Vánoční příběhy 3

Linda vyšla ven. Nesnášela sníh a vůbec nesnášela Vánoce. Proč? Linda se rozklepala. "Zatracený život!" zaklela. "Hladí mě proti srsti a neustále přetahuje řemenem!" dívala se naštvaně na nebe, jako by ono za to mohlo. Linda za sebou táhla sáňky naložené dárky. Byly pro sirotky, jako byla Linda. "Dobročinnost. Stejně na nás plivou!" zasmála se s hořkostí Linda. Cestou do dětského domova se zastavila u jezera. Dívala se na zamrzlou hladinu a vzpomínala na to, ak se do dětského domova dostala. Její rodiče jí věnovali tu nejlepší péči. Potom, se ale její tatínek oženil s jinou a ona viděla celý svět v rudé barvě. Macecha jí bila a otce přemlouvala, aby jí dali do daleké školy. Nejlépe do zahraničí. Jenže otec byl jako skála. Jenže každý ví, že kořeny stromů způsobují rozpad skály. Otec jednou onemocněl a po několika měsících trápení zemřel. Linda pochopila, že už nebude v bezpečí. Utíkala. Utekla ven a za sebou nechala všechny své vzpomínky. Jednou ji našli ležet polomrtvou ve sněhu a odnesli jí do dětského domova. Na nic se jí tam neptali. Stačilo se podívat na rány, které měla všude. S nikým se nespřátelila a každý se jí vyhýbal. Zahořkla. Kolikrát po nocích plakala, otce k sobě volala v duchu, aby pro ni přišel... Nikdo nevěděl, že je tady. Linda si utřela slzu. Už se chtěla vydat do domova, když si najednou vzpomněla na jednu báseň. Štědrý večer. Od Ebena. Vzala ze sáněk železnou lopatku a podívala se do díry. Věděla, že musí o půlnoci, ale bylo jí to jedno. Pozorně se dívala. Najednou uviděla matnou záři. Zlatou! Takovou měly svíčky o Vánocích, když ještě byla šťastná.

 Na jaře ji našli. Ledová voda jí nijak nepoškodila. V ruce svírala brož od její matky a na tváři úsměv. Linda uviděla svoji minulost a věřila, že je to přítomnost...