4 roční období

Zima má zvláštní kouzlo. Stromy nemají listy, je skrz ně vidět a ty holé větve jsou trošku pochmurné a strašidelné (je přeci hezké, jen tak se trošku bát, i když člověk ví, že
vlastně není čeho). Navíc je sníh, takže je všude víc světla, které se od něj odráží. A hlavně, v zimě je ticho! Nevím, jestli jsi to někdy zažila, jestli ne, zkus si někdy v zimě udělat večerní procházku. Půjdeš mezi těmi holými stromy, pod nohama tu křupe sníh, do nosu kouše mráz, ale jinak ti je teplo, hřejí tě rukavice. Dojdeš za město, kde už nesvítí lampy, jen
blikající hvězdy na obloze. Zastavíš se a budeš poslouchat. Ticho. Jistě, ne úplné, protože slyšíš auta z města, hučící kotelnu, vlak, ale když počkáš pár minut na chvilku, kdy se všechny zvuky civilizace utiší, budeš tam sama jen s přírodou. Uslyšíš jen vítr ženoucí krystalky po sněhu a jeho svist mezi větvemi. Pak se i vítr utiší, zatáhne se a v absolutním tichu se z nebe začnou pomalu snášet vločky. Zvedneš halvu proti nim a cítíš, jak ti usedají
na rty, na víčka, na tváře. Nestudí, protože se hned roztečou, ale šimrají. Díváš se do té černoty nad tebou a divíš se, odkud se pořád berou ty vločky. Jsou jich tisíce, miliony. Otřeseš se zimou a vydáš se na cestu domů. Víš, že tě tam čeká hrnek s teplým čajem a pohodlná postel. No není zima nádherná?

Jaro je zase jiné. Příroda se probouzí, vyrazí svěží zelená tráva, občas sprchne, ale mezi mraky vykukuje sluníčko a začíná hřát. Cítíš závan teplého větru a chce se ti běžet. Rozběhneš se a připadáš si volná, plná energie a elánu. Pak se zastavíš a rychle oddychuješ. Když se ti tep zklidní, zhluboka se nadechneš a v tom si to uvědomíš. Nejkrásnější na jaru je, že voní. Po sterilní a mrazové zimě, kdy jsi měla jen rýmu a necítila nic, jaro voní.
Vnímáš čerstvou mokrou hlínu, vůni nové trávy, kůry stromů, prostě všeho. I vzduch tak nějak zvláštně voní, příjemně, svěže.

Pak je čím dál tepleji a přichází léto. Znáš ta rána, kdy se probudíš, vyjdeš ven a hned cítíš, že bude parný den? Brzy, kolem sedmé, je ještě příjemně chladno, ale Slunce již neúprosně stoupá po nebi a sálá, za pár hodin bude naprosto nesnesitelné vydržet na přímém slunci. Když to přijde, hledáš blahodárný stín, ale když se do něj uchýlíš, není ti o moc
příjemněji. Spalující žár dosáhne i sem. To vedro tě omamuje, jsi unavená, nechce se ti nic dělat, jen tak ležet. Ne spát, prostě ležet, dívat se na krajinu kolem a ani o ničem nepřemýšlet. Užíváš si, protože víš, že tě nic netrápí a nemusíš nic dělat. Žádná škola, žádné povinnosti, prostě nic, co by ti zkazilo nádherné prosluněné odpoledne. Přijde podvečer a po něm noc.
Vlahá, teplá letní noc, která tě příjemně osvěží po úmorném dni. Najednou se cítíš plná života a chce se ti tančit. Uslyšíš lákavé latinskoamerické rytmy a příboj moře na pláži. Je to sice jen představa, ale moc krásná. Jsi doma, stojíš na u lesa a vnímáš. Vnímáš všechno, co se kolem tebe děje. S tvými vlasy si hraje teplý větřík, který opodál šumí mezi stromy v lese, louka se rozezněla koncertem cvrčků a kobylek, v dálce zavyje pes, zaslechneš smích, když lidé vyjdou z hospody. Pak se podíváš na oblohu, odkud na tebe mrkají tisíce hvězdiček a představuješ si, jestli tam taky někdo žije a dívá se na hvězdy. Vzpomeneš si na  oční oblohu,  kterou jsi viděla v zimě. Tahle je jiná, vidíš jiná souhvězdí, ale vlastně je to pořád  stejněnedosažitelné nekonečno.

Teploty se zmírní, přijde babí léto, a s ním i průzračně čistý vzduch a neskutečně červené zapadající Slunce, které zabarvuje krajinu do oranžova. Už není vedro, ale pořád příjemně teplo, vysoko na obloze se prohánějí rozevláté cáry mraků. Pak zežloutne, zčervená a zhnědne listí, les je najednou plný nádherných barev a kombinací. Mezi listnáči zeleně září smrky, modříny a borovice. Procházíš se po tlustém koberci z listí, které ti šustí
pod nohama. Najednou přijde dešťová přeháňka, chceš se běžet schovat, ale pak se zastavíš, zvedneš hlavu a necháš si kapky deště stékat po obličeji. Šimrají tě jako slzy, když ti tečou z očí, ale nepláčeš. Naopak, směješ se, ani nevíš proč. Protože ti je dobře. Zatočí se kolem tebe vítr a zvedne oblak listů, probíháš mezi nimi a připadá ti to šílené, ale krásné.