Kap kap

zase sled.. nečeho... úplně to z toho kape...

Říkají mi dítě, zkazíš si život a psychiku, tu svojí nešťastnou psychiku, což jistě vím a všem děkuji za účast když mluví s cigaretou v koutku a s blahosklonný výraz je skelný a moc daleko než abych ho ocenila, líbí se mi zvuk těch slov a tak se směju, směju se sama sobě, když přemýšlím o tom, že nejlepší by bylo dát si přes hlavu deku a nevidět a nebýt viděna, nikdy jí nesundat a chodit tak po světět chráněná před vším zlým a taky bych mohla nosit stříbrnou tlustou kombinézu aby nikdo neviděl to co já každé ráno ve své rozespalosti nenávidím každým dnem silněji, tak jako každým dnem se stávám strojem a lidskost odhazuji a jsem unavená až mi praští kosti, a zase jen slyším něco o ničení života a pak přijde a vidí mě civilní a deku před ním taky nenosím, sklený výraz se tříští a chladný odstup odstupuje i když "je pořád něco těžkého co drtí" a brání napsat pár slov typu ráda si teď a tady rozřežu žíly aby krev vytekla a tělo uschlo na troud a emoce se ztratila (já se bojím!), a mrzí mě že plán nevychází a on mě má rád stejně jako já sebe nenávidím a tiše se pod peřinou ptám sebe sama jak ještě dlouho a trhám netrhací kalndář v očekávání toho dne kdy se zase octnu sama se svojí dekou uprostřed polí vysetých do takové býšky že se celá skryju až po čelu, které jediné bude známkou toho, že pořád žiju, i když sama a s dekou přes hlavu, nespokojená a sama, čekající na každý den a plačící a vztahující zkřivené ruce vstříc kolemjdoucím, ať si mě vezmou domů, roztřesenou a nevděčnou, nezdržím se dlouho, jen dokud mě nezačnete mačkat, a taky bych ráda zase slyšela o ničení života, protože se mi to už asi líbí.

---