Lásko moje jediná

Lásko moje jediná

            Boris patřil mezi lidi, kteří se rádi chodí bavit. Posledně se s kámošem domlouval, že půjdou na nějakou větší akci. Koupili si lístky v předprodeji na příští týden. Pak si oba sedli do blízké čajovny a  objednali si. Kamarád napomenul Borise, že se již nějakou dobu dívá na slečnu co seděla pár stolů od nich, sama. Boris se našel a právě když si toho dotyčná osoba všimla, otočil se. Hodili po sobě pár letmých pohledů a Boris se přestával věnovat svému kamarádovi. Na chvíli se mu podařilo od ní zrak odvrátit, a když se podíval o něco později,  nebyla tam. Rychle vstal a rozběhl se ke stolu u kterého seděla. Vypadalo to, že opravdu odešla a nezanechala tam po sobě nic. Už se vracel se sklopeným zrakem na svoje místo ke kámošovi, když si ho zastavil číšník a podal mu do ruky kousek papírku. Byl od slečny, do které se tak zahleděl. Nemohl uvěřit svým očím. Měl se na další den stavit v čajovně.

            Večer mu dlouho trvalo než usnul. Přemýšlel nad prožitým dnem a nešlo mu do hlavy, kdo to mohl být. Opravdu si tak rychle padli do oka, nebo si z něj snad chce jenom utáhnout? To teď opravdu nevěděl.

            Na druhý den přišel na dané místo, do čajovny, kde se měli potkat. Čekal asi deset minut. Když už si začínal pomalu myslet, že si z něho udělala srandu, objevila se ve dveřích, krásnější než když ji viděl poprvé. Oslovila ho, představila se a Boris hodnou chvíli stál jak morový sloup, nemůže pusu otevřít. Konečně promluvil a uvědomil si, že osoba mluvící na něho je Erika. Sedli si tedy a spustili lehkou debatu. Eriku překvapila jeho překvapenost, poněvadž ona ho znala dobře. Když si uvědomila, že on si ji už nepamatuje, vysvětlila mu, že právě ona je ta jeho sousedka, která se před pár lety odstěhovala do Ameriky kvůli studiím. Boris nemohl uvěřit, že to je ona a že tak půvabně změnila svůj zevnějšek. Oni se znali už dlouho a Boris v době, kdy odlétala, se s tím dlouho nemohl vyrovnat, ostatně ona to též těžko nesla. V kontaktu nebyli vůbec, což asi nebylo nejlepší. Řekl ji, že za necelý týden jdou s kamarádem na akci, tancovat. Myslel si, že by třeba mohla jít s nimi i Erika, ale na nakup dalších vstupenek bylo již pozdě a navíc Erika na takové velké akce raději nechodí. Boris ostatně také nikdy na ničem podobném nebyl, ale chtěl to zkusit, však napůl známé pravidlo zní: „Zkusit se má všechno“. Erika s Borisem si rozuměli a oba věděli, co vždy k sobě cítili, akorát to nikdy nikdo nedal najevo, byť to na obou bylo dostatečně vidět. Když už se blížila akce, o které Boris mluvil, volal svému kamarádovi, kdy se dozvěděl smutnou zprávu. Jeho kamarád byl nemocen, tudíž se nemohl akce zúčastnit. Boris dobře věděl, že Erika s ním na nic podobného nepůjde, ale on hrozně moc na tu akci chtěl, byť by šel sám. Stavil se tehdy za kámošem, popřál mu rychlé uzdravení a šel se připravit, pln odhodlán tam jít sám. Akce jako kdyby byla vystřižena z videoukázek, které viděl. Bavil se, i když mu společnost kamarádů chyběla. Na další den byl domluven s Erikou, že si dají sraz ve vinárně. Nechtěl být proto na akci dlouho.

Jednu dobu se mu zdálo jakoby ho něco píchlo do nohy, nicméně si toho vůbec nevšímal a tancoval dál. Cestou zpátky domů si zastrčil ruce do kapes, neboť byla večer zima, kde našel malý papírek, který ani netušil jak se mu tam dostal. Bylo na něm napsáno: „Vítej v klubu.“ Zprvu to nechápal. Když si pak vzpomněl, že při tancování cítil jemné píchnutí do nohy, začal myslet jenom na to nejhorší. Opravdu ho někdo úmyslně něčím nakazil, když potom našel onen záhadný papírek u sebe v kalhotách? Boris po příchodu domů nemohl spát a bolela ho hlava. Uvažoval nad tím, jak umí být život vůči němu neférový. A to právě když se mu vrátila jeho kamarádka, do které byl zamilovaný již od pohledu. Co ji teď řekne? To nepřežije. Musel strávit nějaký čas na záchodě z důvodu jeho nevolnosti. Začal si vyčítat, proč chtěl jít na tu prokletou akci. Chlácholil se však tím, že tam s sebou nevzal Eriku či kámoše. Nemohl si teď ani představit co ji řekne až ji uvidí. Co všechno se změní? On, tak mladý a nadaný mladík, který má život pořád před sebou, má možná tu nejohavnější nemoc, která kdy byla na zemi. Jak se s tím vypořádá? Dokáže takhle žít dál? Hlavou se mu honily opravdu nepříjemné myšlenky. Nespal celou noc. Nemohl usnout co mu bylo špatně. Až ráno usnul na maximální vyčerpanost a vzbudil se za celých 10 hodin, kdy mu hlavou přeběhl rychlý sled událostí předchozího dne. Zkusil se akorát něčeho najíst a na to nemyslet. Nešlo to však.

