Jako by se mnou byl stále

ako každou středu jsem vyrazil do města. Jmenuji se Pierre Proust, je mi 25 let a mým povoláním je sbírání zajímavých příběhů, které potom publikuji v jedněch pařížských novinách. Dnes jsem měl v plánu navštívit jeden z mnoha domovů důchodců. Staří lidé povětšinou rádi vzpomínají, ať už na věci dobré či zlé, a když se rozpovídají, zajímavá historka se téměř vždy vynoří. Stačí jen pozorně poslouchat. Nějakou opravdu zajímavou bych potřeboval právě dnes.

Počasí je, stejně jako v několika předchozích dnech, chladné a deštivé. Pařížské uličky jsou plné lidí snažících se ukrýt před deštěm ve svých kabátech, pod deštníky nebo se uchylují do některé z kaváren. Cesta mi ubíhá celkem rychle, hlavu mám ještě prázdnou, nachystanou na blížící se vyprávění. Sleduji ubíhající okolí. Pokud si všímáte maličkostí, může to být i zábava. Vidím průchod a vněm dva mladé lidi projevující si lásku, o kousek dál se marně dobývá pes do sklepního okénka. Zahýbám za roh, letmo zdravím známého na druhé straně ulice a všímám si muže, který stojí u dveří a prohledává všechny své kapsy. Asi nemůže najít klíče. Přecházím ulici, dávám se doprava, procházím parkem. Nyní se domov důchodců rýsuje přede mnou.

Vcházím velkými robustními dveřmi. Vešel jsem do ponuré chodby, kterou zdobí několik starých fotografií Paříže a vedou z ní troje dveře. Jedny se otvírají a vychází z nich mladá ošetřovatelka. Při jejich zavírání si mě všímá. „Přejete si?“, ptá se. „Dobrý den, Pierre Proust, jsem od novin. Aha, už jste tu. Říkali, že přijdete. Tak běžte dál, už Vás očekávají“, říká zatím co znovu otevírá dveře, kterými přišla. „Děkuji“. Vcházím. Místnost je velká a světlá. Okna zdobí záclony a světlé závěsy, podlaha je pokryta kobercem. Podél zdí je několik skříní s knihami, ve vzdálenějším koutě je stolek s televizí, kterou sleduje několik starých lidí. Na opačné straně je šachový stolek. Střed místnosti vyplňuje velký stůl a několik židlí. Byl jsem zaregistrován. Během mého rozhlížení se ustala veškerá činnost, dokonce i televize byla vypnuta.Všichni si mě nedůvěřivě prohlíží a čekají co se bude dít.

„Dobrý den, mé jméno je Pierre Proust a jsem novinář. Rád bych si vyposlechl pár zajímavých historek, které bych poté rád publikoval. Pokud by snad někdo z Vás měl zájem, ať si prosím sedne sem, ke stolu.“ Ukazuji na stůl uprostřed místnosti. Nic se neděje. Asi mají strach. Jeden starší muž se zvedá. Zběžně si ho prohlížím. Štíhlá postava, věk okolo 75 let, vysoký asi 170cm. Lehce napadá na levou nohu. Hlavu má, krom menší plešky, pokrytu šedými vlasy, pod kterými se částečně skrývají uši. Tvář je až na vrásky hladká, oholená, působící přívětivě. Uprostřed kulatého obličeje je menší špičatý nos. Pod ním štíhlá ústa, nad ním modrošedé dobrácké oči. Nad něčím přemýšlí. Mezitím, co ho pozoruji, dochází ke stolu a pomalu si sedá. Následuje ho několik dalších. Uspokojen pocitem, že alespoň pár jich spolupracuje, usedám i já za stůl. „Jsem rád, že máte zájem. Je zcela na Vás o čem budete vyprávět, věřím, že to bude zajímavé. Kdo z Vás chce začít?“ Zase chvíle ticha. Zbylí důchodci se nevrátili ke své původní činnosti, ale posadili se a vypadá to, že i oni si chtějí poslechnout nějakou historku. Ze zamyšlení jsem vytržen slovy: „tak já tedy začnu.“

