Ne!" vykřikl. Kathrin vyšla ven z pokoje a vyšla před dům. Zapálila benzín a poslouchala Tomášovo volání. "Pamatuj si: Smrt je teprve začátek. Život konec." zašeptala. Viděla ohnivé světlo v Tomášově pokoji. Odjistila granát a hodila ho k domu. Schovala se za horolezeckou stěnu. Uslyšela výbuch. Znělo jí to jako tóny varhan. Usmála se.

O pět dní později...

 "Kathrin, to jsou tvoji rodiče." odpověděla sociální pracovnice. Kathrin se usmála. "Vy máte nějaké děti?" zeptala se. Když přikývli, Kathrin radostně stiskla seznam se způsoby, jak zabíjet...