Dekadentní myšlenky

Farael zamyšleně prohrábl ztichlé struny své loutny. Znuděným pohledem zelených očí sledoval lidi v krčmě. Jeho přátelé se snažili na něčem dohodnout s hostinským a byli přitom dost hluční. Odvrátil se a nespokojeně mlaskl. Znovu se dotkl strun, ale jejich tón při hospodském rámusu vůbec nebyl slyšet. Najednou s ním kdosi prudce trhl a probral jej tak z letargie.

"Faraeli!" vyhrkl se smíchem příchozí a rychle mu zamával rukou před očima. "Ty snad spíš s otevřenýma očima!?"

Farael místo odpovědi jen neurčitě zakroutil hlavou. Jeho přítel lehce uhodil do stolu, jako by se znovu pokoušel barda probrat, a kamsi zmizel. Když se po chvíli vrátil, našel Faraela se stejně unylým pohledem, jako když odešel. Postavil na stůl dva poháry jybhysu, usedl a podezřívavě pozoroval přítelův obličej.

"Děje se něco?" zeptal se konečně.

Farael k němu otočil hlavu, ale stále zarytě mlčel. Nadechl se, ale pak se zarazil a zas jen bezmocně potřásl hlavou. Přitáhl k sobě jeden z pohárů a trochu upil.

Sidreon pokrčil rameny na znamení, že se vzdává, zanechal přítele v oparu jeho malátnosti a odebral se k jinému stolu, kde kohosi zahlédl.

Farael rezignovaně sledoval, jak se Sidreon vzdaluje. Můj věrný přítel Sidreon, ten taky nic nevidí? Musím ven, napadlo ho, potřebuju jít na chvíli ven… Nechal na stole stát nedopitý pohárek a s loutnou v ruce vyšel rychle z hospody pryč.

Na věži katedrály se právě rozezněly zvony. Farael se zastavil, nedbaje na nadávky těch, kteří spěchali a kterým stál v cestě, a poslouchal jejich melodii. Lehce naklonil hlavu a přimhouřil oči. V mysli se mu začínaly míhat obrazy, z nichž pomalu zkoušel komponovat baladickou skladbu.

"Zatraceně, uhni mi z cesty!" zařval kdosi a zasněný Farael mohl být rád, že včas strhl sebe i loutnu z dosahu biče rozzuřeného vozky. Už neslyšel milostnou píseň, ale lamentování kupců a chrastění váčků s penězi, necítil lehkou vůni chrysantém, ale čpící pot koní, neviděl obraz krásné paní, ale prodejné loretky bez kapky ctnosti. Znechuceně zkřivil ústa a snažil se co nejrychleji prodrat zaplněnou ulicí k domu Theresie, své milenky.

"Ó, má paní!" zvolal, když viděl, jak dáma jeho srdce v družném hovoru se svou mladší sestrou kráčí ke kočáru, přistavenému u jejich domu. Jakmile Faraela zpozorovala, přeletěl jí přes tvář letmý úsměv; aniž z něj spustila oči, naklonila se ještě rychle ke své sestře, aby jí špitla poslední slůvka, a vyšla mu vstříc. Farael si tu krátkou chvíli, jež mu byla dána, nevěřícně prohlížel naloženou drožku a když k němu Theresia pomalu došla, věnoval jí dost zkormoucený pohled.

"Vy odjíždíte?" řekl zastřeným hlasem.

Theresia krátce zvedla obočí, jako by tím říkala: Už to tak bude. Jemně vzal její ruce do svých a dřív než ji stihl zavalit desítkami otázek, které mu vytanuly na mysli, řekla:

"Faraeli, má sestřenka chystá svatbu a já jí jdu za družičku. Ta zpráva přišla nečekaně, i když je také možné, že se zpozdili poslové, přece jen je to dálka…"

"Vaše sestřenka? Netušil jsem, že-"

"Ale ano, vždyť ji znáš, určitě si na ni pamatuješ. Má sestřenice Beata, bydlela dřív na okraji města nedaleko hradeb. Ona teď žije v Lycaonském království, odešla odtud, když…" Theresia se na okamžik zarazila. "Vlastně na tom nesejde," dodala s líbezným úsměvem.

