Šermířské turnaje

Faraela vzbudil až zvuk kamínků dopadajících na zavřené okenice. Prohrábl si rukou vlasy. Kolik je vůbec hodin, napadlo jej; připadalo mu, jako by snad vůbec nespal. Sidreon si o tom myslel zřejmě něco jiného

"Faraeli!" křičel z plna hrdla a sbíral další a další oblázky, kterými by se mohl strefovat příteli do oken.

Jak já ho nenávidím, sykl Farael, ale sbíral se z rozházené postele. Když se jeho rozcuchaná hlava objevila v okně, Sidreon se naoko omluvně usmál:

"Snad jsem tě nevzbudil."

"Jistě že ne. Vlastně jsem byl na cestě k tobě, abych zjistil, kde se tak dlouho touláš," odvětil Farael, pokračuje v lehce ironickém tónu, který jeho přítel nasadil.

"Výborně… tudíž můžeme rovnou jít, předpokládám?"

"Ještě moment, v tom shonu jsem se zapomněl najíst."

Sidreon se rozesmál.

"Neříkej, že snad doma máš k jídlu něco jinýho než včerejší chleba a možná pár rajčat."

Farael se na okamžik zatvářil povýšeně. Pak ještě rychle urovnal rozčepýřené vlasy, popadl loutnu a seběhl dolů.

V prvním obchůdku si koupili slané preclíky, přičemž Sidreon Faraela utěšoval tím, že na místě bude dozajista tolik krámků s rozličnými lahůdkami, že by mu za skromné pečivo měl být vlastně ještě vděčný.

"Co je to vůbec za turnaje?" zeptal se Farael. Měl v živé paměti, když se ve městě, zřejmě z popudu nějakého blázna, uspořádaly šermířské zápasy, do nichž se mohl přihlásit každý, kdo měl dost odvahy znemožnit se nejméně před polovinou obyvatel Hermburgu. Snad všichni muži si vzpomínali, jak jejich manželky a milenky vždycky nadšeně vzdychají nad soubojem šermířů, v nichž spatřují kousek jiného světa, a tak se nemálo z nich rozhodlo něco s touto touhou provést a ukázat, že i oni se umí hbitě ohánět kordem. Dopadlo to ovšem katastrofálně. Kovářský mistr běsnící nad tím, že jej porazil jeho učedník, jej i všechny své ostatní tovaryše zbavil jak práce, tak přístřeší. Starý revmatický hrabě trpící iluzí, že je stále chrabrým rytířem, se vyčerpáním sesul přímo na bojišti a poté, co zase přišel k sobě, začal zuřivě napadat pořadatele turnaje a spílat mu, že bylo všechno zmanipulováno. Starostův písař zfalšoval dokumenty, které zapříčinily bezodkladné vyhoštění z města všem jeho přemožitelům. Tok Faraelových myšlenek přerušil Sidreon, který jako by mu četl myšlenky, s potutelným úsměvem řekl:

"Klid, myslím, že experiment, kterého se celé město s nadšením účastnilo loni na podzim, se dlouho opakovat nebude. Jde o tradiční turnaj, ne bitku řemeslníků, kteří místo kordu používají i dřevěná prkna vylomená z ohrazení bojiště."

"Někde jsem slyšel, že tu v onu dobu byl nějaký čelní představitel Läfirinu a přenesl celou myšlenku do svého království. Prý ho podpořil i král."

"Nic proti Leonu II., nechť ještě dlouho spravedlivě panuje v Lätiferu, ale… no, za svého vládce bych jej vskutku nechtěl," ušklíbl se Sidreon.

"Třeba nevíš, o co přicházíš."

"Jmenuj mi jedinou věc-"

"Pohrdavý odpor k čarodějkám?"