Tím odvážlivcem je ten samý muž, který jako první usedl ke stolu. Rychle vytahuji blok na poznámky. „Jmenuji se André Mallarne“, začal. „Dětství jsem prožil v jedné malé vsi poblíž Dunkerqueu. Naše rodina tam měla statek a nějaké pozemky, takže jsme si nežili zle. Doma jsme sice měli přísnou výchovu, přesto jsme si já, ani můj bratr Paul, nikdy nestěžovali. Paul byl o necelých 5 let starší. Měli jsme velmi dobrý vztah, takže jsem se na měj mohl vždy spolehnout a samozřejmě to platilo i naopak. Život poklidně plynul až do doby, kdy Hitlerovské Německo napadlo Polsko. Mně tehdy bylo 19. Na všech bylo vidět, že mají obavy z války, ale přesto věřili, že nás případně ochrání Maginotova linie. Jenže na jaře 1940 Němci tuto naši obranu obešli, jak určitě všichni vědí.“ Místností se linulo souhlasné mručení a několik důchodců pokyvovalo hlavou. „Jelikož jsme byli mladí, takzvaná horká krev, chtěli jsme bránit naši zem,“ pokračoval muž. „Avšak otec, který prožil 1. světovou válku na frontě, nám řekl, že tady nebudeme moc platní, ať raději prchneme do Anglie. Dlouho jsme se rozmýšlet nemohli, jelikož Němci rychle postupovali. A tak jsme společně s mnoha dalšími prchli z Dunkerqueu do Anglie. Tam jsme se s bratrem přihlásili jako dobrovolníci do armády. Byli jsme přiděleni k 108. letecké. Můj bratr létal už doma ve Francii, zato já se to teprve učil,“ pousmál se. „Kdybyste viděli, jak mi to zpočátku vůbec nešlo. Pak ale přišla první akce. Jako nováček jsem byl vůbec rád, že jsem se vrátil celý. Do vzduchu nás tehdy šlo dvanáct, vrátili jsme se v počtu sedmi letadel. Podstatné ale bylo, že jsme vyhráli.Pak už to byla akce za akcí, přišlo i první sestřelené letadlo. V letce se mnou létal samozřejmě i bratr, navzájem jsme si pomáhali a vždy jsme měli radost, když jsme se v pořádku vrátili. Stali se z nás zkušení piloti. Téhož roku, 15.září, jsme měli nahlášeno, že se k nám blíží několik nepřátelských bombardérů. Měla to být rychlá akce. Sestřelit a vrátit se. Rychle jsme nasedli do letadel a za pár minut už jsme měli bombardéry na dohled. Pustili jsme...“ Do místnosti vstoupila ošetřovatelka. „Jé, promiňte, nechci Vás rušit, jen neseme nějaké léky. Nic se neděje, já to chápu,“ odpovídám. Klidně si udělejte svou práci, já počkám. Jen jestli Vás mohu poprosit, mohl bych dostat sklenici vody? Zajisté, hned to bude.“ Přichází další dvě ošetřovatelky s tácky, na kterých mají bílé plastové kelímky s prášky. Každý ze starých lidí dostává svou dávku. Bez řečí prášky polykají a zapíjejí. Ošetřovatelka, která nás vyrušila, mezitím odběhla a teď se vracela i se sklenicí vody. „Děkuji.“ Jen lehce kývne hlavou a společně se zbývajícími ošetřovatelkami opouští místnost. „Můžeme pokračovat?“, zní má otázka. André kývá hlavou na znamení souhlasu. „Kde jsem to skončil? U bombardérů“, napovídám. „Ano, máte pravdu. Takže bombardéry na dohled a my jsme se do nich pustili. Střet to byl opravdu krátký. Poslední bombardér šel k zemi a my jsme začali zjišťovat jestli někdo chybí a rozsah poškození na letadlech. Nechyběl nikdo, dokonce i letadla byla, až na pár dírek, celá.