Do vinárny přišel přesně na čas. Erika si ihned povšimla, že postrádá úsměv, spíš slzu v oku jeho spatřila hned jak na něj pohlédla. Oslovila a posadila ho ke stolu. Boris ji zatím nic neřekl, nevěděl jak ji to má říct. Nešlo to. Tak moc ji miloval. Erika vypadala také hrozně nešťastně, když viděla Borise takového smutného. Pokoušela se zjistit v čem je problém. Řekl ji akorát, že by se neměli více stýkat. Slzy měl přitom na krajíčku. Pověděla mu: „Ale já Tě miluji!“ Na tato slova však Boris nedokázal odpovědět a z očí mu začaly vyplouvat slzy. Erika měla skleničku kousek od pusy a částečně byla nakloněna nad stolem. Ptala se ho co mu na ni vadí, nebo jak to že takto mluví. Po krátké chvíli, až se domohl slova, řekl nejistě: „Nelíbí se mi..“ říkal to hodně pomalu, neboť přes slzy na ni skoro neviděl, „že hodně piješ“. Toto dořekl ve chvíli, když si usrkla vína. To co následovalo, přivedlo Borise k ještě většímu pláči, neboť viděl, že ona ho doopravdy miluje, a to víc než si myslel. Celou dobu se mu upřeně dívala do očí, a když si srkala vína a on dořekl svou větu, bez dalšího hnutí upustila svou skleničku, nezajímaje kam dopadla a na víno rozlívající se po jejím oblečení také nebrala na zřetel. Dívala se mu do očí tak upřeně, že si ji mohl přečíst celou. Boris z ní byl vedle, nevěděl jak to má říct. Nechtěl, aby měla zkažený život pro jeho smrtelně nakažlivou nemoc.

Časem se Erika dočkala odpovědi, přičemž Boris plakat nepřestal. Zdálo se, že ji jeho  odpověď chvíli zarazila, hlavou se jí však začaly honit řešící myšlenky, což Boris ovšem netušil. Ten před sebe skrz slzy neviděl. Ticho přerušila Erika s její odpovědí: „Tak spolu nebudeme spát. Ale chci být s Tebou a jenom s Tebou. Jenom Tebe jsem kdy milovala, Tebe jediného miluji a s Tebou chci zůstat.“ Když se už i Borisovi rozjasnily oči od pláče a viděl Eriku se slzami v očích, zprvu tomu nemohl uvěřit. Snažil se ji od sebe ještě nějak odradit, aby neměla zničený život kvůli jeho blbosti. Zjistil však, že Erika si stojí za svým a že opravdu ji záleží jenom na něm a za žádnou cenu nedopustí, aby s nim nemohla zůstat. Boris částečně vyměnil slzy za malý úsměv a řekl: „Mám pro Tebe malý dárek, jen nevím jestli se Ti bude líbit.“ V mžiku vteřiny mu odpověděla: „I kdyby to měl být kozí chlup, tak se mi to bude líbit, protože je to od Tebe!“ a vášnivě ho políbila.

            I nadále se potkávali, drželi se za ruce a líbali se jako všichni zamilovaní. Jednou se ho Erika zeptala: „Jak jsi na to vůbec přišel, že jsi nakažený?“ Boris ji dopodrobna vysvětlil jak se věci měly a později na naléhání Eriky, šel na vyšetření krve, kde se dověděl, že nikdy nakažený nebyl. Tehdejší nevolnost, byla zplozena pouze jeho představami. Píchnutí, opravdu od jehly bylo, ale měl štěstí,  že přenositel viru nebyl úspěšný. Píchl ho nesprávnou jehlou. Vzkaz byl taktéž od téhož člověka. Tuto radostní zprávu nesli oba moc dobře. Boris již nikdy podobné akce neplánoval.

A co dodat? Mohl být rád, že jeho kamarád s ním pro nemoc nemohl, nebo možná právě on by to štěstí nemusel mít..