"Hm. Kdybych dnes Garaellu potkal, tak…" Sidreon jen naznačil rukama, co by podvodné čarodějce provedl. Od doby, co se do ní kdysi zamiloval tak, že pro něj přestalo existovat víno, a čas, který nemohl být s ní, trávil klečením pod jejím oknem; od doby, co jí nic zlého netuše umožnil chodit za ním do zlatnické dílny, přičemž neviděl, že mnohé šperky nechala zmizet a teleportací je odeslala bůhví kam; od doby, co…

"Měl bys jí spíš poděkovat."

"Poděkovat? To myslíš vážně? A za co?"

"Nebýt jí, mistr by tě nikdy nevyhodil a dodnes bys celé dny dřepěl nad broušením kamenů a navrhováním zlatých šperků. Probudila v tobě-"

"Faraeli, kde je tvoje včerejší špatná nálada? Nesnaž se to hodit na mě," smál se Sidreon, ale jasným gestem naznačoval, že se o čarodějkách a zvláště o té jedné, kvůli které ke všem pociťoval hluboký despekt, nadále nehodlá bavit.

Z předměstí, kde Farael bydlel, se během své debaty dostali do centra Hermburgu, kde jeden občas nevěděl, jestli jsou větším utrpením všudypřítomní kapsáři nebo usměvaví obchodníčci. Nějaký malý chlapec, jenž se zřejmě rozhodl provozoval kupecké řemeslo na vlastní pěst, se k nim zezadu přitočil a v domnění, že oni jsou ti praví zákazníci, se snažil upoutat jejich pozornost hulákáním a neúspěšným chňapáním po Faraelově plášti.

"Pane, pane, zastavte se!" křičel vysokým hláskem.

Farael útrpně protočil oči a pokoušel se dál konverzovat se svým přítelem. Leč malý prodavač byl neodbytný, a tak i kdyby jej nevzal na milost Farael, dozajista by tak učinil Sidreon.

S pohledem, v němž se mísila skepse mnicha sedícího ve zpovědnici s malou dávkou povýšenosti královského kočí, se bard obrátil na malého chlapce. Ten, plně si vědom staré poučky, že méně je někdy více a že obraz řekne víc než tisíc slov, mu strčil před nos usmolenou dřevěnou klícku, zpola rozkousanou jejími obyvateli, a napjatě čekal na Faraelovu reakci.

"Myši…?" zeptal se po chvíli mlčení Farael.

"Ano, pane," odvětil chlapec, vážně přikyvující na souhlas.

Chvíli zavládlo zase ticho, během kterého Farael hypnotizoval kupčíka a snažil se vyluštit z jeho až příliš nevinného pohledu, proč jej zastavil, přičemž chlapec nevzhlížel ke svému zákazníkovi se zvědavostí o nic menší. Atmosféru plnou očekávání přerušil až Sidreon, když se začal smát.

"Pane, to jsou vzácné myši," vyhrkl chlapec, znepokojený hurónským smíchem.

"Tak?"

"No ano, doopravdy. Z vévodova hradu."

"Pověz mi, chlapče, co bych si já asi tak počal s obyčejnými myšmi, i kdyby byly ze zámku krále?"

"Mohl byste je ukazovat lidem."

"Ukazovat lidem myši? Proboha proč?"

"Protože tohle jsou bájné myši z balady o lásce elfa Loithena a víly Drey."

"Ale? Nevybavuji si, že by se v té písni vyskytovaly zrovna myši. Ten, kdo ji skládal, by musel být šílený, kdyby v milostné baladě určil titulní roli hlodavcům."

"Vždyť jsem, pane, netvrdil, že titulní roli…"

"Pak je tvá snaha zbytečná, protože lidé si nejmenší podrobnosti nevybavují a nechtěl bych být zván bláznem, že s sebou krom loutny vláčím klec s myšmi."

