Posraný auta

Šla, jak nejrychleji mohla. Nejraději by mu utekla.

Jel vedle ní, sotva jí stačil, a v jeho hlase bylo něco, co jí připomínalo raněné zvíře:

 „Proč jsi mi lhala?“

„Vždyť tys mi taky lhal.“

Zalykala se slzami. Hystericky na ní ječel, už pomalu přestávala vnímat jeho slova. Z její bolestné otupělosti jí probralo až zatroubení auta.

Otočila hlavu a viděla ho jak prudce zahnul na silnici, červený favorit se mu tak tak stačil vyhnout. Chytla ho a vší silou se ho snažila odtáhnout. „Nech mě bejt,“ zuřil.

Přemýšlela proč to neudělá, když si to pán tolik přeje, a přitom co se ho snažila odtlačit. Pouliční lampy všechno barvily do oranžova a ji napadlo, proč právě dnes večer musí jezdit tolik aut. Posraný auta. Chvíli se s ním přetahovala. Nakonec se unavil a nechal se dostrkat na chodník.

            Co mám udělat? Přešla tak, aby k ní byl čelem, pořád se ale křečovitě držela jeho vozíku. Jeho bezmocnost jí fascinovala. Chvíli se snažil vyprostit, ale už neměl tolik sil. Klekla si k němu a hladila ho po vlasech. Zhluboka oddechoval, ještě měl trochu divoký plamínky v očích.

            „Miluju tě,“ zašeptala.

            „Vážně?“

            „To víš, že jo ty můj blázínku,“ ujistila ho ale sama si nebyla tak jistá.

Pletu si vlastní klec. Podívala se do hloubky zoufalých černých očí … usmála se a políbila jeho hořkoslaný rty.