Farael napjatě sledoval její tvář a snažil se v ní něco nalézt. Něco, sám nevěděl, co konkrétně hledá; snad jen drobný záchvěv, záblesk v očích, říkal si. Pravda, z Meedofi do Lycaonu je docela daleko a najmout si soukromého posla je drahé, svěřit pak své psaní do rukou těm, kteří listy mezi městy převážejí ve velkých dřevěných vozech, zase nejisté kvůli lupičům, již rozdíly mezi projíždějícími vozy nedělají a likvidují je všechny. Změřil pohledem ještě jednou stojící kočár.

"Theresio, vy byste ale odjela a mne nechala zcela bez vysvětlení? Kdybych dnes nešel okolo a zítra zde místo Vás nalezl jen mlčící dům se zavřenými okenicemi…?" nedokončil větu a snažil se, aby se do jeho hlasu nevlily výčitky a ponurá nálada, jež byla v posledních dnech jeho průvodkyní.

Jen potřásla hlavou, jako by jeho řeč byla naprosto nemístná a zbytečně ufňukaná. "Samozřejmě, že jsem pověřila paní Minu, aby ti předala můj vzkaz a případně vše ostatní vysvětlila."

"Jakže? Ale proč-"

"Vždyť víš, že kdyby to bylo možné, řeknu Ti to přímo. Ale pochop, že už mi zkrátka nezbývalo mnoho času a bylo tu tolik věcí, které jsem ještě musela udělat. Zabalit zavazadla, sehnat dárky pro budoucí novomanžele-"

"Není to povinnost spíše pro Vaše služebnictvo?" otázal se Farael s trochou ironie i hořkosti v hlase.

"Ach, Faraeli…" odvětila a stulila se mu do náručí. Zřejmě pokládala věc za vyřízenou.

Farael ji hladil po vlasech, ale stále se nemohl zbavit utkvělého pocitu nesmyslnosti světa.

"Theresio…?" ozvalo se netrpělivě od kočáru.

"Tak tedy sbohem a šťastnou cestu, má milá," zašeptal jí Farael a vtiskl jí do zvlněných vlasů letmý polibek. Usmála se, políbila jej a odspěchala zpět ke své nedočkavé sestře. Nasedly, vozka mlaskl na koně a ztratili se v houfu lidí neustále proudícímu ulicemi města.

Farael se ještě chvíli díval za vzdalujícím se kočárem a rozvažoval, kam by se teď tak mohl vydat. Stále ponořen v myšlenkách se pomalu rozešel a zabočil do tišších čtvrtí města, doufaje, že v prázdných křivolakých uličkách se zbaví pocitů marnosti a pohrdání halasným počínáním jednolitých davů.

Na město Hermberg začal padat soumrak; nastala noc; poté se v něm usadila zvláštní, stojatá atmosféra okamžiků mezi černou tmou a svítáním. Farael se stále procházel, vlastně spíš bloumal, jako by uvízl v proudu času a nemohl najít cestu ven. Notnou chvíli poseděl na dubové lavici v kostele, který zůstával otevřen i v noci - spíše z pohodlnosti mnichů, než ze zbožnosti. Když slyšel odbíjet pět hodin, rozhodl se jít domů a zkusit se trochu vyspat. Těžce se zvedl, zamířil ještě k hořícím svícím nedaleko vchodu do kostela a také jednu zapálil. Polohlasně se pomodlil a vyšel z chrámu.

Uvědomoval si, že teď tak krásně vylidněné široké ulice brzy zaplaví obchodníčci spěchající zabrat co nejvýhodnější místo pro svůj krámek na tržišti a pečlivé hospodyňky milující vůni čerstvého pečiva i smlouvání s prodejci. Přesto nevykročil rázně, jen pomalu, zatížen svým smutkem, kráčel vpřed.