"Ale, pane, elf Loithen dal světu loutnu. A to si každý-"

"- loutnu přece nevyhryzali myši! A že si to spousta zdejších myslí? Však je to přejde. Je to zas jen nějaká pověra, kterou nejspíš pustil do oběhu spořivý rádce nějakého šlechtice, který nenávidí umění! Kromě toho žil Loithen před dávnými lety, že-"

"- to jsou přímí potomci těch myší," pospíšil si s odpovědí chlapec, když viděl, že pro Faraela je záležitost vyřízená. Ale jeho snaha už byla marná, rozpálený bard se i se svým společníkem prodírali dál.

Zatímco ze sebe Farael vyrážel zlostné, přesto tiché kletby, Sidreon se stále usmíval.

"Nevěřil bys, co si ti lidé navymýšlejí. Před měsícem mi nějaký podobný malý vykuk nutil starý zavšivený hřeben a tvrdil, že patřil víle Dree. Říkal: ‚Vytahejte z něj, pane, ty zacuchané vlasy a ponořte je vody Azreanského moře, promění se ve zlaté struny s kouzelným zvukem. Vaše loutna bude znít krásněji než Loithenova.' Meedofi je neuvěřitelně omezené království!"

Sidreon rozhořčení svého přítele chápal. Meedofi bylo místem obchodních křižovatek a centrem obchodování v celém Lúmenorbis, a tak bylo pochopitelné, že se tento duch mísil do všech sfér života.

Ocitli se na Hendonském náměstí, středu města a také místa, kde se konaly šermířské turnaje. Samotné kolbiště zabíralo docela málo místa, navíc bylo zastrčeno spíše na periferii náměstí, jako by ani nemělo být hlavním dějištěm dne; kolem něj byly postavené tribuny. Okázalejší část byla vyhrazena šlechticům, zbytek pak byl spíše jakýmsi rojištěm, kde se lidé handrkovali a přeli o výsledek zápasu, ale přitom jej moc nesledovali.

Sidreon už už chtěl zamířit k obchůdkům, z nichž se linula vůně opékaného masa a medového pečiva, ale Farael šel směrem k šermířům a táhl svého přítele nemilosrdně za sebou.

"Nejdřív se podíváme, jak se to vůbec vyvíjí a jestli má cenu tady nadále setrvávat," houkl bard dozadu na Sidreona, který se neustále vzpouzel nechtěje změnit hierarchii míst, kam se toužil vydat.

Notnou chvíli jim trvalo jen protlačit se mezi davy lidí dopředu.

"Jaké máme skóre?" zeptal se Sidreon, oprašuje si z kabátce namodralý prach, jímž po sobě plnými hrstmi házely děti. Šlo o oskren, jeden z kouzelnických artiklů, které jednak nepůsobily velkou škodu, jednak nebylo ani potřeba znalostí magie, aby s nimi mohl kdokoli zacházet. Při rychlejším pohybu se ve vzduchu vzňal a prachové částečky se na okamžik proměnily v modré jiskry. Děti ho ještě pokládali za efektní hračku; ostatní však za zbytečnost.

"Jestli myslíš ten turnaj, tak je mi to jedno, neboť odtud okamžitě odcházím. Nejlépe nejen z tohoto proklatého tržiště, ale z Hermbergu a celého Meedofi," skřípal Farael zuby.

Sidreon se přestal věnovat svému kabátu a zvedl hlavu, aby se podíval se, co jeho přítele tak rozzuřilo. Farael se ještě chvíli krčil nad svou loutnou. Kromě toho, že ji nějaký muž neobratným výpadem se sukovicí v ruce zbavil všech strun, byla lehce promáčknutá…

"Jednoduše - zničená," řekl Farael znechuceně a odevzdaně zároveň. Jako mávnutím čarodějné hůlky se mu vrátila pošmourná nálada předchozího dne.

