Hřebínek

      Káhira je špinavé město, hanba mluvit. Zlatí Angličani, zlatí Francouzi, i ten Muhamad
Alí byl co k čemu; Egyptani jsou holota líná a bagáni špinaví, nadto jsou neschopní, myslí
si Hřebínek, divné jméno, že? Člověk neslaný nemastný; na první pohled ničím nevybočuje
z řady. Na druhý řekli byste: gauner. Chodí téměř stále v černém obleku, s vázankou temně
červené barvy, obličej spíš malý a rovněž o ničem, jistě by se vám zdálo, vysoký.
      Káhira je špinavé město, hanba mluvit, Turků je zde jako máku. Rasa nic moc, myslí
si náš člověk. A ty hotely! Kde tady napíšou tři hvězdičky, u nás netroufli by si napsat
ani hov... Promiň Horeve, slíbil jsem ti, že nebudu mluvit sprostě, okamžitě se opraví,
takové myšlenky si již nesmím tolerovat, je k sobě přísný Hřebínek.
       Už několik hodin bloudí ulicemi Káhiry; na hieroglyfy je náš Hřebínek expert,
leč s tou bagánštinou, jak ostatně přezdívá všem jazykům kromě češtiny a francouzštiny,
a s tím perfektním značením ulic má jakési problémy; bagáni líní, to neumíte ani pořádně
označit ulice?! Káhirská věž je ted nalevo; to znamená, že hned nalevo musí být také
muzeum a opera, napravo Ramessovo náměstí; nechápu, jak je možné, že ti bagáni
pojmenovali všechno zrovna po tomhle faraonovi. Nesnáším ho, jediné, co se mu kdy podařilo, byla ta smlouva z roku 1270, a to bylo jeho jediné štěstí! probírá historii Egypta Hřebínek. Žlutá omítka, na ulici odpadky. Hrome! Jsou přece třicátá léta dvacátého století! A tady to vypadá jak před sto lety. Helemese, podívejme, Achnaton, Tutanchamon, dcera
Anchesenamon; to jsou moji lidé; musím zajít zas někdy do muzea, pobyt se mi krátí,
peníze nikde. Snad si nebudu zas muset vypůčit od tchyně! Hore! Jen to ne. Vzal jsem
jí jen pár tisícovek a ona, baba jedna stará, na mě zavolala policii. Ale dceru má pěknou,
jenže po těch „jistých“ experimentech se mnou  nechce nic mít, nechápu, co ji na tom nebavilo, vždyť to byla legrace...
--------
      “Prosím, Hathor se nebude zlobit, řekni mi heslo,“ prosí Němec.
      “Ja nemohla, je to věc cti,“ odvětí muž lámanou němčinou. 
      „Prosím, syndikát to povolil; Aldebaran souhlasí, Wotan to bere na vědomí.“
      „Fuj, špinavá Wotan!“
      “Wotan není špinavý!“
      “Mně se nikdy nelíbila. A ten váš Adolf je taky pěkná kvítek. Já musela zeptat
media, jestli Ištara souhlasit.“
      „Jen počkej, až se Adolf dostane k moci, to bude síla! Na. Gut, ale šněl!“ odsekl Rudla. Rudla tyto podivné formy života nesnášel, neboť to pro něj byla podřadná rasa. Wotan se nyní určitě mračí na obloze, poněvadž se viditelně zatáhlo, je vidět, jak po nebi pluje mráček. Sebo se zamyslí, a to se mu často nestává, neboť přemýšlí nerad. O čem přemítá, ponecháme jeho svědomí, nás se to ostatně netýká, navíc myšlenky číst neumíme, vymýšlet si nehceme, protože chceme pravdivě vybarvit celý náš příběh až do posledního písmenka. Najednou ho z chvíle ticha přeruší Turek:
       “Ištara nesouhlasit. Ty moc bílý.“
       Rudla zrudl.
       “Ištara ptala syndikáta, lože i Aldebaran přes Nikola Tesla radio, Aldebaran taky nepučit.
Ty nelhala Sebo, jinak ja ti nakopala! Tady neni v Nemecku...“
       Nechybělo málo a Rudla zčernal.
       “Ja ti nemohla dat, je to věc cti:“
       “Tak za kolik?“
       “Ištar být drahá, mooc drahá.“
----------
    Hřebínek patří na jakýsi dům, neví, jestli je to on, nebo se opět spletl. Hlava bolí, neboť je teplo, nohy jsou na tom ještě hůř, poněvadž od rána bloumají po městě, a nejhůř jsou na tom
plíce, to ještě z doby, kdy byl v Egyptě naposled, s přítelem se ztratili v poušti, byli několik
dnů bez vody a ten půst jim oběma dal řádně zabrat. Přítel to nepřežil, jenže náš Hřebínek,
to je jiná nátura, ten má tuhý kořínek, i kdyby trakaře padaly, a při dnešní politické situaci
jakože budou, nic se vzdávat nebude. A nevzdal se ani tenkrát, ale na plicích to zanechalo
takové následky, že v suchém prostředí vypovídají poslušnost, a co víc, Hřebínkova rodina
je zatížená na TBC, takže kdoví?
      Náš člověk popadá dech, neví, jestli dům  s odpornou omítkou naproti je ten s velkým S,
ten, kde se má setkat s člověkem, jenž zná jméno, podivné jméno, jež může vyřešit všechny
otázky. Ne, to není on. Tento dům má na fasádě velké E, ale já potřebuji mít na fasádě šarfes S... Někdo vychází ze dveří, Hřebínek se okamžitě otočí a dělá, že je turista, vytáhne mapu z kapsy, noviny z druhé, širák smáčkne do čela, jeho proměna je naprosto dokonalá, nikdo by jej nepoznal, i kdyby snad šel kolem něj tak blízko, jako kolem prošel Sebo, vůbec si našeho Hřebínka nevšiml. Zato našemu hrdinovi málem vypadly oči z důlků, neboť Hřebínek byl nacionalista, alespoň trošku nacionalista, a tak je zřejmé, že nechat se předběhnout nějakým německým kolegou, a který je navíc tak najivňoučký až hrůza, bylo prostě trapné. Jak asi Sebo pořídil? Nevalně asi. Ištar nedá každému; ne, zcela jistě odešel s nepořízenou.
      Náš hrdina vstoupil do baráku. Na schodišti si hrají děti, prosí o almužnu, dívají se do
země, líčka červená, obličejíky bez úsměvu, koutky svěšené. Hřebínek projde bez povšimnutí,
má jiné starosti, protože nechat se předběhnout od Němce je ostuda, protože na jednom jediném slově závisí mnoho, na jednom jediném slově stojí celý svět. To mu ale nikdo nemůže říct, slovo, jež se dozví zde, by jej ale mohlo vyzvednout na devátý stupeň Jákobova
žebříku.
      Zazvoní na zvonek, jenž okamžitě vypadne ze zdi i s pružinkou. Nicméně dveře se otevřou a v nich stojí poněkud obtloustlý dědula, asi tak šedesát let, rty masité, obličej
těžce odulý, na velké hlavě fez.
      „Co cheš?!“
      „Šiva je ve třetím domě, naříká; Višnu tam už pospíchá; Brahmu trápí kolika.“
      „Bratře Milane!“ Oba se obejmou.
      „Prosím, Apuleji, sděl mi to slovo, jež potřebuji znát, abych Haziela donutil projevit se.“
      „Lituji, bratře, nemohu sdělit. Co Perun, co ten na to říká? A Odin? A co teprv Nelchael?!“