Osudové setkání

Z cyklu "Ze života"

Kapitola 3

Osudové setkání

Seděl v tramvaji a jel právě domů. Odpolední směna mu právě skončila. Byl to známý stereotyp. Cestu znal nazpaměť. Okolní ulice s blikajícími neóny nočních podniků, se míhaly za oknem. Přehlížel poloprázdný vůz.

    "Příští zastávka - Stodolní," oznamoval ženský hlas. Vůz se blížil k ostrůvku. Dav mladých netrpělivě očekával až se dveře otevřou. Dovnitř se s dupotem nahrnuly štěbetající dívky. Dvě z nich zasedly také obě prázdná místa naproti němu. Rychle stočil pohled ven z okna.

    Dělal, že si jich nevšímá. Ve svých 25-i letech byl stále sám. Nikdy neměl odvahu oslovit dívku, která se mu líbila.

    Dívky na sebe pohlédly a vyprskly smíchy. Mladík hleděl upřeně z okna a zachovával kamennou tvář. Měl vypracované, atletické tělo z těžké práce v dole, ale stydlivou povahu. Naučil se však tvářit sebejistě. Alespoň si to myslel.

    Obě slečny se zájmem sledovaly divného kluka, jenž seděl naproti jako socha a bez mrknutí oka hleděl z okna.

"Hele, že se na mně podívá, o co?" naklonila se a pošeptala do ucha kamarádce plavovlasá dívka.

"Nemáš šanci, ten asi ztumpachovatěl," odpověděla ji stejným způsobem.

    Mladík zatím upřeně hleděl z okna. Sledoval v něm odraz vnitřku osvětlené tramvaje i s oběma děvčaty naproti. Pozoroval, jak si šeptají a pokukují po něm. Hlavně se mu líbila ta hnědooká plavovláska. Nemohl z ní spustit oči. Věděl, že dívky neměly ponětí o jeho nočním zrcadle. Hnědoočka začala hypnoticky sledovat jeho obličej. Snažila se upoutat jeho pozornost, aby se na ni podíval. Vsadila se přece s kamarádkou, že toho kluka "oživí".

Petr si s hrůzou uvědomil, že se na něj zaměřila. Viděl, jak si před chvíli šeptaly. Tušil, že to bylo o něm.

   "On se na mně snad nepodívá!"  s hraným zoufalstvím zašeptala Monika přítelkyni. Ta vyprskla smíchy a zakryla si přitom dlaněmi tvář. Mladíka polilo horko a modlil se ať už je na místě, kde obvykle vystupuje. Konečně! Dveře se otevřely. Chvatně vstal a vyběhl ven. Ještě zaslechl, jak se obě děvčata hlasitě rozesmála.

   Stejně je to škoda. Pomyslela si Monika. Byl docela šikovný.

    Petr kráčel zamyšleně domů. V hlavě se mu neodbytně promítal obraz plavovlasé dívky. Musel na ni neustále myslet. Její tvář mu vyplnila celou mysl. Ani nevěděl, jak se ocitl před dveřmi do bytu. Vytáhl z kapsy svazek klíčů. Vybral zeleně označený a chystal se odemknout.

    Co to! Kdo mu vyměnil zámek! Zkoušel marně zasunout klíč. V tom se rozletěly dveře a objevil se obrovský chlap v trenýrkách:

"Co je?! Co tu chceš?!"        

Uvědomil si, že stojí před cizím bytem.

"Promiňte, promiňte, já, já se spletl," rychle se otočil a vyběhl na schodiště. Zjistil, že je o patro výše. Nechápal, jak mohl ve výtahu zmáčknout šestku místo pětky. Odemkl rychle dveře svého 1+1 a skočil dovnitř.

   Udýchaně padl do křesla. Pomalu se uklidňoval. Vzpomínal na krásnou dívku z tramvaje. V mysli se mu neodbytně zobrazovala její krásná tvář. V hrudníku cítil palčivý pocit beznaděje. Ještě nikdy v životě mu takhle nebylo. Byl přesvědčen, že už ji nikdy nespatří. Pravděpodobnost dalšího setkání se rovnala téměř nule. Jeho logické myšlení mu nedávalo naději. Mezi čtyřmi stěnami ho najednou přepadla úzkost. Vyběhl znovu ven.

    Před domem hltal plnými doušky chladný podzimní vzduch. Nevěděl vůbec kam jde. Opájel se neustále představou plavovlasé dívky ve své mysli. Ostrý jekot pneumatik přerušil tok jeho myšlenek. Trhnul sebou. Stačil ještě zahlédnout vzrůstající mřížky chladiče nákladního vozu. Pak přišel drtivý úder. Ponořil se do tmy...

   Nemocniční pokoj svítil bělobou. Ticho rušilo jen pravidelné, tiché pípání EKG a odkapávání nitrožilní výživy. Probudil se. Nic nechápal. Nic si nepamatoval.

    V pokoji sester diskutovaly tři mladé praktikantky.

"Já říkám, že už se neprobere," rezolutně prohlásila jedna z nich.

"No, po týdnu v bezvědomí bych se ani nedivila," odvětila druhá.

Třetí tiše chystala na pojízdný vozík teploměr, náhradní sáček s výživou, tlakoměr, desinfekční roztok a osušku. Myslela na pacienta s hlavou zcela pokrytou obvazy.

"Jdu mu vyměnit kapačku," řekla dívka a vyjela s vozíkem na chodbu.

   Dveře jeho pokoje se otevřely. Spatřil dívčí postavu v oblečení zdravotní sestry. Vcházela zády dovnitř a za sebou táhla pojízdný stolek. Dojela k jeho lůžku a otočila se na něj. Jejich oči se setkaly. Dívka překvapeně zírala do blankytně modrých očí v bílých obvazech.

To je přece ON! Často myslela na mladíka, který před ní utekl z tramvaje.

To je ONA! Blesk mu projel mozkem a vykreslil v mysli plavovlasou dívku s velkýma hnědýma očima. Vzpomněl si na všechno…

    Hleděli na sebe v němém úžasu. Mluvit už nemuseli. Četli si v očích jako v otevřené knize. Věděli, že už je nic nerozdělí.