"Ne ne ne, počkej, seženu ti novou loutnu, klid, když už tady jsme, trochu se porozhlídneme," chlácholil jej Sidreon. Farael nijak neodporoval, ale nadšení z něj taky nevyzařovalo. Byl by sebou nechal smýkat ze strany na stranu podle toho, kam se zrovna pohne masa lidí, kdyby jej Sidreon rázně neuchopil za paži a nedotáhl jej k tribuně vyhrazené šlechtě, kam morálně zbitého barda usadil.

"Dobrý den, paní hraběnko," řekl s úsměvem postarší ženě, která se zájmem sledovala jeho počínání.

Opětovala jeho úsměv a zvědavě pokynula směrem k Faraelovi: "Co se mu stalo? Okradli jej?"

"Skoro… vlastně by se dalo říci, že ano. Totiž, někdo jej v tom davu trochu moc zmáčkl a odnesla to jeho loutna," řekl a výmluvně pozvedl poničený nástroj.

"A tak místo aby bard rozveseloval své okolí, bude se jeho okolí muset snažit vykouzlit úsměv na jeho tváři…" řekla pomalu hraběnka, jako by před vyslovením zvažovala každé své slovo.

Na kolbiště před nimi vstoupili další dva šermíři, a tak se hraběnka odvrátila. Sidreon se posadil vedle Faraela, jehož tupý a prázdný pohled si v ničem nezadal s pohledem rolníka, který právě zjistil, že mu shořela stodola, utekla žena a jeho pole bylo zabaveno pro účely výcviku královského vojska.

"Hele, Faraeli, když už nemůžeš hrát a získat si tak přízeň šlechticů a jejich bouřlivé ujišťování, že na jejich dvoře budeš vždy vítán, mohl by ses aspoň dívat kolem sebe a nasávat atmosféru pro své nové skladby."

"Nějak asi nejsem ve správném rozpoložení pro komponování milostných balad či jiných kancón."

"Tak já ti vymyslím příběh a ty ho pak převedeš do veršů," řekl Sidreon bezstarostně a ostřížím pohledem se začal rozhlížet po celém shromáždění ve snaze ulovit ten správný motiv.

"Mohl bys zpívat o rytířských soubojích, to je celkem oblíbené téma všech vrstev obyvatelstva. Třeba by mohlo jít… už vím. Faraeli, poslouchej mě!" dloubl loktem do smutnícího barda, "takže - sir Arelas je v souboji mečem takřka neporazitelný a je taktéž velmi hrdý, skoro pyšný. Je to šlechtic třeba… ehm… z Lycaonu. Doufám, že mě posloucháš, Faraeli. No a dostane se do půtky s jiným šlechticem, který jej vyzve na souboj. Jenže na panství jeho přítele zaútočí skřeti a on musí vytáhnout do boje, protože jej váže slib pomoci v ohrožení vévodství. A tak se Arelas nemůže zúčastnit toho smluveného souboje, neboť je tou dobou v zámku svého přítele a chystá se vyrazit proti nepřátelům. Ale zapomene vzkázat onomu šlechtici důvod své nepřítomnosti, proto jej ten pokládá za vychloubačného zbabělce, který mu nechce poskytnout příležitost, aby odčinil urážku, jíž se dopustil."

"Nějak se ti to zamotává," podotkl nezúčastněně Farael.

"Mlč a poslouchej," odbyl poznámku Sidreon, který se začínal vymýšlením příběhu bavit.

"Ehm… takže ten šlechtic-"

"Který?"

"Ten, který Arelase vyzval na souboj, vždyť to říkám jasně, nepřerušuj, jinak zapomenu, co jsem chtěl říct."

"Samozřejmě."

