Já, valkýra

Kolem mě byla džungle. Můj kůň se prodíral vysokým podrostem a můj společník začínal vypadat netrpělivě. Dalo by se říct, že jsme přátelé, což vám možná může přijít divné, když se jedná o Smrt. Znala jsem ho sice jen chvíli a nikdy jsem ho ještě neviděla v akci, ale měli jsme spolupracovat a on byl velmi příjemný kolega. Když jsme však dorazili na místo, zapomněla jsem na všechna svá předsevzetí. Udělalo se mi špatně od žaludku a začala jsem brečet, jako želva. "No tak, děvče, to bude dobrý." Přehodil si kosu do druhé ruky a odkudsi vytáhl čistý bílý kapesník. "Stejně nechápu," pokračoval spíš pro sebe "proč tě poslali na první misi do Vietnamu. Tam bych neposlal ani Fionu a ta už si docela zvykla. Ale to jsou celí oni." S nespokojeným zamručením se pustil do práce.Trochu jsem se uklidnila a sesedla z koně. Otřela jsem si oči a snažila si trošku popotáhnout svoji, řekněme, sukni. Potom jsem se vydala bojištěm. Po pár minutách mě kdosi spatřil. Zpočátku nevěděl, co si o mě má myslet, ale když uviděl mého společníka, pochopil, kdo jsem já. Byl to brunet s poctivým obličejem a krásnýma hlubokýma šedýma, skoro černýma očima. Bylo v něm cosi nordického, ačkoliv nevím co, protože rozhodně moc jako seveřan nevypadal. Jak jsem mnohem později zjistila, byl původem Dán. Měl průstřel pravou plicí a zřejmě umřel ve velkých bolestech. "Valkýra," vydechl, když jsem se přiblížila. "Já myslel, že je to jen pohádka. "Pokrčila jsem rameny a pomohla mu vstát. Zatvářil se překvapeně a když jsem se měla k odchodu, odhodlal se k otázce. "Hele, neměla bys říct něco v tom smyslu, že jsem byl děsně statečnej a tak s tebou mám jít do Valhaly?" Teď jsem byla v rozpacích zase já. "Já nevím," vypadlo ze mě nakonec. "Víte, dělám to poprvé a tak po mě nemůžete chtít zázraky." Asi jsem se tvářila hodně zoufale, protože se pokusil usmát. "A to ti vůbec neřekli, co máš dělat? A cože, děláš to porvé? Já vždycky myslel, že se valkýrama už narodíte, nebo tak nějak." Já si to vždycky myslela taky, ale pravda je jiná. "Já jsem vlastně taky mrtvá," řekla jsem po chvíli. "Když zemře nějaká mladá holka, která se jim líbí, nebo prostě mají pocit, že by se hodila, tak ji prostě popadnou a místo života věčnýho jí přišijou věčnou šichtu. Jenže já nemám na tuhle práci, ani nervy, ani žaludek. Ale na to se nikdo neptá. Prostě vyfasuješ tenhle směšnej kus plechu," po těchto slovech jsem zaťukala na helmu na své hlavě, "a tenhle hadr." Kus zeleného tylu rozhodně nezakrýval to, co měl natolik, abych při vojákově pohledu silně nezrudla a nezkusila zakrýt odhalená místa dlaněmi. Chvíli si mě měřil od hlavy k patě, ale potom se rozesmál. "Na něco zapomněli." prohlásil pak. Sklopila jsem zrak ke svým nohám. Měla jsem na nich stále obuty adidasky.

---