Zvedl hlavu k měnícímu se nebi, otevíraje svou umučenou duši jeho kráse. Najednou šel zlehka, zhluboka nasával ranní vzduch tolik se podobající čistému povětří po dešti. Zastavil se a zavřel oči, aby mohl jasněji sledovat barevné obrazy, jež se mu začaly rodit v hlavě. Zachvěl se, jako by si znenadání uvědomil i ranní chlad. A pak…

Vylekaně sebou trhl. Cítil, jak mu po tváři stéká jakási zapáchající tekutina a začal se ho zmocňovat vztek, do kterého vyústily všechny negativní pocity za předchozích několik dní. Špinavá voda, se kterou se služkám nechtělo scházet až na dvůr? Nebo snad rovnou splašky? Zlostí skřípal zuby a nemoha nijak utišit svůj hněv, metal kolem sebe jadrné nadávky.

Když procházel kolem uličky, ze které se ozývaly trhané vzdechy, dospěl k druhému vrcholu svého zlostného vzkypění a hlasitě proklel všechny milence, obtěžující svým oddychováním noční chodce, a gardisty, kteří se namísto toho, aby ve spícím městě bděli nad pořádkem, dozajista opíjejí v některé z pochybných hospod.

Rozběsněn přidal do kroku a ani nezaregistroval, že zvuky ustaly a že za ním kdosi utíká. Jeho přítel Sidreon.

"Faraeli! Tak počkej!" křičel za ním, ale marně. Farael jej buď neslyšel nebo slyšet nechtěl. Doběhl jej a dal mu pořádnou herdu do zad.

"Moje loutna, blázne!" vyhrkl Farael.

"Ani jsem se jí nedotkl," zašklebil se pobaveně Sidreon, "odkudpak jdeš?"

Farael zabořil ruce do kapes a buřičsky mlčel.

"Theresia odjela… že…?" ptal se Sidreon dál.

"Jak ses to zrovna ty dozvěděl?"

"Její služka byla celá rozjařená, že má volno, takže-"

"Ehm, myslím, že dál to rozvádět nemusíš."

"Možná bys z toho dostal fajn námět na nějakou milostnou baladu."

Farael se na něj jen pochybovačně podíval.

"Myslím, že ne."

"Jen mě tak napadlo-"

"Opusťme toto neutěšené téma, hm?"

Sidreon zamumlal něco v tom smyslu, že neutěšený není ten správný přívlastek, ale okamžitě se Faraelovu požadavku podřídil a začal z jiného soudku.

"Dneska se na náměstí před strážnou věží pořádají šermířské turnaje, víš to? Nevím, kdy to začíná, ale… před desátou asi těžko, to jsou vzhůru jen hospodyně vařící oběd a možná pár kupeckých pomocníčků, ale… hele, tady je to vyvěšený," řekl a táhnul Faraela směrem ke stromu, na kterém byl přibit potrhaný list papíru.

"V deset, hm…"

"Myslím, že se toho klidně vzdám. Víc než o šerm půjde o divadlo," řekl Farael neurčitě.

"Divadlo? Jak to… jo, jasný, kejklíři, budou tam vystupovat i kejklíři, v přestávkách…"

"Samozřejmě že jsem nemyslel potulný kejklíře jako spíš rej okolo turnaje. Jako bych to viděl. Vřískající děti, které chtějí potěžkat v rukou kord a klidně vlezou do kolbiště, tlustí prodavači vnucující přihlížejícím nechutně sladké laskominy, na které se hmyz sletí dřív, než je člověk stihne hodit do prachu, hloupé děvečky, které nesledují ani tak kordy jako-"

"Ale…? Měl jsem za to, že tady sbíráš inspiraci a případně taky úspěchy za své skladby, jinými slovy, rytířské souboje na tebe mají vyloženě pozitivní vliv," přerušil proud jeho slov Sidreon.

"No, to bylo, ale… jsem teď nějak mimo."

"To jsem si všiml," uchechtl se Sidreon, "právě proto tam potřebuješ jít. Zregenerovat se."

"Ehm…"

"No, v těch deset hodin tam asi nepůjdem, vypadáš dost ztrhaně a s tímhle výrazem tam ty jít prostě nemůžeš. Stavím se někdy odpoledne, asi to stejně potrvá až do večera."

Farael nesouhlasně odfrkl, ale neměl už čas protestovat. Stáli před jeho domem a Sidreon se s ním loučil. Ještě svému rozesmátému příteli zamával a vstoupil dovnitř.