"No, ten šlechtic dorazí na zámek Arelase a dožaduje se splnění slibu, totiž toho souboje. Sestra Arelase tuší, že i kdyby mu teď byl sdělen pravý důvod, že mu rytíř neuvěří a bude je všechny pokládat za lháře. A čest jejího bratra bude pošlapána. Proto se rozhodne přestrojit se za muže a podstoupit souboj místo něj. Pak tam vylíčíš dlouhý průběh vyrovnaného boje, tím se teď nebudu zdržovat, básník jsi ty. Rytíři se však podaří svého protivníka, Arelasovu přestrojenou sestru, ve zlomku času, kdy její pozornost povolila, probodnout. Dívka vykřikne a tak se prozradí. Rytíř zbledne, odhodí svůj meč a provede pár dalších teatrálních gest - to nechávám zcela na tobě - a vrhne se k probodnutému protivníkovi. Zbaví se své přilby a sejme ji i té dívce. A čeká jej další šok, protože vidí, že proklál svým mečem tu, s níž si slíbil-"

"Kdy?"

"No… asi někdy předtím. Třeba se znali jako děti a pak-"

"Tys to teda zmotal. V tom aby se čert vyznal. To není divadelní hra, Sidreone, to má být balada. Tam nemáš místo-"

"A proč ne?"

Farael jen bezradně pokrčil rameny.

"Prostě… protože ne! Už to tak je."

"Žes mi to ale zdůvodnil," procedil Sidreon mezi zuby. Ale za okamžik na příběh rytíře Arelase, jeho krásné sestry a uraženého šlechtice zapomněl a začal splétat vlákna nového.

"Možná bychom mohli využít toho kluka, co se ti snažil prodat ty myši, jako vzor pro baladu o opuštěném děcku, které si musí klestit svou cestu samo, a-"

"Víš, kolik je takových příběhů? A někdy se o nich ani nemusí zpívat…"

"Ale tys chtěl baladu! Tak se snažím najít něco, nad čím by všichni truchlili i dlouho poté, co se jim ztratíš z očí. Víš, jak je těžké, vymyslet skutečně tesklivý příběh?"

"Asi chápu, jak obtížné je to zrovna pro tebe," řekl Farael a přes tvář mu přeletěl nepatrný úsměv. Nevzpomínal si, že by kdy viděl Sidreona, jak se nad něčím skutečně trápí a hořekuje - tedy vyjma toho nešťastného poblouznění Garaellou. A to už je tak dávno…

"Mýlíš se však, když tvrdíš, že jsem ti já uložil vymyslet smutný příběh. To byl tvůj, a jen tvůj nápad," dodal.

"Dobře, dobře, uznávám, že s baladami ti moc nepomůžu. Co napsat nějakou zábavnou písničku?"

"Sidreone, pochop, že nepíšu programově. Já prostě-"

"Nechápu, co ti chybí. Možná, že i kdybys hrál veselou píseň, tak by všichni truchlili. Stačí se podívat na tvůj bolestí stažený obličej a jeden má chuť odejít do kláštera, aby pokáním a odříkáním odčinil alespoň část příkoří, co se ve světě děje a co rozesmutňuje útlocitné bardy jako jsi ty."

"Vysmíváš se mi."

"Ne. Jen nevím, co se s tebou děje."

"Možná bych chtěl vidět moře…"

"Moře? Jsi-"

"Azreanské moře…"

Jakkoli se zprvu zdálo Sidreonovi přítelovo přání jako výkřik pomateného šaška, když jej zvážil po druhé, nepřipadalo mu již tak směšné. Proč se nevydat k Azreanskému moři? I kdyby nedošli až do Marpeska, Faraelovi by očividně změna prostředí jen prospěla.

"A kdy vyrazíme?" obrátil se na zasněného barda, "Faraeli, ptám se tě…"

Farael se zvedl a se skalním přesvědčením řekl: "Zítra?"

Sidreon se musel usmát. Povahou byl Farael tak jiný a v některých okamžicích mu připadalo, že je skoro absurdní, že právě oni dva jsou nejlepšími přáteli. Kývl na souhlas a Farael se skoro vděčně pousmál. Pak seskočil z tribuny domů a ubíral se severním směrem, pryč z hlučného náměstí.

---