Medvěd

Stále se nemohla rozhodnout. Je správné dát plyšového medvěda, kterého dostala před sedmi lety od bratra na Vánoce, na půdu? Bylo jí ho strašně líto. Všechny ty sentimentální vzpomínky na to, jak tenkrát nedočkavě trhala igelitový pytel. A když pak medvěda vybalila. Byl skoro tak velký jak ona. Běhala s ním po pokoji a stále se nemohla vynadívat na tu krásnou a velkou věc před sebou. Byla jím tenkrát přímo nadšená. A teď ho chce zabalit a šoupnout nahoru, mezi staré a dosloužilé věci. Tam, kde je tma, zima a pavučiny. Bude tam tiše ležet, chátrat a až se narodí nějaké to dítko, bude zase sloužit jako dřív. Nenasytným dětským pracičkám, oťápávajícím jeho hladkou bílou srst. Občas ji popadlo nutkání opravdu ho vzít a vyhodit na půdu. Vždyť je to jen hračička.Obyčejný dětský plyšáček. Jindy však byla ráda, že se do něčeho může zavrtat. Položila hlavu na jeho baculaté břicho a odpočívala. Hebká srst voněla heřmánkovým šampónem. Stále o tom přemýšlela. Alespoň chvíli tomu vždy věnovala.Každý den ! A medvěd seděl na koberci vedle ní. Jednou se však příšerně pohádala se svým bratrem. Byla tak strašně rozčílená, že tu plyšovou potvůrku nemohla ani vystát. První věc, na které spočinul její pohled byl medvěd.A ten byl od bratra. Rozčarovaná vzala velký igelitový pytel na odpadky a strčila do něj medvěda. Zatočila svrchní část pytle a zavázala gumkou na vlasy. Chytla jej pod paži a vyšla z pokoje. Otevřela dveře vedoucí na půdu. Obula staré boty a zmáčkla vypínač. Rychle vycházela po schodech nahoru až k dalším dveřím. Otevřela je. Rozprostřela se před ní velká prostorná místnost. Bylo tam poměrně teplo, neboť léto právě nastávalo. Obrovské pilíře podpíraly celou střechu. Do některých byly zatlučeny hřebíky a na nich visely vyschlé kytky a duše z kola. Na zemi byl položen stoh časopisů svázaný špagátem. Tu a tam ležela krabice se starým oblečením nebo botami. Z dívky pomalu vyprchávalo rozčarování nad hádkou. Cítila zvláštní vůni. Nejenom sušené růže a bylinky, ale ještě něco jiného. Něco nepopsatelného. Byl to pach starých, zaprášených věcí. Tak takovou vůni vydává prach? A sem položí medvěda? Byla pevně rozhodnuta. Procházela kolem krabic až se zastavila u velké truhly. Nadzvedla víko. Byla prázdná. Položila do ní medvěda a naposled se na něj podívala. Ležel tam. V černém pytli. Úplně na spodu. A sám. Dívka zavřela truhlu a odešla. Vrátila se do pokoje. Prvotní zlo, se kterým utíkala na půdu se z ní najednou vytratilo. Byla v pokoji sama. Lehla si na postel a položila hlavu na polštář. Přemýšlela o medvědovi. Byl tam nahoře sám. Bylo jí po něm smutno. Nemohla překonat pocit viny.Ani se nerozloučili! Šla znovu nahoru. Briskně otevřela truhlu a plyšáka z ní vyndala. Rozbalila pytel a srolovala jej po medvědův krk. Zvedla plyšáka do výše své hlavy a lehce ho políbila na plastový čumák. Pak ho znovu zabalila a dala zpátky do truhly. Při odchodu se neubránila poslednímu pohledu na celou půdu. Když přišla do pokoje měla pocit, že z ní něco spadlo. Divný pocit, který ji neustále vyrušoval. Lehla si na postel a usnula. A ON spal taky. Tam nahoře. V tichu klidu a idylické samotě.

---