OBYČEJNÝ DEN

OBYČEJNÝ DEN

   Zastavil se. Stál uprostřed světa a přece nebyl středem ničeho. Vždy si myslel, že se lidé přeci nemění. Teď nepoznával sám sebe. Přičítal to příliš parnému odpoledni, byl unaven. Zavřel oči a nechal se unášet vlnami zapomnění.
 Zlomek vteřiny, byl pro něj věčností.

  Co tady stojíš, Idiote? přeťal jeho samotu příjemný hlas. Alespoň jemu se příjemný zdál. Nepotřeboval slyšet slova, aby rozuměl. Jiní pro něj nenalezli ani jednu hlásku, a tak jej zájem Cizince očividně potěšil. Jak rád by s ním pokračoval v tom přátelském rozhovoru. Ani se však nenadechl a Cizinec jej na znamení ukončeného rozhovoru uhodil do tváře. Zavrávoral. Kdyby měl plné ruce práce, všechna by mu jistě vypadla…

   Nevěděl nač myslet. Raději oprášil to, co ostatní nazývají oblečením, a opřel nesmělý krok o asfaltový chodník. Kam to vlastně jdu, snažil se k rozhovoru pobídnout svůj Stín. Bez odpovědi. To mu připomnělo, že jej jeho jediný přítel a společník již dávno překročil. Naštěstí již neměl Stín místo v jeho paměti. Poryvy melancholie proto ustál jakoby nic.

   Před sebou uviděl Dalšího. Vždyť toho znám, zaradoval se a bleskurychle změnil směr tak, aby  jej nemusel míjet.  Než Další(ho) ubíjející němá slova, volil raději poklid samoty.  Staré a šedivé i ty nové sotva několik dní staré vzpomínky mu dávaly zapravdu…

   Obyčejný den. Napsal si do notesu k dnešnímu datu. Už několik let nevymýšlel nic jiného. Jeden den, dvě slova. Dnes porušil pravidla, poznal proč dříve  stačilo tak málo. Jen tentokrát  chtěl vpravit na zažloutlé listy svého deníku  daleko více. Opět jsem se nedohledal pravdy. Mé otázky již  nejsou ani k smíchu, má osoba si nezaslouží ani nepřátelství.  Vyhýbám se ostatním, neboť  nejsem spokojen  sám se sebou. Svému notesu nedovedu vysvětlit, z jakého důvodu jej den po dni otvírám.  Řádkům tohoto papíru  nedovedu vysvětlit, proč do nich píšu. Ostatním nedovedu vysvětlit, proč jsem či nejsem. A sám sobě …