“ Místností se ozvalo hlasité kýchnutí. „Promiňte“, omlouvá se žena sedící za mnou. „Jak jsem říkal“, pokračoval André, „letadla byla celá a my se chystali na cestu zpět. Náhle někdo z letky , už ani nevím kdo to byl, zakřičel, že severně od nás viděl záblesk. Všichni upřeně sledovali mračny pokrytou oblohu napravo od nás. A pak se vynořili. Bylo jich tak třikrát nebo čtyřikrát víc než nás. Hned jsme věděli, že jsou to německá letadla. Rychle jsme se obrátili a pustili se do nerovného boje. Doufali jsme, že co nevidět dorazí posily. Už si přesně nevybavuji, jak se to všechno událo. Všude kolem německá letadla a mně přišlo, že bojujeme celou věčnost. Z dvanácti nás zbylo pouhých pět, mezi nimi i Paul, když konečně dorazili naši. Uběhlo pár minut, nám začala docházet munice, ale Němců už moc nezbývalo. Držel jsem se svého bratra, když tu se náhle ze slunce vynořilo německé letadlo. Šel po mně. Ač jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem ho setřást. Mé letadlo dostalo olověnou sprchu. Potom ještě jednu. Ucítil jsem bolest v levé noze. Napravo ode mě se něco mihlo. Bylo to letadlo, anglické a mířilo přímo na to německé. Zahlédl jsem znak naší letky a...“ André se na chvíli odmlčel. Začaly mu slzet oči. Prsty si je rychle promnul. Bylo mi jasné, že na to nerad vzpomíná. „Jestli nechcete, nemusíte pokračovat, všichni to pochopíme“, zareagoval jsem. „Ne, dopovím to“, odpověděl André. Polknul, ještě jednou si promnul oči a pokračoval. „Krom znaků naší letky jsem zahlédl i jméno naší matky. To měl na trupu letadla můj bratr. Rychle se blížil. Nevěděl jsem co chce dělat, ale pak mi to došlo. Néé, stačil jsem zakřičet. Pak už jsem viděl prudký náraz Paulova letadla do boční části letadla německého.“ Muž se zase na chvíli odmlčel. „Nikdy na ten okamžik nezapomenu“, pokračoval, „letadla chvíli padala, pak explodovala. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bratrovi asi došla munice a protože nechtěl, abych zemřel, obětoval se.“ Andrému po obličeji stékala slza. „Vzpomínám si, jak jsme se před odletem společně smáli, dokonce jsme se těšili, že si trochu zastřílíme. Ani nevím, jak jsem se dostal zpět na zem, hlavou se mi honila otázka, proč právě on? Dost dlouho jsem se z toho vzpamatovával, ale létat ani bojovat jsem nepřestal. Teď už vím, že jako starší cítil zodpovědnost, ještě když jsme byli malí, tak už mě ochraňoval. Pochopil jsem, že ani tehdy se nemohl zachovat jinak. Věřím, že je stále se mnou a že na mě dává pozor,“ ukončil své vyprávění André. „To byl velmi zajímavý příběh,“ říkám a pohlížím na hodinky. Je už dost pozdě. „Velmi Vám děkuji za zajímavé odpoledne. Na další příběhy už bohužel nezbývá čas, ale za týden bych velmi rád přišel znovu.“ Staří lidé mě chápou a jen souhlasně pokyvují hlavami. V místnosti je ticho. Každému se asi hlavou honí Andrého historka. „Tak nashledanou.“

S hlavou plnou myšlenek vycházím z místnosti, procházím chodbou a mířím ke vstupním dveřím. Projdu. Venku se vyčasilo a já se ztrácím ve večerní Paříži. Mířím domů...